Němečtí zaměstnanci a odboráři přestávají rozumět sociální demokracii.
Deník Die Welt přinesl rozhovor s německým odborářem Michaelem Vassiliadisem. Přinášíme výtah toho nejdůležitějšího. Vassiliadis je předsedou odborového svazu hornictví, chemického průmyslu a energetiky (IG BCE).
Die Welt uvádí článek konstatováním, že v minulosti odboráři našli porozumění u sociální demokracie. Nyní ale předseda Vassiliadis říká, že zaměstnanci přestávají sociální demokracii rozumět.
V Německu se má do roku 2022 minimální mzda zvýšit na 10,45 euro/hod., odbory však usilovaly o 12 euro. Vassiliadis přiznává, že minimální mzda je výsledkem politického kompromisu a funguje jako záruka jisté výše výplaty tam, kde tarifní smlouvy nemohou být vyšší. Výsledek je ovšem velice důležitý, určuje spodní hranici mzdy. Podle něj je třeba posílit tarifní autonomii, přičemž v sektorech, kde Vassiliadis pracuje, je nástupní mzda obvykle přes 12 euro na hodinu.
Odborář uvádí, že ani nyní, v krizi, odbory nepolevují v práci na určitých tématech, jako je vyšší kvalifikace pracovní síly nebo investice do poklesu CO2. Vše musí pokračovat, i když se ekonomice zrovna moc nedaří, proto také sedíme v dozorčích radách, zdůrazňuje odborář. Odborový svaz IG BCE byl úspěšný v zajištění tarifní regulace v rámci Kurzarbeit, svým členům dohodl 90 % čistého platu. Takto vysoké procento však dostává jen každý čtvrtý zaměstnanec v Německu.
Vassiliadis je již 40 let členem sociální demokracie. Říká, že SPD je tradičním partnerem odborů, ale že totéž dnes platí i o sociálním křídle CDU, odbory také jednají se Zelenými. Ovšem v případě některých témat pracující přestávají sociální demokracii rozumět. Je totiž nutné hovořit o starostech normálního zaměstnance, což se moc neděje. Stejně problematický je podle Vassiliadise vztah mezi prací a životním prostředím.
Zaměření sociální demokracie na vztah mezi prací a životním prostředím se obsahově podobá Zeleným a je vidět, že se snaží reflektovat řadu společenských proudů. Na prvním místě však musí být práce, zdůrazňují odboráři. Pouhá ekologická přestavba, byť sociálně snesitelná, rozhodně nestačí, potřebujeme dobrou práci a stabilní budoucnost – jenže to není tak snadné, jak se tváří některé brožury o zelené ekonomice.
Odboráře rozladilo i razantní odmítnutí prémie za nákup auta (se spalovacím motorem). Vassiliadis říká, že zdůvodnění stálo na výlučně morálních základech a znělo to, „jako když Schröder protestoval proti válce v Iráku“. Jenže nejde o morálku, jde o řešení situace zaměstnanců v jednom z nejdůležitějších odvětví německého průmyslu. V automobilovém průmyslu hrozí obrovský pokles pracovních míst, a to si snad nikdo nemůže přát, říká odborář.
Elektromobilita je prosazována tak důrazně, jako by bylo možné okamžitě začít vyrábět elektromobily ve velkém a díky jejich výrobě by vznikala nová pracovní místa. Jenže momentální kapacita výroby elektroaut problém zaměstnanosti zdaleka neřeší, říká odborář. Aby se nedostali pod tlak výrobců, bude navíc třeba podporovat i subdodavatele, neboť i oni zajišťují mnoho dobrých pracovních míst. Toho se přeci v Německu nemůžeme vzdát, říká Vassiliadis.
Je nutné, aby stát a automobilky převzaly zodpovědnost, důsledkem jinak budou insolvence a výpovědi. Vassiliadis kritizuje ideologizaci tématu, nevidí například důvod, proč vylučovat spalovací motory s nízkými emisemi CO2.
Odborář se domnívá, že debatami o „odchodu od uhlí a o nerealistických cílech“ se ničí základy německé ekonomiky. Německo je zemí průmyslu a exportu. Průmyslová síla umožňuje financovat sociální stát a nyní se s tím zachází moc lehkomyslně. Problém je také s investicemi, vzniká díky regulacím i odporu obyvatelstva k velkým projektům.
Co se odchodu od uhlí týká, odborář upozorňuje na rizika dohody směřující k roku 2038: nelze jen od něčeho odejít, je také potřeba zapojit něco nového. Na této dohodě se ukáže, do jaké míry je možné transformaci provést odpovědně a najít kompromis mezi ochranou klimatu, sociální stabilitou i novými perspektivami pro průmyslové regiony.
Vassiliadis přiznává, že je s prací velké koalice vcelku spokojen, až na nevyřešené otázky týkající se automobilového průmyslu. Připomíná, že Německo se velice liší od USA či Brazílie, neboť si je vědomo, že takové obrovské výzvy lze řešit jen solidárně. Proto odborář kritizuje názory některých zaměstnavatelů, kteří ignorují snahu státu řešit situaci finanční podporou a místo toho „ze starého šuplíku“ vytahují návrhy na odbourání práv zaměstnanců, snížení daní a další. Očividně evergreeny, které jsou ale groteskní, tvrdí Vassiliadis.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.