Reformy uzbeckého prezidenta Mirzjojeva si vysloužily každoroční ocenění časopisu The Economist.
Poslední vydání vlivného britského časopisu The Economist z 21. 12. 2019 (str. 16) se mimo jiné ve své sekci úvodníků věnovalo tomu, která země dokázala mít z roku 2019 největší prospěch či dosáhla těch největších zlepšení.
V úvodu ovšem The Economist připomíná, že ne vždycky jsou pozitivní výsledky udržitelné: v roce 2015 prohlásil za „zemi roku“ Myanmar, zatímco v roce 2019 musela jeho oslavovaná politická lídryně Aun Schan Su Ťij obhajovat před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu etnické čistky, které její vojáci podnikli proti Rohingům.
Nejpozoruhodnější politický trend roku 2019 byl ale negativní – útočný nacionalismus, který byl vidět v Indii, kde jsou muslimové zbavování občanství, nebo v Číně, kde jsou muslimové zavíráni do táborů. Nový Zéland si pak podle článku zaslouží pochvalnou zmínku za to, jak si poradil s masakrem v mešitě, který provedl bílý nacionalista.
Ještě větší dojem udělala na časopis The Economist Severní Makedonie za to, že se s Řeckem dokázala nakonec dohodnout ohledně jména země. Jak píše, spor o jméno bránil tomu, aby se mohla tato balkánská země stát členem NATO a začít vyjednávat s EU o svém členství. Země je na cestě do NATO, ale její vstup do EU blokuje Macronova Francie.
Dvě země se v roce 2019 staly mnohem méně despotickými, píše dále článek. Na prvním místě zmiňuje africký Súdán, kde masové protesty svrhly tyrana Omara al-Bašíra, jehož islamistický režim mimo jiné zotročoval černé Afričany z jiných zemí. Země má nyní dočasnou vládu, která by měla do třech let zorganizovat volby a snaží se vyjednat mír v Darfúru a zmírnit pravidla nošení oblečení pro místní ženy.
Kterou zemi ale vidí The Economist jako výherce roku? Je to postsovětský Uzbekistán. Ještě před třemi roky to byla země s uzavřenou společností, které vládl staromódní postsovětský diktátor. Jeho režim byl zvláště brutální a nekompetentní, hodnotí článek. V roce 2016 Islam Karimov, který zemi despoticky vládl 27 let, zemřel a byl nahrazen premiérem Šavkatem Mirzijojevem. V roce 2018, když se Mirzijojev zbavil šéfa bezpečnostních složek, začaly v zemi reformy.
Země zavřela nejhorší věznici, mohou tu pracovat zahraniční novináři, úředníci nesmějí zneužívat svoji moc vůči malým podnikům a chtít úplatky. Uzbekistán otevřel nové hraniční přechody a zahraniční technokraté byli pozváni k tomu, aby pomohli se stagnující ekonomikou, chválí The Economist vývoj v zemi.
Posledním důvodem, proč je Uzbekistán zemí roku, jsou potom prosincové volby v zemi. Tyto volby sice nejsou zcela podle demokratických pravidel, ale přesto mohli někteří kandidáti vyjadřovat kritiku vůči vládě. To bylo doposud nemožné. Obyčejní občané mají svobodu si stěžovat na politiku, aniž by za to byli uprostřed noci někam odvlečeni. Před Uzbekistánem je stále kus cesty, míní článek, ale žádná jiná země se v roce 2019 nedostala tak daleko.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.