Vítězslav Betlach píše o uměle vytvořeném a politicky motivovaném antagonismu mezi živnostníky a zaměstnanci v české společnosti, který je dnes třeba překonat.
Živnostníci a drobní podnikatelé představují v ČR už douhodobě citlivý neuralgický bod společnosti, který ji ostře rozděluje na úrovni nejzákladnějšího politického a vůbec světonázorového principu. Uměle vyvolávaná glorifikace podnikatelského stavu v kontrastu se stejně uměle udržovanou nevraživostí vůči němu však nejsou ničím jiným, než politickou hrou o volební hlasy. Neoddiskutovatelnou skutečností však je, že právě živnostníci a drobní podnikatelé jsou, spolu s klasickými zaměstnanci, posledními zbývajícími tvůrci reálných hodnot a zoufalými tahouny státního rozpočtu. Paradoxní je, že právě mezi tyto dvě skupiny se poslednímu století historie podařilo zasít nesmiřitelný antagonismus – fundamentální, stejně jako nesmyslný a kontraproduktivní.
Velká hospodářská krize v 30. letech – podobně jako vždy všechny ostatní krize a systémová selhání kapitalismu – semlela živnostníky naprosto stejně brutálně, jako dělníky. (Nic nepomohla ani pravicová mantra o absolutní osobní zodpovědnosti každého jedince za svá rozhodnutí a činy, protože jak dělník u lisu, tak i místní soukromý pekař zřejmě opomněli nést zodpovědnost i za finanční spekulace bank a za dění na newyorské burze…)
Navzdory sdílenému osudu, v zásadě stejným životním podmínkám a vůbec ,,třídní” blízkosti obou společenských vrstev, se po druhé světové válce jejich vzájemné pozice dostaly do ostré konfrontace. Respektive, byly do ní z ryze politických motivů uměle postaveny a tento stav, bez ztráty intenzity, rezonuje v české společnosti dodnes.
Jestliže za První republiky Klement Gottwald horoval za živnostníky proti státní buzeraci a proti daňovému dvojímu metru, který vůči nim stát uplatňoval, tak po roce 1948 inicioval režim, kterému stál v čele, vůči živnostníkům bezprecedentní tažení. Vzhledem k tomu, že v této době už stát držel v rukou veškerý klíčový průmysl, čímž měl téměř kompletní kontrolu nad národním hospodářstvím, tak státní uzurpace drobného podnikání už z ekonomického hlediska neměla téměř žádný přínos. Ostatně tento krok nebyl motivován až tak národohospodářskou pozicí ale čistě ideologicky. Iracionální vystoupení lidově-demokratického zřízení vůči živnostníkům tak z ekonomické stránky nepřinesl nic, avšak společensky znamenal pro poúnorový režim výraznou ztrátu legitimity a morálního kreditu. Živnostníci, jakkoliv v souhrnu pro státní rozpočet zdaleka neznamenali stěžejní skupinu, představovali (stejně jako dnes) asi 80 procent soukromých ekonomicky aktivních subjektů. Jednalo se tedy o nezanedbatelnou část populace, ze které komunistický režim ,,na věčné časy” vytvořil, celkem pochopitelně, nekompromisní odpůrce všeho levicového. Stalinistickým dogmatikům nebyl v jejich zapáleném boji proti živnostníkům, coby parazitům, příživníkům a třídnímu nepříteli na překážku ani fakt, že svou vlastní podstatou živnostníci nijak neodporovali ani marxistické zásadě, že výrobní prostředky by měl vlastnit ten, kdo s nimi pracuje…
1989 jako návrat živnostníků?
Živnostníci se tak vrátili do hry až po roce 89. Avšak podnikatelský historický comeback se hned na startu neobešel bez úletů, které ještě dnes vytvářejí o komkoliv s živnostenským listem u velké části společnosti deformované a ne zrovna pozitivní představy.
Průšvih začal tím, že polistopadové pravicové vlády, ve vztahu k ostatním částem populace dost nevybíravě, adorovaly soukromé podnikání nekriticky, a to za situace souběžného zhoršování podmínek zaměstnanců v klasickém pracovním poměru a vůbec likvidace desetitisíců pracovních míst, spojené s demontáží státního ekonomického sektoru. Nicméně úspěšný (jak jinak) podnikatel se stal téměř oficiálním českým superhrdinou 90. let. Jenže v tomto tkví další z důvodů, proč je i dnes slovo ,,podnikatel” pro řadu lidí nestravitelné. První garnitura podnikatelů se u nás zformovala nikoliv z poctivě a trpělivě pracujících jedinců, ale z předlistopadových vexláků a protagonistů režimu s konexemi, velmi dobře informovaných s možnostmi být v pravý čas na pravém místě. Pro tuto samozvanou podnikatelskou šlechtu bylo, po té co si mezi sebe rozdělila bilionový státní majetek, jistě jednoduché a možná i zábavné, krmit zbytek národa rozumy o tom, jak peníze leží na ulici, jak stačí jen chtít a kdo nemá možnost si vydělat, tak je určitě jen líná socka…
Svými soustavnými řečmi o ,,úspěšných” pak tato garnitura nepřekvapivě dráždila úplně všechny, kterým polistopadová tak zvaná transformace přinesla jen každodenní boj o přežití do další výplaty. Dobrému jménu podnikání v této zajímavé době ale často nepřispěli ani obyčejní podnikatelé, kteří nesmysly o penězích ležících na ulici vzali až moc vážně a živnostenský list si spletli s automatickou vstupenkou do Římského klubu… Také díky zcestné dobové propagandě tak spousta lidí podnikání nepochopila jako novou možnost získávání obživy, ale pouze jako rychlý výtah k bohatství. K velkému bohatství. První podnikatelské pokusy tak byly velice často jen rychlokvašené huráakce odsouzené k rychlému zániku. Jedním ze symbolů 90. let se tak stala tragikomická postavička ve fialovém saku vnucující saponáty od Amway nebo jiné bezmála zázračné produkty, obětující vlastní život krysímu závodu v bláhové naději na splnění amerického snu. Když ne dnes, tak ale zítra už určitě!
S reputací oscilující mezi mafiánem rozkrádajícím republiku a téměř nábožensky fanatickým tragédem tedy podnikatelé a živnostníci vystoupili z předlistopadové ilegality. K tomu všemu ještě obě skupiny nezřídka ostentativně projevovaly své opovržení ,,sockama” které prostě ,,jen” pracovaly jako zaměstnanci, nebo nedejbože zrovna práci ani nemohly najít.
Posametové antré se tedy soukromému podnikání zrovna dvakrát nevydařilo. Avšak soudit celý fenomén soukromého podnikání pouze na základě těchto (především) devadesátkových excesů je, myslím si, přístup, který příliš nereflektuje společenské změny, ke kterým v posledních dvou dekádách mezi tim došlo. Je extrémně generalizují a zkreslující a především stále udržuje při životě umělou bariéru, která mezi pracujícími lidmi (ať už fyzicky nebo duševně a jedno zda jako zaměstnanci, nebo jako soukromníci) stále plodí zlou krev.
Živnostníci a neoliberalismus
Skutečnost je taková, že živnostníci a drobní podnikatelé se sice zbavili iracionální perzekuce ze strany socialistického státu, avšak nově musí, paradoxně, čelit neoliberální ideologii, kterou sice mnozí z nich bezhlavě přijali za svou, avšak pro její tvůrce je ale jejich existence v důsledku stejně nežádoucí jako pro minulý režim. Neoliberální dogmata slouží pouze úzké elitě absolutní špičky světového soukromého byznysu, která se o svoji dominantní pozici už nemusí obávat. Z této pozice, s kapitálem, převyšujícím rozpočty i několika států dohromady, zcela vážně vyzývají v rámci konkurenčního boje na ,,rovný” souboj živnostníky s reálnámi možnostmi prosadit se maximálně na lokální úrovni. Už ze své podstaty nevyrovnaný bezskrupulozní a nelítostný predátorský boj (korektně nazývaný ,,tržní soutěž”) je ideology neoliberalismu lživě prezentován jako žádoucí trvalý stav, jehož udržování je smyslem kapitalistického systému. Ve skutečnosti však tato tolik velebená konkurence není cílem kapitalismu, je prostředkem. Opravdovým cílem v této hře je prostřednictvím konkurenčního boje – který se tímto stává možná dlouhodobým, přesto ale jen dočasným procesem – eliminace jakékoliv, i potenciální, konkurence a dosáhnutí monopolního postavení těch ,,nejúspěšnějších”.
Kromě vlastní monstrózní podstaty tohoto systému, jejímž smyslem je požírat tisíce a miliony zainteresovaných trpaslíků, aby jeden gigant mohl na jejich úkor akumulovat co největší zisk, si neoliberální režim ochočil i stát a jeho servisní personál v podobě politických stran. V současnosti není na české politické scéně žádný stranický subjekt, který by měl zájem existenční potřeby živnostníků a drobných podnikatelů hájit. A když žádný, tak žádný a platí to i o pravicových partajích, které si na své dojemné starosti o osudy této společenské skupiny populisticky postavily svůj image. Nicméně to co svému voličskému elektorátu nabízejí je pouze fanatické prosazování mantry o volném obchodě, což ve svém důsledku není nic jiného, než prosazování zájmů korporátních molochů, proti kterým lokální hráči nikdy nemají šanci obstát.
Vztah živnostníků a levice je pak v českém prostředí stále ještě oboustranně nevraživý. Jestliže pravicové strany likvidují drobné podnikání samovolným destrukčním působením vlastní volnotržní medicíny, sociáldemokratická levice (nejen ta česká) ke všemu ještě ráda domácí drobné podnikání znevýhodní ve prospěch korporací cílenými legislativními zásahy. Progresivní zdanění a systém odvodů jsou v ČR nastaveny tak, že jej nandnárodní společnosti bez problému ustojí, ale pro vlastní občany, kteří si podnikáním jen snaží zajistit vlastní obživu, je spolehlivě likvidační. Stejně tak je do očí bijící přístup, kdy každá OSVČ musí platit bez pardonu veškeré odvody okamžitě, kdežto korporátní monstra typu Amazon, vyvádějící z ČR v souhrnu každoročně cca 300 miliard na dividendách, si jako bonus užívají daňových prázdnin… A takovýchto příkladů legislativního podlézání nadnárodním společnostem na úkor vlastních občanů by se dalo najít víc než je zdrávo.
Extra speciální ,,metlou” na živnostníky je politický hybrid (v zásadě však první korporátně-fašistický subjekt, vzniklý přirozeným vývojem, jako další stupeň kapitalismu) ANO se svým guru Babišem v čele. Od ambiciozního podnikatelského oligarchy, kterému předchozí vývoj umožnil zmocnit se téměř veškeré produkce základních komodit v republice by snad ani nikdo nemohl čekat, že jakoukoliv možnou konkurenci nechá dýchat. Ironií je, že k tomu demagogicky využívá oprávněného hněvu společnosti vůči mafiánsko-podnikatelským klikám z 90. let, jejichž součástí je i on sám…
No a jakkoliv tato myšlenka může na první pohled snad už přesahovat téměř do oblasti konspirací, zájem na tom aby podmínky pro podnikání v ČR byly co nejkomplikovanější může mít svůj původ i v zahraničí. Po roce 89 přestala Česká republika být z ekonomického hlediska samostatnou jednotkou, ale byla jí přiřazena (i za horlivé pomoci domácí politické reprezentace) v rámci mechanismu globální ekonomiky zcela konkrétní pozice, a to pozice závislé levné montovny.
Tím, že se pro běžné občany možnost jít na ,,vlastní nohu” stává kvůli byrokracii a finanční náročnosti stále více nedosažitelnou, je už v zárodku nejen eliminována možnost případného nárůstu konkurence a přílišného know-how, ale zároveň tím mají zahraniční firmy zajištěn trvalý přísun lidských zdrojů.
Dědictví 90. let je třeba přehodnotit
V každém případě neblahá 90. léta skončila před dvaceti roky, svět není jen černobílý a tak je nejvýš na čase spoustu věcí přehodnotit. Jakkoliv si slova o poctivosti a pracovitosti brali a berou až příliš často s oblibou do huby ,,podnikatelští” tuneláři a kmotři, a tak tato slova v souvistosti se soukromým podnikáním řádně zdiskreditovali, absolutně to neznamená, že každý kdo má živnostenský list je od podstaty věci kleptomanským gaunerem. To by si měl uvědomit každý, kdo se cestu OSVČ nevydal a tak si neprošel martýriem absurdní byrokracie, klacků házených pod nohy ze strany úřadů a věčně otevřeného chřtánu finančáku. Všichni ti, kterým bylo trnem v oku nezdaněné dýško v hospodě a proto se tetelí blahem, jak EET teď s těma neřádama zatočí, by si měli uvědomit, že za situace, kdy byl rozkraden veškerý státní majetek v hodnotě cca bilionu někdejších Kčs (aktivně generující dostatek financí k chodu celého státu) a každoročně jsou z ČR vyváděny stamiliardy… Totiž myslet si za této situace, že státní rozpočet spasí zdaněné spropitné, je opravdu hodně slabomyslný předpoklad.
Ze strany soukromníků by potom bylo na místě konečně opustit falešnou sebestylizaci do jakési výjimečné skupiny, která bude nad zbytkem společnosti ohrnovat nos. Právě tento postoj je cítit devadesátkovými ,,úspěšnými” podnikateli. Velice mnoho ostatních lidí je na to dodnes alergických. Zejména malí podnikatelé a živnostníci by měli přestat poslouchat ideologické žvatlání ,,svých” tradičních pravicových stran, kterým se snaží vyvolat dojem, že každý kdo si pořídí živnostenský list je vlastně na stejné lodi jako Jeff Bezos nebo Elon Musk… Ne, místní hospodský, hoteliér, truhlář, majitel pekárky, obchodu, taxikář a další a další.. ti nikdy nebyli, nejsou a nebudou na stejné lodi jako Jeff Bezos. Když na to příjde, tak s nimi globální promile kapitalistické elity bez mrknutí oka zamete a pošle je na sociální dno úplně stejně dělníky.
A právě z tohoto důvodu vyvstává akutní potřeba po dlouhých dekádách zakopat válečnou sekeru mezi soukromými živnostníky a zaměstnanci. Kapitalismus se vyvíjí a jeho další fáze, ke které se vší vervou spěje, bude korporátní fašismus. Bude to nový stav společnosti, ve kterém bude pohřbeno mnoho věcí, za které předchozí generace bojovaly a které jsou dnes samozřejmé. První zanikne sociální stát, spolu s tím se ale vrátí i kriminalizace, nebo přinejmenším dystopický dohled státu, degradovaného mezi tím na pouhý nástroj korporátní vůle právě nad malými živnostmi. Zanikne i to málo z demokracie, co nabízí dnešní ,,demokracie” liberální, protože veškerá společnost bude podřízena totalitě korporátního náboženství volného trhu (korporacemi ovládaného ,,volného” trhu) a maximalizace zisku.
K tomuto stavu stále ještě nemusí dojít, ale je nezbytné přestat (nejen) českou společnost uměle tříštit nesmyslnými spory a sociálními rozbroji. Na místo toho je třeba si na všech stranách soudně a bez nalhávání uvědomit svoje vlastní skutečné postavení ve společenské hierarchii globálního světa. Přestat se vzájemně osočovat z toho kdo vydělá za měsíc tisícovku víc a kdo míň, kdo odvede tisícovku míň a kdo víc na daních, a místo toho se společně začít připravovat na to jak čelit blížící se budoucnosti, která výhledově zrovna moc růžově nevypadá pro nikoho z nás.