Ivo Šebestík si všímá toho, jak historické osudy Koperníka, Husa nebo Bruna ukazují, že o tom, co je pravda a co dezinformace rozhodovala často moc. Bez ohledu na pravdu.
Když v šestnáctém století polský astronom Mikuláš Koperník sdělil tehdejší Evropě výsledek svých pozorování a výpočtů, tedy PRAVDU, podle které obíhá Země kolem Slunce a nikoliv naopak, doboví „bojovníci s dezinformacemi“ (jakési Evropské hodnoty růžence a kadidla) spustili okamžitě povyk a biskup Jan Dantyszek Koperníka coby šiřitele dezinformací obvinil alespoň z konkubinátu, když už na něj nemohl najít něco šťavnatějšího, čím by ho umlčel.
Bdělá strážkyně korektních informací a „našich hodnot“ středověku a raného novověku, katolická církev, nicméně Koperníkův stěžejní spis De revolutionibus zařadila Léta Páně 1616 na index zakázaných knih (libri prohibiti), a dezinformace, jež byla pravdou, tak byla načas vymýcena, takže lid neučený mohl i nadále věřit tomu, že Země je planeta Bohem vyvolená, kolem níž se vše ve Vesmíru točí. A v první řadě Slunce, ta podivná žlutá koule, která byla stvořena, jen aby zdobila oblohu. Jinak není k ničemu. Bdělá pozornost strážců korektních informací, pokud jde o Koperníka, vydržela až do roku 1820, kdy katolická církev usoudila, že dezinformace o heliocentrické soustavě vesmírných těles už beztak unikla do éteru a zkazila lidem prosté vnímání věčné pravdy, takže tisk této zakázané knihy povolila.
Když v roce 1600 upálili bdělí strážci korektních informací v Římě nositele dezinformací o nekonečně rozlehlém Vesmíru a alespoň teoreticky možném životě na jiných planetách, tedy Giordana Bruna, referoval dobový tisk o této očistě světa od zatvrzelého kacíře velmi nadšeně. Nebylo pochyb o tom, že bojovníci s dezinformacemi stáli v přední linii italského tisku „veřejné služby“ z přelomu století šestnáctého a sedmnáctého.
Už český kacíř, mistr pražského vysokého učení, Jan Hus, se dopustil četných dezinformací, když káral církev za nedodržování evangelia Kristova, porušování Písma svatého, za mnohoobročnictví, nepotismus, nemravnost, svatokupectví, hamižnost, světskou pýchu a další „naše hodnoty“ jeho doby. Bojovníci s dezinformacemi středověku neváhali a poslali šiřitele těchto fake news na hranici. Historikům, kteří pátrali po zdroji Husových dezinformací, se bohužel nepodařilo dohledat kontakty tohoto českého reformátora s Kremlem. Ruská cesta z Moskvy do Prahy zůstává tedy zahalena rouškou tajemství. My ale přesto nepochybujeme o tom, že nějaké kontakty zde jistě byly…
Netrvalo ani rok a Husův kolega, mistr Jeroným Pražský, poté, kdy své dezinformace velice rozumně odvolal, se k nim opět (velice nerozumně) přihlásil. No a bdělé oko středověkých hodnot jej vydalo ohni.
Také toskánský vědec Galileo Galilei pátral dalekohledem po hvězdném nebi, aby v něm našel hned celou řadu dezinformací. Inkviziční tribunál, tento středověký institut boje s dezinformacemi, si jej pozval na kobereček (a do mučírny) hned dvakrát. Při druhém procesu se šiřitel dezinformací, Galileo, snažil všemožně kličkovat. Vymlouval se na špatný zdravotní stav a připustil, že jej k sepsání dezinformací dohnala jeho osobní pýcha, to neštěstí mnohých intelektuálů. Vědci se kvapem blížila sedmdesátka (dožil se 77 let), a tak asi není divu, že když mu ti dobří strážcové korektního myšlení ukázali mučicí nástroje, s jejichž pomocí se uměli vypořádat téměř s každou dezinformací, a připomněli mu i osud Giordana Bruna, šířícího dezinformace o nekonečnosti Vesmíru, starý muž podlehl a svoji vlastní práci si údajně sám „zošklivil“. Skončil jako doživotní domácí vězeň.
Je docela možné, že šíření dezinformací dokázali zabránit už i athénští strážcové správných názorů z počátku 4. století před naším letopočtem, když zadrželi sedmdesátiletého filozofa Sokrata, jenž šířil po městě návod ke kritickému myšlení. A kazil jím mládež. Jelikož se jeho kritické myšlení neslučovalo se „správnými názory“, tehdy v obci panujícími, dostalo se filozofovi nápoje, jenž jej neměl osvěžit, ale navždy vyléčit z jakéhokoliv myšlení, nejenom kritického. A tak učitel Platónův, Alkibiadův i Xenofontův odešel ze světa jedem.
A jak je tomu dnes?
Příkladů, kdy nějaký samozvaný bojovník s dezinformacemi tvrdě zasáhl proti člověku, jehož mínění mělo k pravdě nesrovnatelně blíž, než dogma, jaké onen strážce střežil, bylo v dějinách na tisíce a nejspíš ještě mnohem víc. Obvykle k takovémuto boji sloužily celé instituce mající k dispozici i represívní aparát. Není to skutečně vůbec nic nového pod Sluncem, když také naše doba plodí podobné inkvizitory. Dovedeme si představit, jak tito lidé z hloubi duše nenávidí demokracii, neboť třebaže dokonce i v demokratických zemích funguje jenom z části a velice nedokonale, přesto stále ještě účinně překáží inkvizitorům v kodifikování jejich dogmat a v posílání na hranici kacířů, jimiž jsou jako vždy lidé mající k pravdě nesrovnatelně blíže než oni. Toto je pouhá jedna kapitola nikdy nekončícího zuřivého boje o moc. O pravdu v něm samozřejmě nejde.