Karel Žďárský píše o tom, že současná vláda vstupuje znovu do stejné řeky jako Topolánkova vláda v době finanční krize. Tehdy to skončilo neslavně. A teď?
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky – to prý před více než dvěma tisíciletími pronesl řecký filosof Hérakleitos. Dnes to můžeme chápat jako varování starověkého filosofa nad tím, že svět se mění a ne vždy se dá pokračovat stejnými způsoby a metodami jako dříve.
To člověka napadne, když se najednou z médií dozví, že se musí obnovit činnost Národní ekonomické rady vlády – „slavný“ NERV. A hned se také dozvíme, kdo že bude ten, kdo bude řešit současné ekonomické problémy. Proč slavný a proč uvozovky?
Možná, že si pamětníci vzpomenou, co vlastně tento starý NERV nám tehdy zanechal. Moc toho není. Jen připomenu, že vznikl za Topolánkovy vlády jako poradní orgán, který měl nalézt recept na řešení krize let 2009 – 2010. Je dobré si připomenout, že tento poradní orgán se tehdy musel vyrovnat s optimismem Topolánkovy vlády a jeho ministra financí Kalouska, který pro rok 2009 vytyčil smělý cíl – růst HDP o 4,5 %. Že to dopadlo přesně naopak je dobře známo. A důvod, proč to tehdy ministr financí řekl? Přece proto, že mu premiér Topolánek v Parlamentu zdviženým prostředníčkem signalizoval – jak si také mnozí vzpomenou – Kalousku jsi jednička.
K tomu starému NERVu se váže ještě jedna historka. Když se tehdy někteří podivovali, proč v něm nejsou zastoupení skuteční podnikatelé a možná i představitelé zaměstnanců, jako lidé z reálné ekonomické praxe, ale naopak především představitelé bankovního sektoru a různí teoretici. Těm všem premiér Topolánek s arogancí jemu vlastní tehdy vzkázal, že „mu tam opravdu nechybí dojička, matka tří dětí“.
Po tom starém NERVu toho moc nezůstalo. A je to dobře, protože některé rady opravdu stály za to. Byly mimo jiné také příčinou schodků rozpočtu, protože už tehdy se navrhovalo snižovat sociální pojištění – prý aby se snížily náklady práce. A já se obávám, že na to dnes také přijde řada. Pak také navrhoval škrtat – to byly ony tupé škrty, které vyvolaly další pokles dynamiky HDP v letech 2012 -2013.
Ale pojďme k tomu, jak vláda vstupuje do stejné řeky. V současném NERVu jsou představitelé bankovního sektoru, teoretici a jen tři z jedenácti jsou představitelé firem. A to velmi specifických firem – energetika, výroba aut. Z těch nikdo nebude v nejbližší době řešit, jak dál, zda přežije či nikoli. A budu-li velmi upřímný – dva ze tří o tom rozhodovat v žádném případě nebudou, těm jejich zahraniční chlebodárci jen oznámí, co mají udělat. Oni totiž mohou rozhodovat snad jenom o obsahu své peněženky.
Jen dodám, že dívám-li se na tyto zástupce, napadá mě, jak jsou vlastně spojeni s českou ekonomikou? Možná tím, že – příliš se nespletu – takových bratru 60 mld dividend každým rokem odčerpávají z české ekonomiky. Mimo jiné pro záchranu svých bank se špatnými úvěry – to se přece ví. Kdo by v tom nechtěl pokračovat, zejména v této době, když to český daňový poplatník rád zaplatí.
Opravdu tito lidé mohou svým zaměřením jen trochu přispět k řešení našich problémů, které jsou před námi? Opravdu oni budou myslet na řemeslníky, malé firmy, nebo firmy s českým kapitálem? Myslíte, že jim leží na srdci osud zaměstnanců? Jsou přece z úplně jiné sociální skupiny.
A je tam ještě jedna věc. Kdo z nich je skutečný podnikatel, vlastník firmy, který musí každý měsíc zajistit výplatu pro své zaměstnance? Ani jeden.
Kdyby to předkladatel tohoto návrhu myslel opravdu vážně a chtěl si najít někoho, kdo by mohl přispět radou – a o nic jiného dnes ani nemůže jít – snad by měl uvažovat o jiné poradní skupině. Co takhle si nechat poradit od někoho ze stavebních firem? Měli bychom přece stavět. Nebo od někoho, kdo opravdu průmyslovou firmu vlastní, dodává na západoevropské trhy, kdo má úvěry, stará se o zaměstnance, má pár projektantů a nesedí na balíku peněz? A možná, že má obavy, že se bude opakovat historie z let krize, kdy některé banky si vyžádaly okamžitou splatnost úvěrů.
Kdo z těchto lidí je schopen si uvědomit, že bude nutno ve velké částí našich firem hledat asi jiné byznysy, že to možná ani nepůjde jinak než změnou výrobního programu firmy. Jen tito vlastníci a podnikatelé vědí, kudy se dál konkrétně ubírat.
A pak taky – uvědomují si tito experti, že je před námi období, kdy se bude řešení hledat v pokusech o krach firem, aby hned po té bylo možné pokračovat pod jinou hlavičkou v naději, že to stát nakonec zaplatí?
Nelze se proto ubránit pocitu, někteří vládní představitelé si myslí, že stačí oprášit starý název a naučit staré psy novým kouskům.
Je to zvláštní – až dosud vláda nevypadala, že by si nevěděla rady. Že by se už vyčerpaly nápady, jak z toho?