Pavel Janíčko ve svém komentáři míní, že příčiny pro islamistický terorismus v Evropě jsou složitější a zdaleka je nevystihuje jen role islamismu.
Aktuální série islamistických útoků ve Francii (a nyní i v Rakousku) jako obvykle vyvolala i v našem prostředí spoustu úvah na téma válka civilizací, z nichž naprostá většina samozřejmě zastává jednoznačný názor, že míra spravedlnosti a oprávněnosti těch válčících stran je jasně určena.
Např. jeden z takových názorů se vyjadřuje jasně:
„Pokud se někdo ptá, zda Francii čeká občanská válka, tak by si měl napřed zodpovědět otázku, zda čirou náhodou není pro válku potřeba dvou stran – jedné, co je v roli agresora a chce získat, druhé, co je v roli obránce. Aktuálně je ve Francii z hlediska teorie války přítomna pouze jedna strana. Jenom jedna strana je spojena ve víře, má motivaci a dnes už i členy, kteří mají zkušenost z pouličních bojů a obdobných forem vedení hybridního válčení a ví co chce prosadit… Místo druhé strany je nesjednocená a zpohodlnělá skupina občanů, která se odmítá smířit s realitou, řešící gender, nesmrtelnost chrousta a další cypoviny, navíc aktivně svými politickými vůdci odzbrojována – jak fyzicky, tak mentálně.“
Po přečtení podobných komentářů, které dávají jasně najevo, že ti zlí jsou neintegrovaní a nevděční islamisté a ti správní a dobří jsme my, tedy zástupci té jediné spravedlivé civilizované a přitom tak zoufale bezbranné „západní“ civilizace, jejíž elity nás ale zrazují a místo aby nás sešikovaly do této poslední a nevyhnutelné bitvy, tak se pořád snaží zatemnit podstatu sporu a úkorně ustupovat zlu, lze konstatovat jediné. Ano, skutečně i v této věci jsou běžní „západní“ lidé předmětem jedné z velkých manipulace.
Totiž představě o trpící západní civilizaci, která s křesťanskou pokorou nastavuje i tu druhou tvář a nebrání se násilí primitivů. Tato představa je velmi pochybná až vylhaná. Dokonce by se dalo říct, že při objektivnějším a globálnějším pohledu jsou ty zákopy a hranice, o kterých se tak emocionálně diskutuje, docela obrácené. A to nemusíme chodit do nějaké vzdálené minulosti, kdy by se stačilo letmo podívat na mapu rozložení kolonií v minulém a předminulém století, abychom získali jasný přehled o tom, která strana byla v pozici agresora a která v pozici oběti. Nebo snad fakt, že v určitém období byl celosvětově jedinou neokupovanou (nekolonizovanou) muslimskou zemí Írán (Persie) a naopak ty slavné křesťanské západní státy byly v pozici kolonizátorů se vším, co k tomu tehdy příslušelo, svědčí o vrozené islámské proradnosti a ďábelskosti a o západní mírumilovnosti? Dejme tomu. Je to už minulost a muslimské země by se, pokud by byly více rozvinuté, chovaly podobně.
Časy se ale v tomto případě nemění. Také v našem osvíceném jedenadvacátém století jsme v situaci, kdy nad těmi ctnostnými západními zeměmi nelétají muslimské bombardéry a drony, ale je to naopak (viz Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie). Po západních zemích nepochodují muslimské armády, ale je to naopak (opět připomínám Afghánistán, Irák, Libyi, Sýrii). Nás muslimské státy nepoučují o demokracii a lidských právech, ale naopak „my“ poučujeme „je“. Tady navíc ještě stojí za to se poněkud zastavit, neboť zde ještě navíc jasně vystupuje do popředí obrovské západní pokrytectví. Současně s rétorickým odsuzováním islámského radikalismu a fundamentalismu byl a je, pokud to vyhovovalo jeho zájmům, ten ctihodný Západ jeho největším podporovatelem a sponzorem. Je přece podivné, že největšími západními spojenci v islámském světě jsou pravověrné islámské teokracie (Saúdská Arábie, SAE) a naopak úhlavními nepřáteli byly relativně sekulární režimy (opět levicová vláda v Afghánistánu a vlády v Sýrii, Libyi, Iráku).
Aktuálně na ČT uváděný dokumentární seriál „Afghánistán: 40 let války“ to ukazuje zřetelně, americká podpora mudžáhidů si ani na okamžik „nedělala vrásky“ s nějakými lidskými právy žen a podobně, hlavně že jim tito islámští fundamentalisté posloužili jako nástroj v boji proti afghánským komunistům a SSSR. Pohled na významného amerického spojence té doby, „superdemokrata“ Usámu bin Ládina, stál za to. Nakonec ho ale jeho sponzoři shodili do moře. Konec konců všechny ty Tálibány, al-Kajdy a islámské státy byly tolerovány a podporovány Západem, pokud sloužily jeho zájmům. Je známo, že i ty impozantní útoky na newyorská dvojčata (trojčata) jsou v některých aspektech poněkud záhadné a nabízejí i jiná než oficiální vysvětlení.
Pojďme se ještě podívat na některé statistické podklady, které celou tuto situaci dokreslí. Je to sice statistika poněkud morbidní, ale celkem vypovídající.
Podle těchto zdrojů počet obětí džihádistického terorismu od roku 2015 klesá. V roce 2019 bylo navíc dvojnásobně víc útoků, které se podařilo překazit než těch, které byly dokončeny nebo selhaly. V každém případě se oběti džihádistického teroru dají počítat na stovky.
Porovnejme to s dobrodiním, které jsme my, jako mírumilovní západní křesťané, připravili muslimským hrdlořezům.
Existují oficiální studie, podle nichž v důsledku vojenských operací v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu od 11. září 2001 zemřelo mezi 480 tisíci a 507 tisíci lidí. Nejvíce z nich zemřelo v Iráku, až 295 tisíc. Dalších 147 tisíc lidí pak padlo v Afghánistánu a zhruba 65 tisíc v Pákistánu. Do výčtu jsou přitom zahrnuti i místní policisté a členové bezpečnostních složek, civilisté a američtí i spojenečtí vojáci, ale také povstalci. Těch Američané a spojenci zabili přes 114 tisíc. Samotná americká armáda v prvních dvou zemích dosud přišla o necelých sedm tisíc vojáků, uvádí studie. Za spojence zatím nejvíc lidí padlo v Afghánistánu, celkem 1 141 vojáků. Mezi nimi i Češi.
Jsou ale i jiné, méně „korektní“ zprávy.
Zpráva profesora Davida Vinea z Watsonova institutu na Brown University (USA), konzervativně odhaduje, že asi 37 milionů lidí, což odpovídá celé populaci Kanady, bylo donuceno uprchnout ze své domovské země nebo se v ní vnitřně vysídlilo v průběhu dvou desetiletí nekončící americké války „proti teroru“.
Profesor Vine a jeho spoluautoři poznamenávají, že odhadovaný počet vysídlených osob ve výši 37 milionů je „velmi konzervativní odhad“, přičemž skutečný počet vysídlených osob od září 2001 „se blíží 48–59 milionům“. To je tolik nebo více než všechny vysídlené osoby ve druhé světové válce, a tedy více než v průběhu kterékoliv jiné války v minulém století. Je obtížné formulovat úrovně bídy, chudoby, strádání a smrti, které plynou z této skutečnosti a které musejí snášet miliony lidí.
Dvěma zeměmi s nejvyšším počtem vysídlených osob byly Irák a Sýrie, jejichž populace po celá desetiletí trpěla operacemi zaměřenými na změny režimu vedenými USA a vojenskými okupacemi zahájenými republikánskou i demokratickou správou. Autoři odhadují, že bylo vysídleno 9,2 milionu lidí v Iráku a 7,1 milionů v Sýrii, v obou případech zhruba 37 % předválečné populace.
V Somálsku, kde americké síly působí od roku 2002, je nejvyšší procento vysídlených osob se 46 procenty země nebo téměř 4,2 miliony vysídlených osob.
Během „války proti terorismu“, jak autoři odhadují, v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Pákistánu a Jemenu zemřelo 770 000 až 801 000 civilistů a bojovníků ze všech stran od doby, kdy americké síly zahájily vojenské operace v těchto zemích. Počet „nepřímých úmrtí“, tedy těch, u nichž nebylo potvrzeno, že byli zabiti vojenskými zbraněmi, ale zemřeli kvůli nedostatku zdravotní péče, infrastruktury nebo potravin v důsledku amerických vojenských operací, embarg a blokád, může přesáhnout 3,1 milionu, ačkoli autoři poznamenali, že důvěryhodné odhady se pohybují nad 12 miliony.
Přestože od invaze do Afghánistánu v roce 2001 zemřelo podle odhadů také 6100 amerických vojenských pracovníků a dodavatelů, je to počet řádově nižší. Pokud bychom započítali americká úmrtí z Iráku, Sýrie, Pákistánu, Jemenu a desítek afrických zemí, kde americká armáda už roky vede tajné války, počet obětí vzroste na zhruba 15 000.
Souhrnně řečeno: západní dvacetileté tažení „proti terorismu“ je odpovědné za vysídlení 37 milionů lidí a asi 12 milionů obětí. I tato čísla ukazují, že zákopy a fronty tohoto boje jsou jinde, než se nám snaží nutit mainstreamová propaganda. Leží mezi zájmy velkokapitálu a jeho nohsledů (především v rozhodujících kapitalistických zemích) a mezi skutečnými zájmy obyčejných lidí, nezávisle na tom, zda jsou toho či onoho světonázoru.