Historik Jiří Malínský se ve svém seriálu vrací o sto let zpátky, významným událostem československé předválečné politiky. Dnes píše o politické krizi ze září 1920.
Neklid v československé společnosti pokračoval. Rýsující se antagonismus v Československu nejenže neustal, ale naopak se stupňoval. 5. července došlo ke stávce železničářů páteřní bohumínsko-košické dráhy, kterou byla zcela přerušena doprava s Polskem. Po republice nezávisle na vůli komunizujícího, převážně sociálně demokratického křídla sílila občanská solidarizace se sovětským Ruskem a masové akce proti přepravě vojenského materiálu do Polska. Ozývala se i druhá strana. 12. července se ve smíchovském Národním domě na náměstí 14. října sešlo 248 delegátů socialistického (vlasteneckého, pravicového) křídla a schválili zde provolání Manifest československému lidu pracujícímu a Na obranu sociálně demokratických zásad.
Jejich hlavním duchovním inspirátorem byl Rudolf Bechyně. Shrnovaly hlavní věcné argumenty socialistického křídla: všeobecnou podporu leninské revoluci, nepřenosnost ruské zkušenosti do Československa, obranu republiky i neudržitelnost politiky komunizujícího křídla orientovanou výhradně na Moskvu. Byly tu také zvoleny dva předsjezdové přípravné výbory: širší a užší sedmičlenný. Jejich společným úkolem bylo zpracování souhrnného materiálu k probíhající vnitrostranické polarizaci. Mezi oběma křídly se s centrem v mladoboleslavské krajské organizaci (organizaci volebního kraje) pohybovali centralističtí kautskyánci vztahující se k Vídeňské (Dvouapůlté) internacionále. Jejich hlavním cílem bylo zachování ideové i organizační jednoty hnutí.
Druhý kongres Komunistické internacionály
Na přelomu první a druhé poloviny července dobyla Rudá armáda Minsk a Grodno. V Polsku a Rumunsku začala panika; mladé režimy se bály o své přežití. Moskva byla oslněna svým úspěchem. Zdálo se, že se naplňuje Leninova teorie slabého článku. Proto také bolševici odmítli prostředkující britskou nabídku k míru a s ním i Curzonovu linii (dnešní východní polskou hranici). Obě dohodové armády se za této situace připravovaly k dalším obranným bojům. V této atmosféře začal 19. července druhý kongres Komunistické internacionály. Ve stejný den se konala v pohraničí stávka svolaná libereckou levicí (Reichenberger Linke) požadující zlepšení zásobování, poskytnutí podpory Moskvě a ustavováním závodních rad přikročit k realizaci tzv. hospodářské demokracie (participační zaměstnanecké postupy a metody).
Osudový II. kongres Komunistické internacionály byl navštíven radikálně socialistickými 217 delegáty ze 67 organizací 37 zemí. V tehdejších podmínkách to znamenalo dosažení globální úrovně, a tak plnil de facto i zakladatelskou funkci (před rokem to byl jen zlomek těchto čísel). Hlavní referát přednesl zakladatel světového komunistického hnutí Vladimir Iljič Uljanov-Lenin. Základním dokumentem kongresu se stalo proslulých 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály. Znamenaly úplnou rezignaci na právní a rozhodovací samostatnost všech členských sekcí (komunistických stran). Vedle základní povinnosti bránit sovětskou (sovětovou) moc podléhaly bezprostředně mocenskému centru v Moskvě a Ruské komunistické straně (bolševiků-bolšánů).
Kongresu se účastnila poměrně početná skupina delegátů z Československa. Komunizující křídlo zastupovali Antonín Zápotocký, Břetislav Hůla a Miloš Vaněk, československou sekci RKS (b) Ivan Olbracht a pozdější vlastizrádce a kolaborant Emanuel Vajtauer, Svaz anarchistických skupin Helena Malířová (sestra herečky Růženy Naskové) a Hugo Sonnenschein. Exekutiva Kominterny na závěr kongresu uložila československým delegátům co nejrychlejší rozbití ČSSDSD a potírání demokratického socialismu včetně ustavení komunistické strany. Počátkem září s nimi do Prahy dorazil i ruský text 21 podmínek pro vstup do Kominterny (jejich český překlad byl vydán v březnu 1921).
Československopolský územní spor a další zesilování komunizačních trendů v Československu
28. července rozhodla velvyslanecká rada Dohody (Rada velvyslanců na Pařížské mírové konferenci) územní spory mezi Československem a Polskem. Došlo k rozdělení Těšínska na československou západní (s Bohumínem i železniční tratí) a polskou východní část (dnešní stav) a k územním odstoupením ve prospěch Polska na Slovensku (hlavně Orava a Spiš). Po dalších územních změnách rovněž vesměs v polský prospěch r. 1924 byla celá věc uzavřena Radou Společnosti národů (dnes tuto funkci plní Rada bezpečnosti OSN) v březnu 1924.
Na přelomu července a srpna se konal v Ženevě mezinárodní socialistický kongres, jehož se pro vnitřní rozpolcení strany ČSSDSD neúčastnila. Opakovaně potvrdil postoj mezinárodního demokratického socialismu vůči Leninovu režimu. Při důsledném odmítnutí bolševických metod zdůraznil, že rodící se Socialistická (Druhá) internacionála nejenže nebude nepřítelkyní Moskvy, ale naopak její podporovatelkou. Současně představoval důležitý mezikrok na dlouhé cestě k obnovení mezinárodní jednoty demokratického socialismu. Dosavadní sídlo internacionály bylo přeneseno z Bernu do Londýna (tzv. Londýnská internacionála) a jejím novým generálním tajemníkem se stal budoucí první socialistický premiér Spojeného království Ramsay Mac Donald. Současně bylo rozhodnuto o svolání zakládajícího (ustavujícího) kongresu třetího období Socialistické internacionály.
Na počátku srpna došlo k velkým rozporům v Praze. Komunizující tzv. akční výbor Velké Prahy se pustil do otevřeného sporu s vedením strany o způsob psaní Práva lidu a dožadoval se propuštění šéfredaktora Josefa Stivína a redaktorů Rudolfa Bechyně a Václava Vacka. Spor dále akceleroval narůstající vzájemné stále ještě vnitrostranické odcizení komunizujícího a socialistického křídla a skupinu kolem Bechyně a Tusara přiměl k rozhodnému jednání, jehož smyslem bylo zastavit hrozící sovětizaci Československa i sociální demokracie. 9. srpna Rudolf Bechyně navštívil prezidenta Masaryka, aby mu podrobně referoval o aktuálním vnitřním stavu své strany se závěrem „že by bylo lépe začít s otevřeným bojem, dokud je čas.“
Opravdu přihořívalo. 19. srpna se v 66 československých městech koordinovaně konaly demonstrace a manifestace i stávky dožadující se podpory leninské Moskvy. Současně ustavující schůze rady Svazu anarchistických skupin požadovala co nejrychlejší založení komunistické strany. A na východě se ve stejnou dobu opět obracel směr rusko – polské války. V polovině srpna došlo pod Varšavou vinou strategické dezintegrace mezi Západní a Jihozápadní frontou Rudé armády (s blíže nespecifikovaným přímým Stalinovým podílem) k „zázraku na Visle“. Energický polský protiútok vedl k uzavření rižského míru (4. října 1920), který byl pro Moskvu víc než nepříjemný; Varšava získala oproti Curzonově linii navíc zhruba 200 000 km2 území západního Běloruska a Ukrajiny (včetně Lvova) a Rudá armáda naopak musela své síly soustředit na potlačení posledního intervenčního podniku bílého hnutí: rozbití Wrangelovy akce a zvládnutí petljurovského odporu. Země těžce zpustošená třemi lety světové a téměř třemi lety neméně krvavé občanské války krok za krokem nastupovala kurs budoucího Rapalla: tj. kurs dlouhodobé spolupráce s Výmarskou republikou jako východiska své obnovované industrializace a velmocenského postavení.
Pro komunistickou akci v Československu, aniž si to relativně střízlivější radikálové kolem Šmerala a jeho soudruhů připouštěli, to znamenalo konec jejich i tak značně nejistého převratového podniku. A tak avanturistické zmatečné závěry komunizující konference 5. září v Praze schvalující 21 podmínek pro vstup do Kominterny a požadující přeměnu ČSSDSD na KSČ na zářijovém sjezdu, aniž by bylo v sociálně demokratickém prostředí více známo o obsahu a směřování II. kongresu KI, se do značné míry míjely s věcnou skutečností.
Hlubušská porada a její odezvy
Naopak se otevíral prostor pro protiakci demokratické většiny československé společnosti (za tak řečenou levicí šla přibližně až třetina tehdejší československé společnosti). Masaryk koordinující protiakci socialistického (tzv. pravicového) křídla, svolal na svůj tehdejší prezidentský zámek v Hlubuši 8. září poradu socialistických politiků. ČSSDSD zastupovali Tusar, Bechyně, Aster, Habrman a Tomášek, DSAP (německočeskou sociální demokracii) Seliger, Czech, Czermak, Keller a Pohl. Po důkladném zvážení stavu a disponibilních možností byl domluven sled následných kroků. Demise druhé Tusarovy vlády (byla vyhlášena 14. září), nástup první úřednické vlády a uvolnění prostoru a času měl umožnit rozumné zvládnutí už fakticky spíše virtuálních, poněkud chiliastických akcí komunizujících křídel v obou stranách.
11. září se v Liberci konala krajská konference komunizující liberecké levice. Schválila akční program požadující faktickou komunizaci DSAP na jejím připravovaném říjnovém sjezdu. 14. září na zasedání ústředního výkonného výboru ČSSDSD se poměrem hlasů 39:18 rozhodlo o odložení zářijového sjezdu na konec listopadu. Oficiálním důvodem bylo projednání 21 podmínek pro vstup do KI na členských schůzích místních politických organizací i vyšších stupních vnitrostranické struktury především politické zájmové složky. Současně ústřední výkonný výbor (užší zastupitelstvo) rozhodl o přijetí demisí sociálně demokratických ministrů zdůvodněném stále radikálnějšími státobornými aktivitami komunizujícího křídla. Stalo se tak ve chvíli, kdy na pořadu dne byla socializace (znárodnění) podle květnového projektu Odborového sdružení československého. Jak zdůraznil František Soukup, 21 podmínek, které by „znamenaly úplné zničení sociální demokracie, nebyly ještě známy v době, kdy se konaly volby delegátů na tento (zářijový – JM) sjezd! Zvolení delegáti neměli dosud možnosti se o těchto podmínkách ve svých organizacích vysloviti!“; byl to důvod věcně víc než dostatečný a průkazný.
V 11 hodin 14. září Tusarova vláda demisionovala. Byl vytvořen prostor pro vyjasnění vnitřních poměrů ČSSDSD, zejména stavu, kdy uvnitř jedné strany vznikala strana nová při pominutí všech standardních průvodních právních kroků vymezených jejím organizačním řádem (stanovami). Protistrana nezahálela: v nočních hodinách téhož dne se v Lidovém domě konala porada komunizujícího křídla a následně byl domluven násilný přepad a převzetí Lidového domu. 15. září radikální dělníci přes protesty šéfredaktora Josefa Stivína opanovali Právo lidu (průvodním jevem byl zákaz zveřejnění usnesení ústředního výkonného výboru z předcházejícího dne) a přeložení redakce a administrace listu usnesením představenstva strany do nedaleké soukromé tiskárny Eduarda Beauforta v paláci Adria na nároží Jungmannovy ulice a Národní třídy. Dalšími (nouzovými) provozními prostorami se staly místnosti paláce Lucerna a soukromé byty vedoucích představitelů strany. Během necelých tří měsíců provozování prostor Lidového domu radikály vznikl dluh téměř 2 milionů Kč, jež ČSSDSD dodatečně také v plné výši uhradila. O osudu Práva lidu rozhodla obětavost dělnické političky Boženy Ecksteinové-Hniličkové, která v šibeničně krátké době zachránila pro stranu síť předplatitelů listu.
Historický rozměr
Hnutí i strana se rozpoltily. Komunistický rozlom, jak tento jev doboví současníci pojmenovali, rozhodně ČSSDSD a celý český socialismus podstatně oslabily. Připravované znárodnění zejména těžkých průmyslů bylo tímto krokem odloženo o čtvrt století. První stranou První republiky se stali Švehlovi agrárníci (Republikánská strana venkovského a malorolnického lidu) a demokratičtí socialisté do značné míry přestali udávat tón směřování země. Vyvrcholení krize však nebylo jejím ukončením. Její další neméně bolestná stádia měla následovat.