Michael Kroh se ohlédl za parlamentními volbami na Slovensku, které zhodnotil z perspektivy hlubších a obecnějších systémových problémů.

Pokud se někdo podivuje nad výsledkem slovenských voleb, měl by se především zamyslet, zda nejde o dlouhodobý evropský (a v kontextu amerických voleb možná i světový) trend. V Itálii v posledních volbách zvítězilo Hnutí pěti hvězd populárního komika Beppe Grilla, ještě předtím u nás uspělo hnutí ANO, poté se etablovali Piráti, ve Francii se jako „antisystémový“ alespoň ve volební kampani tvářil prezident Macron, na Ukrajině se stal prezidentem politický amatér, herec Zelenskij, obecně sílí vliv „populistických“, ideově nezakotvených stran a hnutí. A do výčtu můžeme ještě s určitou tolerancí zahrnout i politiky, kteří se v rámci tradičních struktur chovají nestandardně, jako například americký prezident Trump či britský premiér Johnson.

Co je charakteristické pro úspěšná politická hnutí či strany v současné době? Předně všichni statečně bojují proti korupci – až do okamžiku, kdy se dostanou k moci. Čest výjimkám. Všichni se považují za liberály, případně konzervativce, nicméně současně vyznávají silné vůdcovství. Bojují proti oligarchům, a proto si do čela volí často velkopodnikatele, mezi které patří, pardon patřil, i budoucí slovenský premiér. Teď je velkopodnikatelem jeho manželka a Matovič se tváří, že z hlediska střetu zájmů je čistý jako lilie. Bude příští opozice psát do Bruselu? Měla by – bylo by alespoň zajímavé, jak se k tomu postaví naši samozvaní strážci politické čistoty.

Když není vize, vítězí politický marketing

Ústup ze slávy tradičních politických stran je logickým vyústěním jejich ideové a personální vyprázdněnosti, ale také absencí jakékoliv vize. Voličům nemají, co nabídnout, kromě otřepaných frází o prosperitě, svobodě a demokracii. Podobají se jako vejce vejci a volič si vybírá „podle ksichtů“. Na Slovensku vlastně z původních stran zůstal pouze SMER se Svobodu a solidaritou a spolu s nimi zasednou v parlamentu uskupení s podivnými názvy „Sme rodina“, „Za Ľudí“ či vítězné Ol´aNO (Obyčejní ľudia a nezávislé osobnosti), které Václav Klaus starší trefně označil za fankluby populárních osobností. Zvláště prvně jmenované má v čele vůdce – kozla, který se stal zahradníkem. Má totiž kupu dětí s různými ženami, z nichž si žádnou nevzal. Inu, strážce tradiční rodiny jen co je pravda. Je to ale bohatý podnikatel, na alimenty má. Jeho početné potomstvo i se svými stejně početnými maminkami si jistě nežije špatně. Pro část konzervativního voličstva takové počínání může mít ale paradoxně jistou přitažlivost, protože dotyčný při sexu evidentně nepoužil kondom a posléze nenutil těhotnou partnerku k potratu.

Že má bývalý český prezident pravdu, lze prověřit jednoduchým testem. Kdo zná osobu číslo dvě u Ol´aNO, Sme rodina či Za ľudí? Nebo osobu číslo tři u SPD? Jenže to, co platí pro nová hnutí, platí i pro tradiční strany. Co říkají „řadovému“ voliči jména jako Michal Šmarda (místopředseda ČSSD), Šárka Jelínková (první místopředsedkyně lidovců), Martin Baxa (místopředseda ODS)? Kromě jejich volebního regionu je zná patrně málokdo.

Když není vize, vítězí politický marketing zaměřený na okamžitý volební úspěch. Je založený především na negativní kampani s cílem co nejvíce pošpinit konkurenční stranu nebo koalici. Umně využívá rozjitřené nálady frustrované společnosti a pokud mu přejí média, je na úspěch zaděláno. Fotografie vily u moře polepené plakátem jasně naznačující, že „všeci mocní kradnú“, jsou výborným prostředkem i proto, že obdobné snímky bydlišť opozičních „protikorupčních“ velkopodnikatelů nikdo nezveřejnil. Přitom v chýších určitě nebydlí.

Politický marketing je založen na jednoduchých heslech, na vyvolání okamžitých nálad váhajících voličů. Zabírá především v posledních dnech před volbami, kdy se voliči musí konečně rozhodnout na základě jen málo se lišících politických programů soupeřících subjektů. Slovenské volby to potvrdily jednoznačně. Kontraverzní Matovič měl ještě nedávno jednociferné preference, v posledních týdnech však jeho popularita šla raketově nahoru. SMER nedokázal tomuto náporu úspěšně čelit a srozumitelně vysvětlit, že obvinění bez důkazů jsou jen pavlačové drby, a pokud někdo někdy mluvil s odsouzeným korupčníkem, není to ještě zločin.

Situace je bohužel taková, že bez party „investigativců“ se prakticky nedají volby vyhrát. Někdy se sice stane, že tito lovci politických senzací a kompromitujících materiálů nedosáhnou žádoucího výsledku (na Slovensku vítězství progresivistů kolem prezidentky Čaputové), ale snížit volební výsledek zvoleného „nepřítele“ dokážou stoprocentně. To, že si i přes monstrózní kampaň za účasti najatých profesionalizovaných aktivistů vládnoucí ANO drží původní volební preference, lze považovat za malý zázrak. Ale není vůbec jisté, zda se v čase blížících voleb nějaký český Matovič také neobjeví.

V době krize sílí touha po spasiteli

I řadovému voliči je už dnes jasné, že se liberální politický systém zmítá v krizi, do které se sám vmanévroval snahou po dokonalosti. Nezvládá migrační vlnu, protože staví na odiv svůj nepřekonatelný humanismus, vzorovou podporu menšin a obohacující multikulturalismus. Nezvládá mezinárodně politický vývoj, protože bezbřehý idealismus vede ke dvojímu metru diktovanému politickým realismem a geopolitickými zájmy. Nezvládá ekonomický vývoj, protože až po krk vězí v dogmatech neoklasické teorie o blahodárnosti volného trhu a státu – loupežníku, který okrádá vlastní občany vysokými daněmi, a byrokratickou mašinérií složitých předpisů potlačuje svobodu podnikání. Nezvládá globalizaci, protože její neoliberální podoba jednostranně zvýhodňuje jedny na úkor druhých a spolehlivě štěpí svět na konkurenční tábory bojující o hegemonii.

V situaci, kdy se oslabují až rozpadají struktury, které slouží k prosazování veřejného zájmu, a především k zajištění bezpečnosti občanů, jejich majetku a zdrojů obživy, sílí volání po silné vládě, schopné nasolit pořádek a zabránit prohlubování krizových jevů. Stávající systém brání paradoxně nejen ti, co z něj nejvíce těží, ale i ti, co jej nejhlasitěji kritizují jako korupčnický, oligarchický, nepřívětivý k menšinám. Nastolení pořádku silnou vládou se bojí obě zdánlivě nesmiřitelné skupiny; deep state i jeho aktivističtí kritici se sbližují. Liberálové i anarchisté stále ještě doufají, že systém lze jen „opravit“ správnou legislativou, která omezí či zcela vyloučí „nežádoucí“ jednání a názory. Někteří to myslí doopravdy, jiní by jen přetřeli fasádu. V každém případě je jejich počínání v rozporu s liberálními principy, fakticky přibližuje společnost k diktatuře, a tak se vytváří uměle situaci „hybridního“ válečného konfliktu, v němž musíme v zájmu obrany svobody a demokracie svobodu a demokracii omezit. Konkurenční „antisystémové“ subjekty jsou označovány jako fašistické, xenofobní, rudé apod. Klasický buržoazní i radikální moderní liberalismus ruku v ruce spějí k popření sama sebe, nedokážou totiž zajistit liberální cíle liberálními prostředky a potvrzují svoji dějinnou omezenost.

Liberální stát koroduje, ale vize jeho nástupce se neobjevuje na rozdíl od raného kapitalismu ani v utopické podobě. Spíše se utopie přimykají k současnému systému v jeho idealizované podobě, vysněnému liberálně demokratickému kapitalismu bez korupce, vykořisťování, imperiálních a koloniálních válek, diskriminace menšin a dalších nešvarů současné společnosti. Pořád je ještě dost lidí, kteří uvěří, že utopie je možná, i když se v minulosti vícekrát spálili. A právě na ně míří aktivisté, novináři, ale i političtí podnikatelé nejrůznějšího zabarvení. Ti se vydávají za spasitele, kteří díky volebnímu vítězství zatočí se „zlem“. Jedná se vesměs o bohaté podnikatele. Elity z deep state se tudíž mohou jen potutelně usmívat, protože tihle zdánlivě ostří hoši kapitalismu určitě nezakroutí krkem jako bolševici v SSSR. Naopak tváří tvář složitější realitě, než vyplývá z volebních hesel, rychle zapomenou na původní sliby a spokojí se s drobnými vylepšeními v duchu „ať se vlk nažere, ale koza ať zůstane celá“.

Triumf falešných proroků, kocovina u voličů … a nic

Následuje obvykle zklamání z neuskutečněných nadějí, vystřízlivění z iluzí servírovaných politickým marketingem a hledání nového spasitele. Tenhle politický koloběh se může v závislosti na trpělivosti zoufalých voličů opakovat vícekrát, avšak ne donekonečna. Jednou to „bouchne“ a přijde změna. Jde jen o to, kdo se chopí vůdcovství. Politická levice je dílem zkorumpovaná establishmentem nebo usměrněná na marginální témata ochrany menšin, dílem teoreticky i prakticky impotentní. Přitom právě ona by měla přicházet s revolučními vizemi vycházejícími z hlubokého poznání společenských rozporů. A když se to z různých objektivních i subjektivních důvodů neděje, nabízí svoji představu populistická pravice. Instinktivně na rozdíl od individualisticky uvažujících liberálně levicových intelektuálů pochopila, že zákonitostí politiky je předpoklad souladu politických programů se zobecněnou (kolektivní) zkušeností těch, kterým jsou programy adresovány. Jinak nemůže být sebelepší program úspěšný, nestane se „materiální silou, která ovládne masy“. Neštítí se zamaštěných lidí práce, nepohrdá méně vzdělanou částí společnosti nechápající vznešené, humanitou proložené hodnoty liberálního neomarxismu. Nadsazeně řečeno, navazuje v duchu tradičního vlastenectví na bojovníka Žižku, zatímco liberální intelektuálové podle Chelčického „humanitně“ nastavují druhou tvář ve chvíli, když jim někdo vrazí facku.

Jakkoli jsou existující pravicově populistické a nacionalistické koncepty nedokonalé a co do společenské změny nedotažené, nelze je jen paušálně odbývat jako „náckovské“, „nahnědlé“ apod., jak to činí někteří levicoví politici a publicisté zakrývající nálepkováním vlastní ideovou impotenci. Už jen to, že tyto koncepty strhly část původně levicových voličů, by mělo vést komunisty, sociální demokraty i mladé z dalších levicových subjektů minimálně k hlubšímu zamyšlení, „kde udělali soudruzi z ČSSD či KSČM chybu“. To, že nakonec podpořili vládní politiku kontrolované ekonomické migrace a odmítli Istanbulskou dohodu, chybou nebylo. Spíše naopak vadí rozpačitě kladný eurofilní postoj k „špatné globalizaci“, nedostatečný odpor k hegemonistickému soupeření na hraně světové války či dokonce otevřená podpora jedné strany bez kritického posouzení okolností. Zde populistická pravice nabízí postoje, které by správně měla zastávat levice. A když je nezastává nebo váhá, logicky ztrácí podporu voličů. Je to především vina současné politické levice, že se taktovky ujímají Matovičové, Grillové nebo Zelenští. Povýšenecké centristické mudrlantství některých „etablovaných“ politických levičáků jim voliče nevrátí.