Jaké politické důsledky může mít tragický výbuch v libanonském Bejrútu, vysvětluje specialista na Blízký východ a znalec Libanonu Ondřej Krátký. Vzhledem k aktuálnosti tématu připomínáme dnes páteční článek znovu.
Část libanonské veřejnosti má po výbuchu v bejrútském přístavu tendenci přičítat vše špatné vládě. Ano, vinit systém či poválečný establishment by bylo na místě, současná vláda je ale ve věci nevinně. Bohužel kritické okamžiky nutí lidem určité symbolické zkratky; jakkoli ty samé zkratky dovedou posloužit jako hybatelé historických změn. Právě kvůli své povrchnosti a leckdy až davové primitivnosti jejich podstat se mohou obrátit proti těm, kterým na počátku zdánlivě sloužily. Třeba jako revoluční změny, které ve finále požerou své děti.
Výbuch v přístavu takovou zkratku nabízí: doposud dělalo vedení země vše špatně – svrhněme vedení země jednou provždy a vyberme si lepší. Jinými slovy: za pomoci Západu (Francie, USA), případně Zálivu, odstraňme současnou vládu a „nastolme“ skutečnou „demokracii“. Zní to dobře – v Libanonu se spojí politická opozice s ulicí a společně odvrhnou stávající vládu, kterou do té doby stihnou označit za „poslední gardu starého establishmentu“. Noví, „nezkorumpovaní“ zástupci země si pak nechají vyplatit od (stále stejných) zahraničních sponzorů (IMF, CEDRE, Kuvajt, SAE apod.) půjčky a pojede se dál.
Řečeno jinak: místo toho, aby se země spolehla na sebe, zůstane vše při starém, jen se vymění hlavní beneficienti olbřímích zahraničních půjček. Taková „změna systému“ by jistě znamenala odchod některých vrcholových politiků (resp. bývalých „warlordů“/vojenských šéfů z dob občanské války) a na ně napojených podnikatelů a dalších profitérů ze stávajícího systému. Je určitou otázkou, nakolik by taková změna postihla bankovní sektor (zejména centrální banku a jejího guvernéra, resp. čelný management). Bankovní sektor byl sice jediným „ziskovým“ ekonomickým oborem v Libanonu. Z toho samého důvodu byl ale i příčinou pokřivení ekonomiky země, stejně jako i prostorem pro četné machinace v řádech desítek miliard USD – to vše nejen v návaznosti na půjčky ze zahraničí a jejich povahu, ale i díky nerealisticky štědrému úročení, které mělo v celkové „produktivitě“ neporovnatelný náskok před jakýmkoli dalším ekonomickým oborem. Ovšem s tím, že jako systém bylo bankovnictví dříve či později odsouzené k zániku, neboť fungovalo v podstatě jako Ponziho schéma – hrazení dřívějších závazků penězi novějších střadatelů bylo nejen běžnou praxí, ale dle všeho samou podstatou fungování daného sektoru.
I pokud bude bankovnictví a politická elita reformována (a starý systém tedy odvržen), při zachování systému půjček ze zahraničí přetrvá hlavní příčina toho, proč je Libanon dlouhodobě chycen ve spirále neproduktivity a zadluženosti: minimální vývozní potenciál ekonomiky, vlastní nesoběstačnost, a z toho plynoucí návyk vše importovat /či v horším případě rovnou dostávat, zdarma či na dluh/ ze zahraničí.
Zde se dostáváme k tomu, proč se odpůrci současné vlády mýlí, když ji ve svém vzteku a (oprávněném) rozhořčení (které nicméně nutně vedou k povrchnosti), označují za neschopnou a vinnou za vše špatné – samozřejmě včetně úterního výbuchu skladiště s nitrátem. Pomineme-li to, že podobných kostlivců ve skříni převzala poměrně stále čerstvá vláda Hasana Dijába možná až desítky (!), nelze ji vinit z toho, že danou věc (která mj. „spala“ za většího či menšího obecného povědomí již cca 6 let) neřešila či nechtěla řešit, a to proto, že zde byly jiné priority (koronavirus, ekonomická krize apod.).
Stejně tak není fér současnou vládu obviňovat z toho, že by nechtěla provést ekonomické reformy. Maximálně ji lze činit odpovědnou tak z toho, že mohla navrhovanými reformami někomu stoupnout na kuří oko. Hasan Dijáb například velmi ostře zaútočil na všeobecně předpokládaného hlavního viníka libanonského bankovního „schématu“, guvernéra centrální banky Rijáda Salámu, byl však postupně „zklidněn“ některými politickými silami (o nichž se tvrdí, že právě ony zaručily jeho nástup na premiérské křeslo, nicméně jsou zároveň beneficienty daného bankovního schématu). Dijábovi se nicméně podařilo předjednat pro centrální banku audit, a to za využití hned několika nezávislých externích firem; dopad i realizace daného auditu, k nimž zatím nedošlo, budou však pravděpodobně zastíněny právě důsledky exploze v přístavu. Ostatně podobně jako víc věcí, které byly na pořadu dne či byly aspoň plánovány coby aktivní (a tedy i prokazatelné, po desetiletích absolutní rigidity, korupce a prorostlosti zájmů poválečného establishmentu ovšem i značně obtížné) tažení současné vlády proti ekonomicky i společensky negativním jevům.
Stejně tak nelze vládě a na ni navázaným entitám upřít snahu o nastoupení cesty eliminace závislosti Libanonu na zahraničních půjčkách. Současná vláda a její poradci (mj. Šarbel Qurdáhí – náš rozhovor s ním např. zde) si velmi dobře uvědomují, že při (téměř) nulové ekonomické soběstačnosti, neřkuli téměř nulové exportní povaze domácí ekonomiky, představuje neustálé půjčování si cestu do pekel. Dijáb a lidé kolem něj tak sice nemuseli nutně souhlasit s Nasralláhovou pobídkou ve smyslu „let’s go East“, mohli si však klást konkrétní otázky v podobném duchu: jak nabídnout validní záruky čínských investorům? Jak propojit naše ekonomické dispozice se syrskými a v rozumné míře obě (potenciálně velmi silně komplementární) ekonomiky co nejlépe (re-)integrovat? Jak přistupovat k regionu (Irák, Jordánsko, Írán, Egypt, Záliv)? Jak k Rusku? A tak dále.
Je pochopitelné, že ani toto se četným libanonským „zapadnikům“ (rozuměj: těm, co si raději /třeba zrovna od Francií garantované donorské konference CEDRE/ půjčí, aby mohli „pít francouzské víno“ /na úkor libanonského/, a to aniž se ptají, jestli budou mít na úhradu splátek za něj) nemuselo líbit. Nelze tak vyloučit, že právě exploze přístavního skladu ve svém důsledku vyvolá natolik iracionální a emocemi řízenou společenskou náladu. Tato nálada bude pak stimulována jakýmsi na demokratčino narychlo nabarveným (prozápadním) „demoblokem“, nejenže potopí veškeré cenné, progresivní a potenciálně slibné myšlenky současné vlády, ale právě příslibem rychlých „reforem“ uvrhne zemi zpět do zajetí půjček a vlastní nesamostatnosti. Namísto (ano, podstatě drsnější) cesty k soběstačnosti a odhození berličky zavazujících milodarů, tak bude Libanon pokračovat v jen zdánlivě jiné (ve skutečnosti ale stále stejně) cestě vedoucí k závislosti na dovozech na ekonomický (i ideologický a geopolitický) dluh.
V takovém případě bude jen otázkou času, kdy se opět objeví (početný) zástup těch, kdo na takový systém doplácí, protože vítězi permanentního zadlužení jednoduše nemohou být všichni.
Rozhodnou-li se však Libanonci těmto rychlým lákadlům odolat a vydají-li se na cestu restrukturalizace své země především vlastními silami, mohou se přes aktuálně velmi tvrdé období relativně brzy dočkat prvních výsledků. Ač je to po událostech tohoto týdne extrémně těžké, je v takovém případě nutné přistupovat k věci s chladnou hlavou a nechat současnou vládu, resp. premiéra Dijába, dokončit práci, kterou začal.
Svodů, resp. falešných proroků nabízejících rychlá řešení, je však každopádně příliš mnoho na to, aby bylo jednoznačně predikovatelné, jakým směrem se vývoj (již třeba během několika málo) následujících dní bude vlastně ubírat.
Libanonská vláda Hasana Dijába podala v pondělí 10. srpna 2020 demisi – poznámka redakce.
Tento článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz.