Jazzový průvodce Jana Schneidera nechybí ani dnes a ani v “době koronavirové”. Ostatně pořád platí, že hudba léčí. Nebo v tom aspoň pomáhá…
Divná doba! Zmatek a chaos a nejde o legraci, je to naostro. Většinou začínám pěkně hraným kontrabasem. Dnes obojímu odpovídá Tonight at Noon, jedna z divočin Charlie Minguse. Ukazuje, jak chaos může přejít v pěkné bigbandové riffy, kdy všichni táhnou „za jeden provaz“, ale taky se to může zadrhnout, ale i potom to zase může začít šlapat. Mingus holt hrál o životě a jako o život.
Teď jednu klidnou lahůdku. John Coltrane zahrál In A Sentimental Mood v neobyčené sestavě, nenapodobitelně doprovázen jejím autorem Dukem Ellintonem. Na basu hraje Aaron Bell a na bicí nebubnuje, ale hraje, zdobí a zlobí Elvin Jones.
Třetí je dnes Yair Dalal a Sunseteyes. Skladba je to dlouhá, ale času je teď spíše nadbytek, takže s chutí do poslechu, a bez nervozity a trpělivě, fajnšmekrovsky, protože skladba má sice pět rozdílných částí, ale celá první polovina je v pomalém modu; pak nastane pěkná změna tempa, pak se to vrátí do tempa původního, ale přijde pěkné sólíčko, které zní saxofonově, ale je to nějaký elektrický bazmek; a potom následuje Dalalova docela temperamentní a šmrncovní improvizace; závěr připomíná, že jde vlastně o hudbu vážnou, orientálně klasickou, která rozvíjí hudební motivy způsobem geometrickým (jak mi kdysi prozradil můj vzácný přítel a velký znalec orientální hudby a architektury Dany Ziss). Ne, tato hudební kultura opravdu nevytřásá duše z těl a poslední zbytky myšlení z hlav přesně dávnovaným, návykovým technoduněním. Orientální kultura ty myšlenky naopak invokuje. Zkuste si to sami. Pěkně pozdravuji (přeji zdraví!)