Karel Žďárský píše o vztahu mezi zvýšením cen masa (především vepřového) a hospodářskou politikou.
Minulý týden byla zveřejněna pravidelná měsíční statistika o růstu spotřebitelských cen. Podle ní byly spotřebitelské ceny v lednu 2020 vyšší oproti lednu minulého roku o 3,6 % vyšší a dokonce oproti prosinci minulého roku byly až o 1,5 % vyšší.
Pro nezasvěceného vypadá údaj o růstu cen z měsíce na měsíc jako nevelký a možná si i myslí, že není důvod se nad tím pozastavit. Ve skutečnosti jde o mimořádně významný vzestup, který v přepočtu na celoroční data – pokud by pokračoval – by znamenal dvojcifernou inflaci.
Možná nás toto číslo nemusí tolik zajímat. Na počátku roku zpravidla ceny rostou rychleji, protože se do nich promítají některé jednorázové úpravy – např. nájemného, změna sazeb daní nebo jiných plateb.
V celkovém přehledu nejrychleji rostoucích cen si pak zaslouží největší pozornosti vzestup cen vepřového masa o 18,9 % tedy bezmála o pětinu oproti lednu 2019. To je vzestup, který nelze vysvětlit jinak než změnou nabídky. Jako vysvětlení se nabízí vliv afrického moru prasat a vyšší poptávka po mase zejména v Číně.
Jaký mají tyto globální jevy vliv na český trh s masem? Možná větší než jsme ochotni si připustit. Jak je známo, dosahuje naše soběstačnost ve výrobě vepřového masa jen kolem 45- 46 % a tedy více než polovinu naší spotřeby vepřového masa – nebo chcete-li každý druhý řízek – musíme dovážet. Trochu velký luxus pro maso, které je významnou součástí naší kuchyně. Navíc jde o druh masa, kde bychom neměli mít problém s jeho výrobou.
Naše soběstačnost ve vepřovém mase již dlouhou dobu klesá, a ačkoli je tento vývoj znám, nebyla nikdy přijímána opatření k jeho změně. Prostě byli jsme ujišťováni, že nějaký nedostatek vepřového masa nemůže vzniknout. Teoretikové volného trhu nám všem vysvětlovali, že není třeba se nějakého nedostatku obávat, že v Evropě je dostatek kapacit, které mohou naše potřeby uspokojovat. My přece máme dostatek peněz k tomu, abychom si to potřebné maso dovezli.
To se také dělo a děje a je vidět na pultech našich supermarketů, kde se potkáme s vepřovým ze Španělska, Belgie či Německa. Výroba vepřového v těchto zemích je štědře dotována. Až do minulého roku to fungovalo a nikomu – ani těm ochráncům přírody a snižovatelům emisí – zatím nevadilo, že maso ze Španělska putuje na náš trh v kamionu přes půl Evropy.
Dnes cena vepřového roste a my tomu nejsme schopni zamezit. A dokonce si můžeme být jisti, že i kdyby se podařilo nabídku vepřového zvýšit, cena nějak významně neklesne.
Za prvé – v minulých letech se podařilo zlikvidovat většinu našich kapacit na výkrm vepřů. Vybudovat nové – to jsou nemalé investice – a kdo je dnes bude riskovat. Za druhé, nemáme ani chov selat – často jich velkou část dovážíme. Za třetí – vepřové nikde na trhu není v dostatečném množství.
A za těchto podmínek – při rostoucích spotřebitelských cenách – vstupuje do hry Česká národní banka a snaží se inflaci snížit vzestupem tzv. dvou týdenní repo sazby. Je skutečně s podivem, že za situace, kdy zde dochází k růstu cen vlivem poklesu nabídky, se někdo snaží snížit ceny zdražením úvěru. Nejde vůbec o vepřové maso. To je jen pomyslným vrcholkem ledovce.
Na trhu je nedostatek nabídky (např. bytů k pronájmu) a proto rostou ceny – a my zvýšíme nabídku tím, že zdražíme investování do nových kapacit a ještě prohloubíme nedostatek? Taková je podstata tohoto rozhodnutí centrální banky? Není náhodou současný vývoj v české ekonomice stále více determinován minulými rozhodnutími centrální banky – především pak onou devalvací z roku 2013, která vyprodukovala minimálně dva tisíce miliard dodatečných peněz. A já se domnívám, že to byly tzv. nekryté peníze. V podstatě šlo o stejný jev jako je tzv., kvantitativní uvolňování, kterého jsme svědky např. v eurozóně.
Právě tyto peníze se přelily do realitního trhu, protože při přebytku hotovosti v bankách při nulových úrocích z vkladů se do nákupu nemovitostí vrhly volné peníze, které vytlačily ceny nemovitostí a s tím pak také ceny jejich pronájmu. A dnes do toho přichází centrální banka s tím, že zdražením peněz se vytvoří nové byty, jejichž nedostatek vede k dalšímu růstu nájemného a činí i pronájem obyčejného malého bytu neúnosný pro domácnosti osamělých.
To, co se dnes u nás děje je jen vyrovnáváním disproporce, která byla onou nesmyslnou devalvací vytvořena. Hlavním problémem je, že devalvace zastavila investice do nové techniky a také potřebné strukturální změny, investice do úspory pracovních sil, i do výstavby nových kapacit v zemědělství atd. Investice do nové techniky z dovozu při devalvovaném kurzu byly drahé a bylo jednodušší to ještě nějakou dobu odkládat.
Ten současný cenový vývoj ukazuje ještě jeden zajímavý jev. Ono spoléhání na trh, že vždy se nějaké chybějící zboží podaří získat odněkud z dovozu, je velmi ošidné. Kde vzít chybějící zboží, když ho nikdo nemá?
Možná se – alespoň v náznaku ukazuje ještě jedno – že hmotná aktiva, konkrétní hmotné statky jsou v mnoha segmentech trhu důležitější než – obrazně řečeno hromada papírových peněz. Stará lidová moudrost říká něco o tom, že peněz se člověk nenají. V případě potravin to platí dvojnásob.