Historik Jiří Malínský končí epilogem svůj cyklus, který sledoval některé události v Československu před sto lety. Tentokrát píše o rozvoji komunistického hnutí.

Po generální politické stávce

Nad jiné účinnou pohonnou látkou, která bezprostředně urychlila vyzrávání československého internacionálního komunistického hnutí, se staly střety, které doprovázely prosincovou generální politickou stávku komunizujícího křídla ČSSDSD. Až blouznivé přesvědčení o tom, že sociálně demokratické majetky patří především jim, i „víra, která hory přenáší,“ o nutně nevyhnutelném vítězství jejich spíše pučizující koncepce revoluce, následně vedly spolu s prohrou stávky k posílení a urychlení kroků směřujících k založení KSČ. Pro všednodennost První republiky bylo podstatné, že se tak dálo v zásadě uvnitř, nikoliv vně jejího právního řádu a že proces sám svým průběhem prokázal praktické přednosti masarykovské vývojovosti před překotným kvapem největších horlivců tohoto radikálně levicového proudu. Současně se tak v hlavních rysech dotvářela hlavní politická struktura prvorepublikového dvacetiletí.

Bojové střety generální politické stávky – neúspěšné pokusy o masové demonstrace v centru Prahy 10. prosince, vyhlášení sovětských republik v Oslavanech, Hodoníně a Kladně (10. – 14. prosince) přecházely přes stovky zatčených během spíše rutinního dohledu veřejné správy a policie plynule do ustavujících schůzí jednotlivých součástí rodícího se komunistického hnutí. I v této zakladatelské fázi se ovšem projevovala jeho ideová různorodost a značná koncepční nevyjasněnost, v níž přes všechny často velmi šťavnaté proklamace byly cítit prvky výchozího stavu sociálně demokratického myšlení a jeho hodnotových orientací. Ožívaly tu i ideové nesoulady z počátků socialistického dělnického hnutí: zda hnutí má být masově demokratické nebo naopak spiklenecky skupinové, zda má hlásat ideu permanentní revoluce či vycházet z faktu, že tzv. přechodné období bude dlouhé a respektovat přítomné demokratické prostředí a mnohé další. (Svým komunistickým obdobím prošli i lidé, u nichž to působí až nečekaně: František Modráček nebo Karl Kautsky.) Genezi komunistického hnutí, která nakonec potvrdila Šmeralův odhad délky jejího trvání ze zářijové konference, komplikovaly i zásahy tzv. ultralevých v Komunistické internacionále a zasahovala do nich svými zásahy i prozaická všednodennost postupně se ustalující země spravované zprvu Černého úřednickou a později Benešovou poloúřednickou vládou.

První kroky

Formálním předělem se stalo zasedání zastupitelstva (ústředního výboru) komunizačního křídla v prostorách někdejšího hotelu Gráf na dnešním Pavlovově náměstí v Praze-Novém Městě stále pod hlavičkou ČSSDSD 1. – 2. ledna 1921. Většina delegátů se rozhodla pro vstup do Třetí internacionály a rovněž se vyslovila pro celosměrovou vnitřní diskusi nad 21 podmínkami pro vstup do KI. Shoda byla i na zahájení přípravy ustavujícího sjezdu KSČ. Na konferenci současně začaly neshody mezi Bohumírem Šmeralem (stoupencem vývojového pojetí geneze) a Karlem Kreibichem (zastáncem radikální cesty), který byl v době konání zasedání stále formálně členem užšího vedení německočeské sociální demokracie. Následně byl Kreibich se svými stoupenci z DSAP 17. ledna 1921 vyloučen. Mimoto se přítomní zástupci Kominterny Gyula Alpári a Béla Kun snažili proti vítěznému Šmeralovi sektářsky popouzet krajské výbory komunizujícího proudu; zdálo se jim, že Šmeralova rychlost je až příliš „oportunisticky“ pomalá a beze zbytku propadli levičáckému sektářství.

Větší část roku 1921 uplynula v těchto co do dosahu retardujících a spíše rostoucích rozmíškách uvnitř radikální levice. Na druhou stranu probíhaly v poměrně rychlém sledu dílčí akty konstituování komunistického hnutí, zatímco v Československu postupovaly další události úzce související s postupným rozvojem demokracie. Během schůze Národního shromáždění hřímal preventivně Rudolf Bechyně „naši komunisté (se) mýlili v odhadování svého vlivu na dělnickou masu v republice. … My jsme jim vždycky říkali, že český dělník je hlava příliš konstruktivní, charakter českého hnutí dělnického je příliš realistický, než aby se tento pracující lid dal strhnouti nějakou mátohou. … U nás pánové mysleli, že to zmohou všecko najednou, kapitál i stát, že to bude taková procházka někde po Národní třídě … Tato stávka byla namířena také proti sociální demokracii … Jestli byl někdo poškozen akcemi komunistů … pak to byl na prvním místě socialismus sám … Opovažte se ještě jednou si zahazardovati s dělnickou třídou a republikou a pak již nebudete míti co činiti s orgány státu, pak budete mít co činiti s celou pozdviženou třídou dělnickou, která vás postaví na soud sice spravedlivý, ale přísný a bezohledný!“ 15. února 1921 proběhlo první sčítání lidu, 21. února došlo ve slovenských Krompaších ke střelbě do stávkujících hutníků a 23. února se v daleké americké Pensylvánii uzavřela životní cesta průkopníka socialistického dělnického hnutí, delegáta břevnovského sjezdu Ferdinanda Choury. 27. února byla založena Vídeňská (Dvouapůltá) internacionála. Ještě v únoru schválilo Národní shromáždění osnovu (zásady) zákona o zřízení zvláštních trestních pracovních oddílů pro lichváře a podloudníky. 1. března se po předcházející rezignaci na svůj poslanecký mandát stal Vlastimil Tusar vyslancem-zplnomocněným ministrem v Berlíně; formálně byl TGM jmenován 3. dubna 1921. Stalo se tak krátce po těžkém Masarykově tříměsíčním onemocnění na počátku roku, kdy se všeobecně očekával jeho skon. Po vyléčení se prezident odebral na delší zotavovnou dovolenou do Středomoří.

První ustavující akty

Na pozadí těchto stručně načrtnutých událostí probíhaly jednotlivé zakládací akty komunistického hnutí.  Na konferenci v povážské Ľubochni (20. až 21. ledna) byla ustavena slovenská zemská komunistická organizace; 6. února byl v Praze založen český Komsomol, o 14 dnů později Komsomol československý (Svaz komunistické mládeže, 6. února) v Praze-Břevnově. 8. března radikálně levicová skupina ruských legionářů založila Svaz komunistických legionářů. O měsíc později se v hospodském sálu Kolosea (12. 3. – 15. 3.) i za účasti českých komunistů v Liberci-Nových Pavlovicích založila Německá komunistická strana v Československu vedená Karlem Kreibichem. V březnu konečně spatřilo světlo světa i české vydání 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály. 8. května byla založena Federace dělnických tělovýchovných jednot; ustavující sjezd české Komunistické strany Československa proběhl v Praze-Karlíně ve dnech 14. – 16. května. Doslova až současně vznikly další dvě menší složky: Židovská komunistická strana v Československu (14. – 15. května) a Polská komunistická strana v Československu (12. června) a ještě v červnu proběhlo sloučení KSČ se Svazem anarchistických skupin (24. června). Jarní smršť přecházela v letní vznikem kulturní složky Proletkult (14. srpna). To už ale také bylo po proběhnutí III. kongresu Komunistické internacionály v Moskvě, kde také vyvrcholily vnitropolitické i mezinárodní debaty o datu založení internacionální KSČ buď jako spíše spiklenecké, nebo naopak masové strany (22. června – 12. července). Na kongresu pronesl Lenin historický rozhodčí výrok: Kreibich jeden krok vpravo, Šmeral dva kroky vlevo. Slučovací sjezd se po poněkud voluntaristickém požadavku na odstranění zbytků demokratického socialismu (sociáldemokratismu) měl podle rozhodnutí Třetí internacionály sejít do tří měsíců od dat konání kongresu.

Na zasedání třetího kongresu Třetí internacionály

Spory na III. kongresu byly jakýmsi vrcholem a svým způsobem zasahují i dnes naši současnost např. mlčením či popíráním nebo naopak zkreslováním významu a dosahu reformního osmašedesátého roku Pražského jara (Ledna). Šmeralovi, který byl ultralevými složkami komunistického hnutí líčen jako váhavec tonoucí v bezradnosti reformismu, jak v komunistickém ptydepu znělo lichotivější označení demokratického socialismu (později sociáldemokratismu nebo také sociálfašismu), což byl typický zkrat leninské dětské nemoci levičáctví. Shrneme-li věcnou podstatu těchto sporů, byly to neshody mezi šmeralovskou věcnou revolučností a Bechyněho revoluční hypnosou, termínem pro levičáctví, mezi poněkud svérázným, ale stále šmeralovským kritickým myšlením a až nábožensky nekritickým zbožněním Marxova a Engelsova – o Leninově nemluvě – kritického vědeckého, tj. také mj. omylného myšlení. Vznikalo tak ovzduší až nepochopitelně spodinově plebejské, plné pomluv, polopravd, ale také záměrných kariéristických lží. Typickými představiteli těchto trendů byli v raném komunismu např. Emanuel Vajtauer, Bohumil Jílek nebo Václav Bolen. Za bolševizaci (dobový víceznačný výraz ultralevých zejména pro faktický stalinismus) se toho vešlo zkrátka víc než dost.

Šmeral, který původně na kongres vůbec nechtěl jet, do Moskvy dorazil až na výslovné Leninovo přání. Kreibich mezitím v komisi pro československou otázku bojoval i za cenu vlastního sebeztrapnění: popíral, že by byl býval existoval český překlad 21 podmínek pro vstup do KI; když diskusi přítomný Edmund Burian podal Leninovi brožuru, v níž byl doslovný překlad vydán, Lenin se jen na Kreibicha útrpně podíval. Během projednávání a hlasování v pracovní skupině věnované československé otázce prohrál drtivě Kreibich prakticky všechna klíčová hlasování; v zoufalství ze svého nepřestajného grilování zvolal v jednom okamžiku: „Hlasuji proti soudruhu Leninovi!.“ Lenin spolu s ostatními přítomnými propukl v srdečný smích. Byl mezi svými.

Projednáním československého sporu byl otevřen prostor pro svolání slučovacího sjezdu, který se konal ve dnech 30. října – 2. listopadu 1921 v historických prostorách smíchovského Národního domu na Náměstí 14. října. (O šest let později tu proběhl sjednocovací sjezd sociálně demokratického hnutí pod neformálními patronáty předsedy československé sociální demokracie Antonína Hampla a předsedy sociální demokracie německé v R. Č. S. Dr. Ludwiga Czecha.) Bezprostředně před slučovacím sjezdem byla založena i ženská komunistická složka (stalo se tak na dvoudenním jednání ve dnech 15. a 16. října).

Historické výsledky geneze komunistického hnutí

Kvap a chaos, ve kterém komunistické hnutí vznikalo, se promítl do celé řady rozporně vnímatelných jevů. Plynuly už z faktu jeho až chvatného sebeprofilování. Prvním předsedou KSČ se stal průkopník socialistického dělnického hnutí Václav Šturc (r. 1927 kandidát KSČ v prezidentské volbě), druhým Alois Muna-Muňa (Leninův emisar poslaný do Československa z Moskvy na počátku republiky r. 1919); oba dva byli r. 1929 z KSČ vyloučeni pro svou údajnou pravou úchylku a vrátili se – na rozdíl od Jílka a Bolena – do mateřské ČSSDSD. Při založení činil počet členů KSČ zhruba 250 000 – 400 000; osobně za nejpřesnější – či skutečnosti nejbližší – považuji Šmeralův údaj 350 000. Na konci dvacátých let díky doslova řetězu tzv. bolševizačních kampaní klesl na 20 000 – 30 000, tj. poklesl o zhruba 90 %. Dobovou atmosféru ilustruje žalostný povzdech Antonína Zápotockého, že má pocit, jako kdyby mu při masivních úbytcích členstva rvali kusy živého masa z těla.

Jedno se však prosadilo určitě: KSČ vznikla jako početná, nikoliv sektářská strana, která byla současně silným a vlivným politickým hnutím (byla jednou ze tří nejpočetnějších sekcí KI, v poměru k počtu obyvatel republiky nejpočetnější vůbec). Vděčila za to svému autochtonně domácímu šmeralistickému reformnímu období, jehož nejzralejším plodem byl volební úspěch r. 1925. V jeho pozadí stál umírající Lenin. Zničeno bylo levičáckým postleninským „dovozem“ z Moskvy v polovině dvacátých let (oficiálně byla KSČ toliko Kominterně, tj. fakticky Moskvě plně podřízenou sekcí). Reformní (demokratický či demokracii blízký) komunismus však nikdy zcela nezanikl a je důležitou součástí dějin československého komunistického a vůbec socialistického hnutí. I jeho geneze.

Dějinný odkaz

Historie geneze československého komunistického hnutí tím však zdaleka nekončí. Předmětem dalšího souboje demokratického socialismu s komunismem se staly zájmové složky československé sociální demokracie – především Svaz dělnických tělocvičných jednot a zejména nejstarší a největší česká odborová ústředna Odborové sdružení československé. Jejich vedoucí představitelé František Hummelhans (SDTJ) i Leopold Tayerle (OSČ) však byli již připraveni a dostatečně znalí některých „neformálností“ postupů svých soupeřů. Známy byly i hladomor v sovětovém Rusku r. 1921 a další potíže ruského režimu stojícího před volbou rozhodné strategie během přechodné zrzavé postleninské doby dvacátých let.

Umírněně levicový ráz První republiky mohl být nepoměrně silnější i výraznější např. znárodněním těžkého průmyslu či ponecháním voličského práva vojáků ve výkonu služby. Stejně jako prvorepublikový sociální stát. Komunistická secese z hlavního proudu demokratického socialismu však není vysvětlitelná jen jako součet jeho slabin. Ani její politická rozeklanost proto nebyla a není unikátem. Na to bychom neměli zapomínat ani dnes. Ve světle současné situace české, ale i slovenské a evropské levice.