Ekonomka Jana Krejčová komentuje nový národní investiční plán vlády Andreje Babiše, který se kromě PR efektu snaží podruhé vstoupit do stejné řeky.
Národní investiční plán spatřil světlo světa tento týden. Po mnoha peripetiích, mnoha slibech, kdy že bude předložen a kdy se o něm mluvilo skoro jako o příslovečném yettim. Každý (rozuměj) ministr a pak také premiér o něm mluvil již tolikrát a přitom ho nikdo nikdy neviděl – až do tohoto týdne. Tak tento investiční plán je na světě. Sláva!
Asi bychom dnes měli psát jen oslavné články o tomto skvělém plánu, který se v předmluvě přirovnává k Baťově knize o tom, jak stavíme stát pro čtyřicet milionů. Tento plán je ovšem skromnější: je jen pro 11 milionů.
Nedá mi to nezmínit se o tom Baťově díle. Mluví se o něm a možná ho nikdo ani pořádně nečetl. Druhé vydání tohoto díla je uvozeno přednáškou, pronesenou autorem 16. března 1938. Nenajdete tam ani slovo o tom, že by republice, kterou chce tak velkoryse budovat, hrozilo nějaké nebezpečí. Všimněme si toho data. Za rok (na den přesně) po jeho vystoupení už žádné Československo neexistovalo.
Dokonce jen dva měsíce po jeho přednášce – koncem května už byla vyhlášena částečná mobilizace československé armády. O ničem podobném Baťa nenapsal ani slovo. Může vizionář, za kterého dnes někdo Baťu považuje, nevidět takový zásadní problém? Myslím, že to není možné, protože o ohrožení republiky v té době nemohlo být pochyb. A nemohlo být ani pochyb o tom, že republice půjde v příštích měsících doslova o život. Jen čtyři dny předtím (!) došlo k anšlusu Rakouska a největší podnikatel se baví o nějakých svých vizích a zářné budoucnosti Československa!
Hledat dnes paralelu mezi národním investičním plánem a Baťovou knihou je minimálně velmi odvážné a doufejme, že národnímu investičnímu plánu budou sudičky více nakloněny.
Ono se totiž nelze ubránit ani dalším srovnáním. Tak třeba Baťa se domníval, že se v intenzívní těžbě nerostného bohatství a využití vodních zdrojů může uživit, jak tomu on říkal, alespoň 10,4 mil osob, v intenzívnějším zemědělství a v lesnictví dalších 4,5 mil lidí atd. Jak na to přišel, asi věděl jen o sám.
Možná si myslel, že kdyby se těch deset či dvacet let pracovalo jako dosud – lopatami, krumpáčem, kosou a ruční pilou – tedy nezměněnou produktivitou práce. A v tom musíme vidět paradox tohoto uvažování: vizionář, který si myslí, že budoucnost bude jen zvětšená přítomnost a o nějakém technickém pokroku není ani potuchy.
Proč takový dlouhý úvod k současnému investičnímu plánu? Protože kdyby si autoři alespoň trochu podrobněji pročetli toto dílo (a raději ani nemluvme o tom, že by se nad ním měli zamyslet a snad ho i podrobit racionální kritice), tak by se vyvarovali mnoha chyb svého předchůdce.
Tak třeba by se vyhnuli tomu, aby v oněch gigantických investicích motali státní investice (financované ze státního rozpočtu) se soukromými investicemi (firemními, jako jsou jaderné elektrárny – proč vůbec tam jsou, když tam nejsou investice třeba do rozšíření automobilového průmyslu, pokud takové budou?).
Možná by se také mohli zamyslet nad celkovými parametry svého plánu. Pro ilustraci: celkové národohospodářské investice ročně v současnosti představují kolem 1400 mld. Kč. Je to přibližně 30 % HDP. Ovšem samotné složení národohospodářských investic ukazuje, že jen přibližně šestina těchto investic je ovlivněna státní politikou. Např. největší část investic (kolem třetiny) je směrována do strojů a zařízení a to jsou zpravidla soukromé zdroje.
Z prvních ohlasů na tento investiční plán jsem postřehla, že se někomu oněch 8 bilionů zdá strašně moc. Nebuďme skromní, za příštích třicet let, o nichž tento plán uvažuje, budou celkové národohospodářské investice 50, ale spíše 60 a více bilionů korun (v současných cenách), budeme-li ještě počítat v korunách. Proto obviňovat autory, že 8 bilionů je moc, je celkem nerozumné. V tomto celkovém čísle přece není ten hlavní problém tohoto plánu.
Samotný národní investiční plán totiž uvažuje jen o horizontu příštího desetiletí. Jen výjimečně se tam dají najít investice po roce 2030, neřkuli po roce 2040. Není ani divu, jeho autoři nejsou takoví jasnovidci, aby dokázali dohlédnout za horizont nadcházejícího desetiletí. A v tom je jeden z problémů. Tváříme se, že mluvíme o třiceti letech, ale (obrazně řečeno) vidíme jen o maličký kousek dál než na špičku vlastního nosu, a to jen někde.
Konkrétně se třeba podívejme na regionální priority. Praha tam uvádí jen stavby, které se mají zahájit do tří let. Bude se něco stavět třeba po roce 2030? Kdo to ví?
I když by autoři mohli vidět dál. Kdyby to např. mysleli vážně s výstavbou vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe, pak by přece mohli stanovit, že od roku 2025, až se podaří při našem systému dosáhnout patřičná povolení, budou na jeho stavbu ročně dávat třeba 5 nebo 10 mld. ročně. To by mělo smysl. Ale nic takového tam nenajdete. Protože to by se začalo stavět a za třicet let by mohla být hotova třeba polovina – tedy byli bychom blízko k propojení Odry a Dunaje.
Z toho, co je tam uvedeno, přece musí být každému trochu kriticky uvažujícímu analytikovi jasné, že se to s kanálem DOL nemyslí ani trochu vážně. Je to jen úlitba příznivcům (nebo příznivci?) kanálu, ale nic víc. A to je škoda, protože hovoří-li se v jiných vládních materiálech o tom, že nedostatek vody může být za deset let kritickým problémem třeba právě na Moravě, pak by asi bylo dobré už dnes jednat a nečekat…
Právě v tom, že je to o všem možném, ale tím pádem o ničem, protože autoři si zjevně myslí, že všechno má stejnou důležitost a čekají, že někdo za ně stanoví priority národního investičního plánu, je jeho zásadní problém. Je tam prý vše. Ale vzniklo to tak, jako se to vždy na rezortech prý dělalo, jak mi vyprávěli pamětníci. To se prý dělá tak, že kdo šel okolo, tak si tam něco připíše a to se pak shrne a pak je tam vše, co někde na rezortech existuje. Nikdo neprotestuje, všichni jsou spokojeni. Hlavně ministři, protože nemusí rozhodovat o tom, co udělat teď a co až potom.
Má vláda vůbec jasno o prioritách? Možná, že opravdu je nutno investovat do dopravy tři čtvrtiny uvažovaného objemu investic. S ohledem na to, že jenom vláda má spravovat tuto infrastrukturu, pak je to možná správně. Ale jak vlastně vláda chápe tuto svoji úlohu? Tak, že za dvacet let, dá-li pánbůh, postaví vysokorychlostní železniční trať do Brna? To je opravdu výkon! Mám pocit, že císař pán stavěl ty železnice rychleji, ale to holt byla jiná doba. Obávám se, že až to s velkou slávou postavíme, tak to už možná budou okolo nás jezdit úplně jiné železnice.
Jen pro zajímavost: podle Wikipedie Polsko za posledních deset let postavilo tři tisíce kilometrů rychlostních komunikací a dálnic. Jeden tisíc kilometrů dálnic za deset let! Umíte to pochopit? Schopnost tam a neschopnost u nás?
Nemá vláda řešit jako prioritu číslo jedna právě tuto neschopnost vládní administrativy fungovat pružně a efektivně? Není snad jejím úkolem vytvořit podmínky pro plynulé investování a rozhodovat o prioritách?
Zkusil se někdo zamyslet nad smyslem a provozními náklady některých investic? Problém provozních nákladů, které vyvolají nejrůznější stavby je daleko širší, ale v tomto plánu zřejmě je zcela okrajový. Obrazně řečeno: kdo asi tak „uživí“ desítky nových zimních stadionů, které tam jsou uvedeny (upřímně – ani mě nebavilo je všechny spočítat). Mimochodem, ze sportovní části investičního plánu musí mít i nezaujatý čtenář pocit, že se staneme zemí zimních stadionů, protože jiné sportovní stavby tam snad ani nenajdete. Může to být, a tu by málokdo čekal, odpověď vlády na klimatickou změnu. Postavme více zimních stadionů, kde budeme trávit horké dny. Ale zřejmě to bude tím, že začal pracovat nový šéf Agentury pro sport, původem hokejista. Kromě toho (bohužel) zrovna tato část se jen hemží překlepy a nelogičnostmi.
Nejde mi jen o sport. Budiž. Ale neměli bychom přemýšlet také o obnovovacích investicích, nebo si myslíme, že po 20 letech provozu – tedy někdy kolem 2040 nebudeme muset zase dělat větší opravy D 1 a na dalších dálnicích? To vše, předpokládám, je ukryto ještě v dalších miliardách, které zde uvedeny nejsou.
Tohle by snad už mohlo stačit. Onen investiční plán bychom mohli pitvat ještě do další hloubky. Domnívám se, že pro autory bylo až na prvním místě především jeho píárové využití. A to jistě bude naplněno měrou vrchovatou.
A tak se rozlučme s investičním plánem ještě malou poznámkou. Bezpochyby je dobré mít nějaké vzory. Tím spíše považujeme-li za takový vzor známého průmyslníka Baťu, který se zapsal do historie Československa tak výrazně. Ale jak praví jiná moudrost – prý to byl Hérakleitos už ve starém Řecku, jenž svým žákům připomínal: nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Pane učiteli, zkuste to ještě jednou a lépe.