Výzkum ukazuje na to, že ničivé morové epidemie, například epidemie černé smrti ve 14. století, souvisely nejen s nemocí samou, ale také s životním stylem lidí.
Úvodem článku spoluautorky Sonja Eliasonová a Bridget Alexová tvrdí, že smrtelný mor doprovázel lidi bez jejich vědomí po tisíce let. Odhaduje se, že Bakterie Yersinia pestis, která mor způsobuje, je během lidské historie zodpovědná za 200 miliónů zemřelých, tedy více než dvojnásobek počtu obětí druhé světové války.
Celkový počet obětí Y. pestis zahrnuje tři epidemie, tj. rozšířená propuknutí choroby, připomíná dále článek. Jednalo se konkrétně o tři epidemie: Justiniánův mor, který v šestém století zpustošil východořímskou říši; „černou smrt“, která ve 14. století usmrtila 40 až 60 % evropské populace; a pokračující třetí pandemii, která započala v Číně kolem poloviny 19. století a nyní postihuje tisíce lidí na celém světě.
Vědci dlouho předpokládali, že tato smrtelná choroba začala infikovat lidi těsně před první epidemií, tj. před Justiniánovým morem. Podle nových výzkumů byl však mor přítomen po tisíciletí dříve. Pravěké DNA (aDNA) bakterií bylo získáno z lidských koster až 4 900 let starých. Lidé se tedy nakazili a umírali na mor nejméně 3 000 let před známými archeologickými či historickými doklady o epidemii.
Proč dřívější infekce nevedly k epidemiím?
Otázkou je, proč předchozí infekce, které výzkum nyní doložil, nevedly k epidemiím? Článek tvrdí, že odpovědi na tuto otázku jsou dvě. První je biologická a týká se genetické mutace morových bakterií. Druhá je pak kulturní: změny v životním stylu, který pak umožnil vznik epidemií.
Pokud fosilní zuby lidské kostry obsahují DNA Y. Pestis, lze bezpečně předpokládat, že ta osoba zemřela na mor, a několik studií zjistilo takovéto morové oběti, jež žily před téměř 5 000 lety. Nejstarší dosud získaný morový genom s těmito mutacemi ze Samarského údolí v Rusku se datuje kolem roku 1800 př.n.l. a obdobné mutace byly též identifikovány v Arménii v kostře z doby železné, datované kolem roku 950 př.n.l.
Nakažlivější forma moru zřejmě infikuje lidi už téměř 4 000 let. V archeologických nálezech však neexistují žádné náznaky o epidemiích v prehistorických společnostech v Rusku nebo v Arménii. Případné budoucí vykopávky masových hrobů, které by se lišily od obvyklých pohřebních zvyků těchto kultur, by mohly naznačovat narušení společnosti odpovídající epidemiím. Možností je, jak autorky uvádějí, že tyto starší bakterie postrádaly zatím neidentifikovanou kritickou mutaci, které naopak vedla později k smrtelným epidemiím. Alternativní vysvětlení ale lze najít také v souvislosti s chováním infikovaných lidí v Samarském údolí a v Arménii. To je mohlo nevědomě chránit před morem.
Co ale před morem může tedy ochránit, ptá se článek dále. Výzkum autorek vymezil konkrétní podmínky, které vedou ke vzniku epidemií nebo zvyšují rizika infekce.
Jaké faktory zvyšovaly rizika vzniku epidemie?
Podle jejich výzkumu je tu několik faktorů. Prvním je hustota obyvatelstva, tj. kolik lidí spolu přišlo do styku. Dalším bylo skladování potravin v usazených zemědělských osadách – především pak soužití s hlodavci (při uskladnění), kteří nemoc šířili. Za další faktor článek označuje obchodní výměnu a její rozsah, především kontakty s východní Asií. Ta je považována za zdroj moru. Poslední faktor je zatím spekulativní. Autorky říkají, že někteří odborníci naznačují, že je tu souvislost se závislostí lidských společenství na koních. Koně jsou imunní vůči moru. A kontakt s nimi mohl pak náchylnost na nemoc u lidí snížit.
Jak článek píše, výzkum srovnal na základě archeologických a historických údajů tři populace z hlediska těchto kritérií.
V případě Justiniánova moru jsme se soustředili na Konstantinopol, město, které vytvořilo perfektní podmínky pro epidemii moru. Bylo přelidněné, dovážely se sem potraviny, které se ve městě uskladňovaly a město mělo čilé obchodní kontakty s Indií.
Naproti tomu populace Samary byla podstatně mobilnější, měla sklon žít v malých rodových osadách a vykazuje málo svědectví o zemědělské aktivitě. Tato společenství spravovala společná stáda a koňská výstroj nalezená v jejich charakteristických pohřebních mohylách naznačuje, že koně – možná mající imunitu vůči moru – byli vysoce ceněni.
V Arménii archeologové předpokládají, že se většina obyvatelstva věnovala chovu dobytka. Byla zde větší mobilita a rozptýlenost lidí ve srovnání s Konstantinopolí. Bez zemědělství Samara nemohla podporovat hlodavce závislé na lidech a stejně jako v Arménii její obyvatelstvo mělo možná výhodu poměrně vysokého počtu koní.
Samara i Arménie utrpěly občasná morová úmrtí, nicméně článek dochází k závěru, že to byla struktura jejich komunit, co je nejspíš chránilo před ničivými epidemiemi.
Konstantinopol a její rozvoj a obchod vytvářel ideální podmínky pro epidemii. Zranitelnost vůči moru tak byla nezamýšleným důsledkem životního stylu této společnosti. Zdá se, že předchozí kultury se před touto hrozbou nevědomky chránily, píšou autorky v závěru.
Skutečností je, že patogen a jeho mutace je vždy nesmírně těžké kontrolovat. Podle mínění autorek můžou vědomosti o tom, jak lidské chování přispělo k šíření nebo virulenci choroby, napomoci k prevenci šíření podobných infekcí v budoucnosti. Ukazuje se totiž, že lidské chování je pro náchylnost k onemocnění stejně významné jako vlastnosti samotného patogenu.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.