Joe Biden půjde ve své zahraniční politice ve stopách Donalda Trumpa, i když změní svou rétoriku. Cíle se nezmění, slova ano.
O kontinuitě zahraniční politiky USA napsal George Friedman. Zahraniční politika USA přichází v různých fázích. Od roku 1945 do roku 1972 to byla konfrontace se SSSR. Po vietnamské válce se věci mírně změnily, USA začaly v oslabení spolupracovat s Čínou proti SSSR, což vydrželo do roku 1991. Od začátku 90. let do roku 2001 se Washington věnoval vedení světa v míru. Což se změnilo v roce 2001 s globální válkou proti terorismu, která se ukázala jako drahá a jen málo efektivní.
Nová fáze začala s prezidentem Barackem Obamou, který se rovněž snažil o vojenské stažení USA z Blízkého východu a o vytvoření koalice arabských zemí spolu s Izraelem proti Íránu. Obama začal s ekonomickým tlakem proti Číně a pokračoval v konfrontaci s Ruskem, s udržováním amerických jednotek v Polsku, Rumunsku a na Černém moři. Vztahy s Evropou byly prostředkem k řešení jiných problémů. Podobně instrumentální byly i vztahy s východní Asií.
Klíčové prvky zahraniční politiky Obamy a Donalda Trumpa byly tedy stejné: jednalo se o stažení vojenských jednotek, přeskupení Blízkého východu, zadržování Ruska a konfrontaci s Čínou. Jiný byl jazyk a gesta i obecná atmosféra, ale realita byla stejná. Ostatně, míní Friedman, oba prezidenti neměli na výběr. Blízký východ byl důležitý, protože politika George W. Bushe se vymkla kontrole.
Joe Biden nastupuje do funkce prezidenta s malou možností výběru, stejně jako Trump. Tón a znění jeho politiky budou radikálně odlišné, ale politika samotná nikoliv.
Kupříkladu Biden naznačil smířlivější politiku vůči Íránu. Jenže uspořádání v regionu Blízkého východu mu to neumožní, nedůvěra k Íránu je v regionu vysoká. Biden si nebude moct dovolit nechat blízkovýchodní spojenectví rozpadnout, a stejně tak se nemůže dostat do pozice, kdy by hrál se slabými kartami.
Nic nenaznačuje tomu, že by Biden chtěl nějak změnit politiku vůči Číně a Rusku. Pokud k tomu dojde, bude se jednat o reakci na chování těchto dvou zemí poté, co vstoupí do úřadu. Friedman je toho názoru, že kroky obou zemí – Číny i Ruska – by mohly sledovat různé scénáře. V případě Číny je možné, že zvolí více usmiřující tón, ale také, že bude více agresivní. Ovšem v obecné rovině, jak autor míní, bude politika Bidena sledovat Trumpovu logiku, podobně jako Trump sledoval logiku zahraniční politiky Baracka Obamy. Biden se jen přizpůsobí novým skutečnostem a změní rétoriku.
Mluvit o bližší globální alianci je lehké, dokud se to nevyzkouší, píše dále Friedman. Ve vztazích s Evropany může dojít k určitému sblížení, Evropa může zvolit konfrontační postoj k Číně. Nicméně jen proto, že to bude vyhovovat jejím cílům, protože zájmy USA a EU se většinou nejsou většinou ve střetu, ale také se perfektně neshodují.
Zahraniční politika se vyvíjí, ale vyvíjí se rychle a nebezpečně. Joe Biden je prezidentem USA, ale jeho zahraniční politika, jako zahraniční politika jiných prezidentů, bude obklopena domácími pitomci, takže se bude snažit o předvídatelnost (o kterou se snažil i Trump, i když bez výsledku). Biden se bojí toho, co nejspíš přijde: zkouška ze strany Číny, Ruska a Íránu. Pokud bude dost chytrý, projde tímto testem pomocí politických kroků, které zdědil od Trumpa. Inovovat v době testu ostatně může přinést nečekané důsledky.
Psali jsme:
- Vztahy USA a Ruska se nezlepší. Hlavně ať se ještě víc nezhorší!
- Biden posílí vojenskou podporu Ukrajiny
- Trumpovu politiku vůči Číně Biden hned měnit neplánuje
- EU navrhuje Bidenovi oživení transatlantické aliance
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.