Historik Jiří Malínský ve svém cyklu článků k událostem před sto lety píše o tom, jak probíhaly první parlamentní volby v nezávislém Československu v roce 1920.
Až horečnaté jaro 1920 v jistém slova smyslu navazovalo na výsledky komunálních voleb z r. 1919. Bylo to přechodné období: ještě doznívalo osvobozenecké nadšení, ale současně jednota někdejšího Národního výboru a Českého svazu brala zasvé. Československá národní demokracie vedená ambiciózním Karlem Kramářem soudila, že pozice někdejší Národní strany svobodomyslné, získané během předříjnových voleb, uhájí; vždyť ji vedli dva národní mučedníci a přímo symboly domácí protirakouské rezistence, kteří jen o vlas unikli trestu smrti, jejž nad nimi vynesla v nejtemnějších chvílích první světové války Vídeň ještě Františka Josefa I. Opak se stal pravdou: volby jen potvrdily volební trend, který naznačovaly již na počátku minulého století přepočty r. 1912 zesnulého sociálně demokratického vůdce Josefa Steinera (1862 – 1912).
Volby a revoluce
Opravdu se naopak zdálo, že První republika bude ovlivňována především nejstarší socialistickou stranou Československou sociálně demokratickou stranou dělnickou. Do jejích řad se přímo houfně hlásili noví a noví členové slibující si od tohoto svého kroku pronikavou změnu svého dosavadního společenského postavení a hmotné životní úrovně. Bylo to dáno i leskem velkých myšlenek a programů obou ruských revolucí roku 1917. Očekávání buď podstatných reforem, nebo přímo sociální socialistické revoluce však bylo neseno více rozdychtěným revolučním romantismem než věcnou úvahou. Střízlivější hlasy evolučních vůdců strany postupně zanikaly v bouři argumentů, které s sebou z Ruska přivezli Alois Muna a jeho soudruzi. Byl to víc sen než skutečnost. Čerstvě založená Komunistická internacionála sice zásobovala tyto nástupce zimmerwaldského hnutí řadou revolučních výzev opřených o hlubinný otřes světového kapitalismu, méně však už přihlížela k rozdílnosti podmínek Leninovy Ruské sovětské federativní svazové republiky a střední i západní Evropy.
Vnitřní dichotomie sociálních demokratů postupem času sílila zejména v mimočeském slovenském a moravském prostředí a značně silné byly i její pozice v hlavním městě republiky. Ovšem i uvnitř tak řečené levice panovala značná různorodost a roztříštěnost. Jen postupně krystalizovala zřetelná jména protagonistů: Šmeral, Zápotocký ml., Tusar, Soukup, Bechyně, Habrman, Pik. Kolem nich ovšem kolotalo množství dalších osob místního, regionálního i celostátního významu. Typickými příklady jsou pozdější kremlolog a komentátor RFE Miloš Vaněk nebo budoucí pronacistický kolaborant Emanuel Vajtauer nebo naopak proslulý stíhatel těchto lidí a Benešův spolupracovník Bohuslav Ečer. A výrazně se v této věci angažoval i Masaryk.
Prozatím ale v ČSSDSD převládala – i když stále nesnadněji zachovávaná – jednota strany. Dílčí průhledy naznačují neschematickou složitost doby. Při hlasování v místních politických organizacích na Kladensku o místa (pořadí) na kandidátní listině porazil František Soukup Šmerala. Aby zabránil otevřené roztržce, vyšel vstříc výhrůžnému vydírání, a raději uvolnil místo svému někdejšímu politickému druhu; rozhodl se pro účast v historicky vůbec prvních senátorských volbách. Tak řečená krize ČSSSD postupně dále nabírala na síle. Ale prozatím vnější fasáda jednoty, byť se na ní objevovaly pozorovatelné náznaky prvních trhlin, horkotěžko přetrvávala.
Volební kampaň byla v té době končících vševlasteneckých iluzí a nastupujícího realismu konfrontovaného s poválečnou hospodářkou krizí prudká a horečná. Stále ještě nejsilnější strana republiky demonstrovala v někdejších zahradách Lidového domu 3. března 1920 za navázání diplomatických styků se sovětským Ruskem; hlavními řečníky byli František Soukup a Emanuel Škatula. O několik dnů později se konala v pořadí druhá konference rodících se komunistů. Demonstrovala nechuť této nové strany rodící se zevnitř ČSSDSD k vládní rudozelené koalici i k státotvorným zakladatelským snahám prezidenta Masaryka. Na říšské (celostátní) konferenci se čerstvě vzniklá DSAP (Německá sociálně demokratická strana dělnická) v Praze ve dnech 11. a 12. března usnesla na vydělení z dosavadní německočeské jednoty a důsledné obhajobě sociálně demokratických myšlenek. 14. března v Žilině proběhla konference sjednocující rodící se slovenskou a maďarskoněmeckou zemskou organizaci s ČSSDSD. Neodpustila si obligátní přijetí zásad Komunistické internacionály (ještě nedisponující 21 podmínkami pro vstup) a poněkud předjala požadavkem na vytvoření Mezinárodní socialistické strany ideu československé sociálně demokratické internacionály (stalo se tak v roce 1928). Současně se vyhraňovala tzv. centralistická (kautskyánská) linie usilující o spojení značné části leninských požadavků s důsledným zachováním demokracie (linie Vídeňské nebo také Dvouapůlté internacionály). Paralelně probíhala poslední etapa sibiřské anabáze ruských legií; do republiky přijížděl po cestě kolem světa jeden transport za druhým a dále vichřil vnitropolitickou československou situaci.
Postoj rodícího se Hradu nejlépe charakterizovala Benešova odpověď na Čičerinovu nótu. Ministr zahraničí upozorňoval: „Nikdo na světě nikdy nepochyboval o citech upřímného přátelství celého československého národa k velikému národu ruskému bez rozdílu stran a smýšlení. Za války všichni jsme se zdvihli, abychom bojovali za svou svobodu politickou a sociální. Českoslovenští vojáci nesli prapory svobody téměř všemi díly světa. Naše národní a státní existence vlastně vzešla z našeho revolučního zápasu. Nikdo tedy nemůže pochybovati o našich upřímných a oddaných citech pro ideály svobody a revoluce, která nás osvobodila z vězení staré monarchie.“ Beneš ovšem současně upozornil, že „Vaše nota neshoduje se úplně se skutečností. Československá vláda nebyla nikdy ve válce s Ruskem. Je pravda, že určité místní dohody byly učiněny v Sibiři. Právě však tato otázka musí býti postavena jinak. Dovolím si tudíž poslati Vám vbrzku sbírku dokumentů, jakož i naše vyjednavatele, kteří by mohli vstoupiti ve styk s ruskými autoritami a zkoumati jednak otázku našich příslušníků v Rusku, jednak otázku našich příštích hospodářských styků.“ Ozvěnou zněl i hlas oficiální sociální demokracie: „Československá sociální demokracie kráčela pevným krokem. Nedala se strhnouti v nevčas nalevo, srážela mužně a neohroženě všechnu reakci napravo. Byla si vědoma tohoto: Rozhodnutí bude-li Evropa sovětskou, nebo kapitalistickou, neleží v rukách československé sociální demokracie. Slovo má v této věci západ, proletariát francouzský a anglický. Dokud proletariát států západních, proletariát zemí nejpokročilejších a nejuvědomělejších, nerozhodne, byl by každý pokus strhovati československý proletariát do zmatků, vírů a bojů o příští útvar celé Evropy šílenstvím. Na to je celá československá republika státem příliš malým, proletariát československý příliš málo početným. Pokusy západoevropského světa kapitalistického o zdolání sovětového Ruska ztroskotaly o přílišnou rozlohu ruské říše, na jejíchž rovinách rozlejí se milionová vojska téměř v nic … Československá republika neměla by té odolnosti jako republika ruská … My zde v Čechách musíme si jasně uvědomiti, že Čechy nejsou Rusko a že česká sovětová republika nevydržela by těch náporů, které vydržela sovětová republika v Rusku … Za této mezinárodní situace naším úkolem jest poctivě hlásati socialismus … Miliony hlasovacích lístků, jež 18. dubna budou odevzdány, rozhodnou o složení příštího Národního shromáždění, o síle politických stran, a před celou Evropou dají najevo politické smýšlení a přesvědčení národa českého. Naším přáním jest, aby národ český prohlásil, že jest národem socialistickým, aby hlasovacím lístkem, cestou nekrvavou, od republiky, v které silně uplatňují se živly kapitalistické a kterou jsme tuhými zápasy snažili se proměniti v republiku sociální, přešel, až nadejde čas Evropě, k republice socialistické. … Ve volebním boji bude rozhodováno o třech věcech: o zachování dosavadních vymožeností, o zlepšení zákonů dosud nedokonalých a o vybojování úspěchů nových. Zápas, kterému jdeme vstříc, jest zápas mezi socialismem a kapitalismem. Kapitalistický řád ve světové válce se zhroutil, nový řád sociální se v nové Evropě se rodí. Oba světy, svět kapitalistický a svět socialistický, dosud spolu zápasí. Boj bude ohromný.“
Volby potvrdily pozici sociální demokracie
Volby, které se konaly ve dvou termínech – 18. a 25. dubna 1920 – alespoň na chvíli alespoň navenek propojily vnitřně rozháranou ČSSDSD. 22. dubna 1920 znovu burcovala voliče. Na Slovanském ostrově během poslední „nevolební“ schůze vystoupil i premiér Vlastimil Tusar. Odmítl pravicovou demagogii ztotožňující ČSSDSD se sociálním rozvratem a jasně prohlásil, že strana stojí na straně demokracie a úsilí i snah prezidenta Masaryka. Dále zdůraznil: „Náš lid se nedal zastrašit barvitým líčením hrůz sociální revoluce a krvavého převratu – náš lid se při nedělních volbách rozhodl pro socialism a provedl svým hlasováním převrat, o jakém se pánům ani nesnilo! Bez násilí a krveprolití ukázal náš chudý člověk své socialistické smýšlení, dokumentoval sílu socialismu v československém národě a jasně i důrazně vyslovil, jakou chce mít republiku a jakou vládu v ní.“ Úspěšný průběh voleb se neomezil na Čechy a Moravu; neméně dobře dopadly ne zcela jasné volby na Slovensku, jež volilo i novou republiku i demokracii tohoto vznikajícího státu.
Volby skončily jednoznačným úspěchem sociální demokracie, která v nich získala půldruhého milionu hlasů (33,4 % všech a 40 % československých hlasů) a 75 poslaneckých a 41 senátorských křesel. Srovnatelné byly i výsledky DSAP: 43 % německých hlasů a 31 poslaneckých mandátů. Národní (českoslovenští) socialisté dosáhli na půlmilion hlasů a 24 poslanců; celkem levici reprezentovalo takřka 50 % poslanců v Národním shromáždění. Byl to velký úspěch, který spolu s reprezentativním agrárnickým výsledkem umožnil pokračování vlády rudozelené koalice, nikoliv však kýžená většina umožňující alespoň pomyšlení na uskutečnění chiliastických snů radikální levice. Ostatní politické strany dosáhly na výsledky, jež byly zlomkem úrovně dosažené oběma sociálními demokraciemi. Rýsovaly se však i neoddiskutovatelné stíny; k puči směřující obstrukce komunizujících sociálních demokratů podlamovaly síly a věrohodnost nejen sociální demokracie, ale i levice jako celku. A potenciálně ohrožovaly i československou státnost.
A tak jedinou jistotou demokracie zůstával i nadále prezident Masaryk, který přes hlasy četných oponentů obhájil ve své druhé parlamentní volbě své křeslo. Mraků na obzoru však přibývalo. Zatím optimisté neztratili svou dobrou náladu a předpokládali smírné řešení rýsujících se problémů. Problémy nebyly jen na straně extrémní levice. Svůj boj neodtroubila pravicová nacionalistická uskupení a kromě toho se rýsoval i stín habsburskolotrinské restaurace. Mimoto začínala svými výsledky směřováním neodhadnutelná krvavá sovětskorusko – polská válka na východě Evropy.
Boj o charakter a směřování republiky vrcholil.