Ivo Šebestík ve své eseji zkoumá vztah mezi náboženstvím a konfliktem a násilím v lidských dějinách.
Potíž s „boží vůlí“ spočívá v tom, že ji vždy vykládají lidé. Někteří soudí, že k nim Bůh promlouvá nebo že jsou alespoň nadáni schopností číst mu ze rtů. Jiní, a těch je nesrovnatelně více, mají svoji vlastní vůli, své představy a cíle, a ty jednoduše vkládají Bohu do úst.
Božská autorita vždy byla a je nejmohutnějším pilířem, o který se opírá autorita nějaké světské moci. Proto králové o sobě tvrdili, že jsou pomazaní a vládnou z boží vůle. Někteří vládli z boží vůle dobře a spravedlivě, jiní z „boží vůle“ páchali skoro výhradně jen zlo. Sebemocnější člověk je příliš málo na to, aby sám „svojí vůlí“ burcoval národy. Proto si pomáhá vyšší autoritou. Tou může být Bůh nebo národ nebo nějaká idea, která se tyčí vysoko nad hlavami všech lidí. Asi jako baldachýn, který v chrámu svatého Petra v Římě mnohonásobně zvyšuje postavu papeže. Co je svým významem a funkcí veliké, nerado se odhaluje v pouhé životní velikosti. Potřebuje piedestal, tribunu, baldachýn, Boha, národ, ideu, hodnoty. Egyptský faraón si pomáhal tím, že se už za života označoval za boha a římští principové po Augustovi se dávali prohlašovat za bohy aspoň po smrti. Být „jenom“ obyčejným člověkem v tak vysoké funkci to zkrátka nestačilo a nestačí.
Velká světová náboženství založená na svatých knihách
Velká světová náboženství založená na svatých knihách (židovství, křesťanství, islám) vznikla ve starověku a u kočovných národů z pouště. Byť křesťanství se vydělilo z židovství už ve fázi usedlého zemědělského života a ve městech, což je fáze, kterou zčásti odrážejí Evangelia Nového zákona. (Starý zákon má křesťanství společný s židovskou vírou.) Tato náboženství a jejich svaté texty se obracejí k lidem starověku, vycházejí z mentality civilizací, které se teprve utvářejí nebo se hledí zachovat uprostřed bojů a odrážejí historické skutečnosti své doby.
Národy těchto svatých textů vítězí a potom prohrávají, jsou tísněny nepřáteli, a samy jiné své nepřátele tísní. Jak si vede národ na zemi, tak se daří i jeho kmenovému božstvu na nebesích. Někdy z pozice malého boha, jenž má pouze část kompetencí, vyroste v Boha jediného. Porazí soupeře a nahradí ho v jeho pozici. Takto rostl židovský Bůh v konkurenci s bohy sousedních národů. Úspěchy lidu jsou vydávány za přízeň Boha, prohry za jeho trest. Židé přišli na to, že i své prohry mohou vykládat jako vítězství jejich Boha, a to tak, že Bůh použil nepřítele k tomu, aby svůj národ vyvolený potrestal, a tím i vychoval. Takto Bůh nemusí doplatit sesazením na to, že jeho lid byl momentálně neúspěšný v boji.
Výklady „boží vůle“ jako kámen úrazu
Výklady boží vůle patří k nejdůmyslnějším konstrukcím lidského myšlení. Vzhledem k tomu, že Bůh sám odhaluje svoji vůli jen nemnoha vyvoleným, většina věřících se musí spolehnout na „tlumočení“ jeho vůle jinými lidmi. A zde je kámen úrazu, vlastně balvan či skalisko úrazu. Velké knihy starověkých náboženství čte historik jinak nežli kněz nebo věřící. Chápe je jako odraz myšlení doby, ve které byly napsány, a jako historický pramen pro poznávání i některých historických souvislostí. A rovněž tak je chápe jako mimořádně cenná literární díla. I pokud sám víru nesdílí, pak si těchto kulturních pramenů velice váží, neboť jejich cena spočívá v nich samotných, nejenom ve skutečnosti, že jim víra dodává vyšší smysl. Ale i tento vyšší smysl člověk, který nevěří, ale který uznává civilizační význam náboženství, může cenit vysoko. Víra či nevíra jsou individuálními přístupy každého člověka k hledání a nalézání odpovědí na velice složité otázky. Samy o sobě žádný spor nezakládají. Jeden věří, druhý pátrá po vysvětlení. Dost často marně, ale své usilovné pátrání by za prosté uvěření nevyměnil.
Jelikož Starý zákon i Korán obsahují historickou realitu své doby, dovídá se čtenář, že Bůh těchto svatých knih dokáže projevit milosrdenství a soucit, ale úplně stejně vyzývá svůj lid k tomu, aby vyhladil plemeno lidu jiného a nenechal nikoho naživu. Svaté knihy obsahují etické kodexy, návody, jak žít, myslet, konat, jak se chovat v různých životních situacích. Jsou to co do obsahu a myšlenek bohatá díla. Jenomže jako taková, právě díky svému různorodému bohatství, představují studnici, ze které může kterýkoliv člověk kdykoliv vytáhnout vědro plné průzračné vody, stejně tak jako vědro, jež obsahuje jenom bláto a kamení. Nebo dávno zapomenutý meč, který je ale stále ostrý.
Co kdo hledá, to tam také najde. Dost podobně může čerpat z jiných starověkých textů, ze sumersko-akkadského Eposu o Gilgamešovi, z egyptských textů pyramid, z Homérovy Iliady a Odysseje. Člověk, který na starověké texty hledí „jen“ jako na historické dokumenty a literární památky, nachází mezi nimi i jisté podobnosti. Jsme prostě v samých počátcích států, královské moci, uprostřed válek a dobývání, a přitom i uprostřed velice usilovného pátrání po smyslu života, lidském štěstí a podobně. Víra v Boha zde hraje velice významnou roli, kterou lze respektovat, aniž by ji člověk sám sdílel.
Vykladačem „boží vůle“ je ale jen člověk
Znovu jsme ale u toho, že vykladačem boží vůle zůstává člověk a ten člověk má vedle toho i svoji vlastní vůli. Immanuel Kant rozlišoval myšlení člověka, jeho rozum, na a priori nebo a posteriori. K myšlení a priori patří například matematické zákony. O jejich platnosti člověka nemusí přesvědčovat zkušenost s konkrétním matematickým příkladem, zákonem. Lidský rozum, čistý rozum, tak nějak sám o sobě a v sobě ví, že když se například jedna věc přiřadí ke druhé, že celkové množství věcí nezůstane beze změny, neubude, ale naopak přibude. To, že jedna a jedna jsou dvě, se rozum naučil ve škole, ale že přidáváním jednotek k nějakému množství, toto množství roste, ví rozum dost možná a priori. Kant říká například, že předmětům je vlastní rozprostraněnost, což je soud a priori. A i kdybychom díky konkrétní zkušenosti s konkrétním předmětem postupně vyloučili všechny jeho vlastnosti, tak stejně zbude alespoň prázdné místo po předmětu, po jeho „rozprostraněnosti“, jež ale i takto zůstává důkazem této jeho existence a rozprostraněnosti.
Takzvaná boží vůle by měla ideálně vzato také patřit k apriorním obsahům lidského myšlení. Opět ideálně vzato by se měla asi opírat o přirozenou etiku, jaká se v člověku vyvíjí evolučně od počátku lidské existence. Že člověk by neměl činit druhému to, co sám nechce, aby bylo učiněno jemu. Nebo že spolupráce je z dlouhodobého hlediska výhodnější než konflikt a stejně tak solidarita přináší větší užitek (bezpečí) než sobectví. Pokud člověk není nějakým způsobem „nemocen na duši i na rozumu“, pak někde v hloubi duše či srdce ví, že to, co koná, buďto dobré je nebo není. To, že tomuto možná apriornímu posouzení naslouchá nebo je ignoruje, je už druhá věc. Ono etické vědomí sice pochází ze zkušenosti, ale tato zkušenost se dědí, takže dost možná i ona představuje rozumový obsah, o němž by se dalo mluvit jako o apriorním myšlení, jaké nevyžaduje konkrétní zkušenost s vjemem, jaký obstarávají smysly.
Odkud asi pramení dobrý pocit z toho, když člověk koná správně, a proč hryže svědomí, když jedná naopak? Je to jen výsledek charakteru, důsledek výchovy, i náboženské, nebo evolučně vyvinuté prastaré etické vědomí rozlišující dobro a zlo jaksi a priori? Nebo je třeba si vzít na pomoc psychoanalýzu a hledat tuto přirozenou etiku v nevědomí? Otázek je příliš mnoho a jsou složité, takže skutečně uspokojivých, vyčerpávajících, odpovědí po ruce není.
Pokud si člověk nechce nebo nemůže sám o sobě rozklíčovat všechna skrytá poselství „boží vůle“ či oné prastaré evolučně se vyvíjející přirozené etiky, pak se obrací k návodům, které nachází u „tlumočníka“ – kněze, politika, filozofa, romanopisce, novináře nebo u psychologa. A tak opět do hry vstupují cizí výklad, cizí vůle. Někdy dobrá, jindy zlá.
Zlá vůle plodí zlé skutky
Zlým způsobem svévolně interpretovaná náboženství, přizpůsobovaná konkrétní zlé vůli konkrétních ambiciózních nebo až příliš mocných a bohatých lidí, napáchala tak rozsáhlá krveprolití, že těžko některý tyran vyzbrojený jen svojí vůlí se s nimi může měřit. Moderní člověk si nedovede ani v nejdivočejším snu představit, jak ukrutnou bolestí umíraly ty tisíce nevinných lidí na hranicích inkvizice. A to mnohé z těchto obětí byly donuceny svým katům ještě poděkovat za „vysvobození“ z moci Satana, což často činily v naději, že jen takto jim laskavý kat ještě včas předtím, než jim začnou hořet nohy, zlomí vaz. Církve, které takto týraly nevinné lidi, nebyly nikdy za své jednání skutečně potrestány. A vůbec se nezdá, že by se za svoje počínání aspoň pořádně kály.
Byla to „boží vůle“? Samozřejmě, že nikoliv. Ani náhodou! Mnozí představitelé islámské víry odsoudili vraždy, kterých se dopustili pomatenci pod záminkou údajné boží vůle. A to tak, že tyto vraždy s islámem nijak nesouvisejí. Samozřejmě, že nesouvisejí. Jejich příčina tkví v tom, že existují lidé, kteří hledají v islámské víře oporu ke své vůli a ke svým záměrům. A vedle toho existují také lidé, kteří nedokážou svým vlastním rozumem rozpoznat, že jsou klamáni a manipulováni, a to právě odkazem na víru, která je jim svatá. Takto záludně a zlovolně manipulátoři zneužívají víru ke svým záměrům. Vědí, že v lidech je dost nevědomosti, nespokojenosti, nenávisti a agresivity, která hledá ventil. Jedním z nejspolehlivějších ventilů je právě útok na náboženské cítění. Ukrývá se v lidech velice hluboko, je součástí rodového dědictví a velice posilován výchovou. Ta náboženská výchova může vést k lásce, mírumilovnosti, solidaritě, ale – pokud se uchopí opačným způsobem – pak zplodí nenávist a agresivitu. Často vede i k válkám.
Mezi islámskými zeměmi a evropskými státy vznikalo v dějinách příliš mnoho nepřátelství, vzájemného napadání, zotročování a projevů náboženské nesnášenlivosti. Tento historický „materiál“ je kdykoliv komukoliv po ruce. Dějiny bohužel nikdy neodcházejí do minulosti. Stačí zavolat a jsou zpět a vydávají svědectví přesně podle zadání volajícího. Toto představuje velice nebezpečný moment i v současném světě. Kdo chce vyvolat konflikt, najít zdůvodnění je tou úplně nejjednodušší věcí na světě.
Příliš mnoho energie. Je třeba se jí zbavovat!
Francouzský myslitel a velice pozoruhodná osobnost, Georges Bataille, byl toho mínění, že každý živý tvor disponuje větším množstvím energie, než kolik jí potřebuje na uchování svého života a na reprodukci. Co tedy s energií, která přebývá v jedincích a ve velkém i v celých lidských společnostech? Bataille říká docela bez eufemismů, že tato energie „má být zahozena“, neboť pokud zůstane a hromadí se, pak páchá zlo. Nebo na základě naší aktuální zkušenosti vede ke genderové cenzuře pohádek, toaletám pro třetí pohlaví či ke vzniku nátlakových „neziskových“ organizací hýřících těmi nejabsurdnějšími nápady.
Primitivní národy, podle Bataille, „odhazují“ přebytky kmenové energie často vyčerpávajícími rituálními tanci, jichž se účastní hlavně mladí členové kmene. Moderní Evropan, který se ocitl u těchto kmenů, si dost dobře neuvědomoval, proč tanečníci tančí, dokud nepadnou vyčerpáním k zemi? Ano jistě, reprodukovali prastarý rituál, jehož oficiálním smyslem mohlo být například usmíření kmenového boha nebo prosba za početnější stáda lovné zvěře nebo za odvrácení sucha, války či podobně. Skrytým a mnohem hlubším (nevědomým) smyslem rituálu bylo ale odstranit energii, která by se mohla proměnit v násilí páchané uvnitř kmene. Aby násilí nepostihovalo členy kmenového společenství, kde bylo zakázáno „přikázáním nezabiješ“, tak se povolovalo a přesměrovávalo na cizince. Každý rituální zákaz nabízel i možnost jeho „legálního“ přestoupení. Každý zákaz představuje ale hromadění nadbytečné neužitečné energie, každé povolené přestoupení dovoluje ji vylít pryč, zahodit a takto mít na tváři zase spokojený úsměv namísto rozšklebené grimasy.
Některé z nejčastějších příčin válek a jejich souběh
Válka, ve které se zabíjejí lidé, kteří se předtím nikdy neviděli a nemohli si navzájem tudíž ublížit, a takto dospět k nepřátelství, vzniká souběžným působením několika nejčastějších příčin. Spolupůsobí nahromaděná energie transformovaná do agresivity, která hledá ventil, jímž by unikla ven. To je mnohdy, bohužel, pravda. Nejde jen o agresivitu uloženou v jednotlivcích, ale o agresivitu sdílenou ve společenství, společně motivovanou, probouzenou, pěstovanou. Vedle toho mají války asi i ten význam, že zboří, co bylo vybudováno a lidé mohou začíst znovu stavět. „Vychovávají“ v tom smyslu že opět učí člověka, aby začal rozlišovat mezi podstatnými věcmi a zbytečnostmi. V důsledku obrovského zpustošení válkou se společnosti na čas chovají racionálně. Určitě v té chvíli neřeší, kolik bylo mezi sedmi pohádkovými trpaslíky u Sněhurky černochů, Asiatů, indiánů nebo australských aboriginců a zda Sněhurka měla sama o sobě opravdu nezvratnou jistotu, že je skutečně žena.
Univerzální příčinou válek, jejich spouštěčem, je ale především a skoro vždy touha početně úzké vrstvy mocných a bohatých lidí, kruhů, získat více moci a bohatství, což ovšem naráží na životní zájmy jiných států. Nebo také na potřeby a vůli jejich vládnoucích vrstev, které by také chtěly mít všeho více. Poté bývá scénář budoucího válečného konfliktu už v podstatě jako přes kopírák.
Útočník označí oběť svého budoucího ataku za agresora, který má v plánu ublížit jeho národu, Bohu, vyznávaným hodnotám. O sobě má útočník samozřejmě to absolutně nejlepší mínění. Útočník je odhodlán se bránit. To se rozumí. Kdo si dovolí o tom pochybovat?! Dojde tedy k masáži veřejného mínění, přičemž u protivníka probíhá masáž úplně stejná, jenom s opačným znaménkem. V moderních časech zde velice aktivně působí média. „Boží vůle“ se pak stane vítanou oporou vůle lidské. Jelikož není možné se o „boží vůli“ přesvědčit jinak než prostřednictvím jejího vykladače, pak je to „vykladač“, kdo mluví, nikoliv Bůh. A neštěstí je hotovo. Zabíjejí se, mučí a trýzní lidé, kteří by za normálních okolností mohli být přátelé (viz Remarque: Na západní frontě klid).
Tak jako atomová energie může vyživit celý průmysl některé země nebo pohánět vesmírné lodě až za hranice Sluneční soustavy, tak úplně stejně může víra přinášet lidem útěchu, klid v duši, pocit vyššího smyslu existence, vést je k míru, solidaritě, bezpečí, přátelství nebo k lásce. Ale pokud některá zlovolná duše sáhne do svatých knih, aby odtud vyňala návod ke krveprolití, k vyhlazení nepřátel, k ovládnutí cizích zemí a podobně, pak je zde válka a role náboženství a víry se stává pravým opakem toho, čím mohla a měla být. A mentalita starověku popadne za krk i moderního člověka a stáhne ho k sobě do prehistorie. Se vším všudy, tedy i k barbarství válek a krveprolévání. No a právě tak špatně použitá atomová energie dokáže vyhladit lidstvo.
Nietzscheho představa o Bohu, jenž má tolik práce, že stojí mimo morálku
Obracet nenávist k některému náboženství a jeho víře je nesmyslné. Maximální nesouhlas si zaslouží pouze zlovolní vykladači té či oné víry a vůle toho či onoho Boha, kteří hlásají nenávist a vyvolávají násilí. Nejenom nesouhlas a odpor, ale i zákonný dohled (nejlépe ve vězení). Dostali bychom se už příliš daleko, kdybychom se začali zabývat Nietzscheho míněním o „boží vůli“. On, řečeno zjednodušeně, soudil, že Bůh má tolik práce s chodem Vesmíru, ne-li mnoha Vesmírů s dosud neznámým počtem rozměrů, že mu na nějaké posuzování morálky, dobra či zla, spravedlnosti a nespravedlnosti už nezbývá čas. Soudil tedy, že „boží vůle“ se víceméně nachází mimo morální kategorie, které tak ponechává člověku. Vůbec měl za to, že ta párovost lidského myšlení, která ke všemu nachází i přímý protiklad, neobstojí.
Některé primitivní národy neznají protiklady, respektive myšlení v protikladech. Co je dobré a co zlé, co spravedlivé a co nespravedlivé, vždy závisí na subjektu pozorovatele. Holanďané říkají, že „co je jednomu chlebem, to pro druhého znamená smrt“ (De een zijn dood is de ander zijn brood). Vykladači boží vůle ve smyslu vůle jejich tak nějak počítají s tím, že Bůh stojí vždy na jejich straně. Je-li Bůh přítomen v každém člověku, pak Bůh nutně bojuje sám proti sobě. Pokud se jeden člověk ztotožňuje s jeho vůlí a přitom jeho vůle jde proti vůli jiného člověka, v němž je rovněž přítomen Bůh, pak je výsledek sporu skutečně na pováženou. Z tohoto bludiště lidé nacházejí velice jednoduchou a samozřejmě nesprávnou cestu ven, když tvrdí, že: „Jen ta má cesta je cestou boží.“
Jak je vidět, rozplést klubko, ve kterém se zamotaly vůle různých lidí a vtáhly do sebe i vůle všech možných bohů, tak to je gordický uzel, jaký by nerozťal ani Alexandr svým pověstným mečem. Mají-li pravdu Nietzsche i Freud, že ve Vesmíru se při aktu stvoření nepočítalo s lidským štěstím, tedy ani s navýsost lidskými kategoriemi dobra a zla, pravdy a lži, spravedlnosti a nespravedlnosti, pak opravdu zůstává výklad „boží vůle“ jen na lidech, na „tlumočnících“.
Takže jsme vlastně opsali kruh a vracíme se na začátek tohoto textu. K výkladům náboženství a víry, které podle vůle, záměrů a cílů konkrétních osob mohou směřovat k lásce nebo naopak k nenávisti. Je asi dobré mít na paměti, že náboženství, pokud odcházejí od oltáře a kazatelen do politiky, je nutné sledovat velmi opatrně a raději s nedůvěrou, neboť v té chvíli už vůbec nemluví ústy Boha, ale lidí, kteří si boží autoritu vypůjčují ke svým cílům. Pokud víra vstoupí do politiky s dobrými úmysly, což se děje také, pak vyzývá k míru a ke spolupráci mezi lidmi. Jestliže horuje pro válku a pro krveprolití, pak mluví a jedná jménem velice nebezpečných osob, což nemá s Bohem této víry vůbec nic společného. Víra tak přestává být prostředkem dorozumění mezi lidmi a stává se nástrojem zlé vůle, lidské vůle.
Z hodnoty velkého významu se stává instrumentem. Proto je asi prvořadým úkolem samotných náboženských obcí, aby vykládaly boží vůli v duchu přirozené etiky a každé násilí odsuzovaly, stíhaly a trestaly. Francii, Německu, Belgii a dalším zemím s velkými islámskými „minoritami“ proto nezbude, než právě k tomuto přesvědčit muslimské instituce a autority působící v jejich zemi. Učinit z nich spojence v boji proti tmářství a náboženskému násilí. Jiným výsledkem může být etnicky a nábožensky motivovaná občanská válka a spousty Bartolomějských nocí na obou stranách.