Velká čtyřka aneb Komu patří plynovody?

Největší plynárenské společnosti, o kterých jste nikdy neslyšeli sice nemají profil společností jako Shell, Total nebo British Petroleum, ale mají stejný vliv na to, aby udržovaly Evropu závislou na plynu.

Tlak na největší evropské provozovatele přenosových soustav, aby maximalizovali dividendy,

může také představovat problémy při pokusech o transformaci našeho

energetického systému v reakci na klimatickou krizi.

Organizace Corporate Europe Observatory se v roce 2019 podívala blíže na čtyři největší plynárenské společnosti v Evropě – Fluxys (Belgie), Enagás (Španělsko), GRTgaz (Francie) and Snam (Itálie) a hledala odpovědi na otázky: Proč EU stále staví nové a zbytečné plynovody a terminály LNG? Kdo je prosazuje a kdo z nich těží?

Společnosti, které stojí za evropskou sítí pro přepravu plynu vydělávají peníze na budování a provozování potrubí a dalších projektů plynárenské infrastruktury a zoufale se nás snaží udržet (navzdory klimatickým vědám a rozšířenému místnímu odporu) v závislosti na fosilním plynu. Budou klíčovými hráči při rozhodování o tom, zda a jak vyřešíme mimořádnou situaci v oblasti klimatu, a také o tom, kdo za ni platí.

Pokusíme se spolu s Corporate Europe Observatory odpovědět na některé klíčové otázky:

Kolik infrastruktury vlastní a kdo jsou jejich dceřiné společnosti?
Kdo jsou jejich generální ředitelé a kdo je v jejich představenstvu?
Jak velký zisk dosahují a kdo jsou akcionáři, kteří si plní kapsy?
Jaká je jejich lobbovací síla a koho za to platí?

Jedná se o důležité otázky, protože tito málo známí „provozovatelé přepravních soustav“ plynu (TSO – transmission system operators) vlastní dostatek kilometrů plynovodů, aby se daly dvaapůlkrát natáhnout okolo světa, s plány na další, včetně kontroverzních projektů, jako je Transadriatický plynovod (TAP) – již je v provozu, psali jsme zde.

Naše mapa zobrazuje nejen jejich potrubí a terminály, ale také na mnoho z těchto otázek odpovídá graficky. Zahrnuje také čtyři profily společností a čtyři případové studie některých jejich kontroverzních projektů.

Tento článek však jde nad rámec profilů společnosti a případových studií (které najdete na konci webové stránky), poskytuje další informace a analýzy, které nejsou na mapě k dispozici, a dále se věnuje tomu, kdo vlastní čtyři provozovatele přenosové soustavy.

Největší plynárenské společnosti, o kterých jste nikdy neslyšeli

Enagás (Španělsko), Fluxys (Belgie), GRTgaz (Francie) a Snam (Itálie) jsou čtyři největší přepravci plynu v Evropě, kteří vlastní infrastrukturu napříč kontinentem i mimo něj. Společně vlastní více než polovinu terminálů LNG v EU a více než 100 000 km potrubí.

Všechny čtyři fungují jako soukromé společnosti, přestože jsou veřejně kontrolované. Společně v roce 2018 dosáhli zisku více než 2 miliardy eur, přičemž téměř tři čtvrtiny byly vyplaceny na dividendách akcionářům, jako jsou investiční fondy BlackRock (GRTgaz a Snam) a Lazard (Enagás a Snam).

Interní a pronajatí plynoví lobbisté

Tyto málo známé společnosti nemají profil společností Shell, Total nebo BP, ale mají stejný vliv na to, aby udržovaly Evropu závislou na plynu. „Čtyřka“ v roce 2018 utratila za lobování v Bruselu až 900 000 eur a zaměstnávala celkem 14 lobbistů. Podle Rejstříku transparentnosti EU se jim podařilo zajistit téměř 50 setkání s nejvyššími politickými činiteli Evropské komise, kde se diskutovalo o jejich nejnovějších připravovaných projektech nebo nabídkách převzetí.

Kromě vlastních interních lobbovacích operací investovaly všechny čtyři společnosti do široké sítě placených lobbistických skupin, aby prosadily svou agendu. Patří sem jejich průmyslové obchodní sdružení Gas Infrastructure Europe (GIE), které je členem řady vlivných poradních skupin Komise.

Eurokomisař Cañete a Enagás

Rozpočet na lobbování společnosti Enagás se v roce 2014 zvýšil o 400 %; stalo se to v roce, kdy byl komisařem EU pro oblast klimatu a energetiku jmenován Miguel Arias Cañete. Více než 70 % schůzek s elitou Komise absolvoval Enagás s Cañetem nebo jeho kabinetem. Ve Španělsku proslul Enagás svými „otočnými dveřmi“, díky kterým se bývalí prezidenti, předsedové vlád a ministři dostávají do výkonných a dobře placených pozic ve správních radách svých společností.

Pokud jde o ovlivňování evropské politiky v oblasti zemního plynu, nejdůležitější lobbovací kanál si vytvořila sama EU.

ENTSO-G: Evropská síť provozovatelů přepravních soustav pro zemní plyn

EU vytvořila (1. prosince 2009) vlastní interní lobbistickou skupinu složenou z provozovatelů přenosových soustav s plynem nazvanou „Evropská síť provozovatelů přepravních soustav pro zemní plyn“ neboli ENTSO-G (European Network of Transmission System Operators for Gas). Za členy se počítají Enagás, Fluxys, GRTgaz a Snam (nalezneme tam i náš NET4GAS). Přestože byla složena výhradně z plynárenských společností, EU dala skupině za úkol poskytovat projekce budoucí poptávky po plynu v Evropě, které soustavně nadhodnocuje.

EU poté požádá síť ENTSO-G, aby jí poskytla seznam infrastrukturních projektů, aby uspokojila předpokládanou poptávku. Po schválení vládami se stane oficiálním seznamem „projektů společného zájmu“ (PCI – Projects of Common Interest), které členové ENTSO-G poté budují s finanční a politickou podporou EU. (Podrobná systémová mapa ENTSO-G a GIE za období 2018 až 2019 je zde.)

Veřejné peníze ve výši 1,3 miliardy eur již byly použity na projekty, jako jsou MidCat, Transadriatický Plynovod (TAP) a terminály LNG společnosti Fluxys.

V dubnu 2020 zveřejnila Komise technický dokument pro 4. seznam projektů společného zájmu, který obsahuje technický popis všech jejích 149 projektů.

Plyn – falešné řešení

Fosilní plyn je katastrofa pro komunity a jejich prostředí a zasáhne je všude, kde je vrtán nebo přepravován. Je to také katastrofa pro klima. Takzvaný „zemní“ plyn se skládá z metanu, který je během desetiletého období stokrát účinnější než CO₂. Během vrtání a přepravy uniká do atmosféry velké množství plynu (zejména při frakování), což zhoršuje klima jako uhlí, ne-li hůře.

Veřejné společnosti v zajetí korporátních zájmů

Všechny tyto společnosti pocházejí z bývalých státních národních monopolů a zachovávají si určitou úroveň veřejného vlastnictví. Enagás je pouze z 5 % vlastněn španělským státem, ale s právem veta. Majoritním akcionářem společnosti Snam je CDP Reti, kterou kontroluje italská veřejná finanční instituce (s dceřinou společností čínské státní společnosti). Fluxys je ze 75 % vlastněn mezikontinentální holdingovou společností Publigas. A GRTgaz je ze 75 % vlastněn energetickým gigantem Engie (sám je stále 24 % státem vlastněný) a z 25 % francouzskou veřejnou finanční institucí.

Blízkost těchto společností k národním politikům a vládním byrokratům je zřejmá, když se podíváte na jejich správní rady a vedení:

Enagás, který je již dlouho útočištěm politiků všeho druhu, má nyní jako šéfa bývalého konzervativního europoslance Marcelina Oreja Arburúa (syn bývalého ministra). Předsedou představenstva je bývalý socialistický ministr. (Podrobné informace ve výroční zprávě).
Předsedou Fluxys je bývalý starosta Gentu Daniël Termont.
Šéf GRTgaz je bývalý vysoce postavený státní úředník, který měl dříve na starosti regulaci plynárenského sektoru. „Otočné dveře“ jsou v plném proudu na všech úrovních.

Je smutné, že tato silná veřejná přítomnost neznamená, že nyní převážně soukromé společnosti jsou provozovány s ohledem na obecný zájem; naopak to znamená, že veřejné podílové orgány byly zachyceny soukromými zájmy, které jsou díky jejich politickým vztahům o to vlivnější. Když potřebují zvláštní povolení a státní podporu k potlačení odporu vůči jejich kontroverzním projektům, jako je TAP v jižní Itálii, je tu vláda, která jim pomůže (podrobněji k projektu TAP v publikaci z roku 2017 zde na str. 16 až 17).

Plynárenská infrastruktura se snaží přivést milióny na finanční trhy

Jelikož „velká čtyřka“ přepravy plynu se prosazuje na stále větším počtu plynovodů a terminálů LNG na úkor klimatu a komunit, bývalí politici a vedoucí pracovníci společností nejsou jediní, kdo těží ze zisků. Jejich dalšími akcionáři (kromě vlád) jsou velcí institucionální investoři, kteří jsou vždy spokojeni s tímto druhem bezrizikového a garantovaného zisku.

Mohou to být manažeři z Wall Street, jako je BlackRock (má významný podíl v mateřské společnosti GRTgaz Engie a Snam), Lazard (Snam a Enagás) nebo Goldman Sachs (Enagás). Mohou to být penzijní fondy, jako je Caisse de dépôt et placement du Québec (Fluxys). Někdy to mohou být státní investiční fondy, například singapurský GIC, který drží více než 30 % ve společnosti Terega, francouzské dceřiné společnosti Snam. Ale mají jednu věc společnou: milují společnosti, které chrlí dividendy. V roce 2018 společnosti GRTgaz, Enagás, Snam a Fluxys společně převedly tři čtvrtiny svých zisků ve výši 2 miliardy eur přímo do kapes akcionářů. Belgická společnost Fluxys rozdala ještě více, než vydělala na zisku, a distribuovala další hotovost z uvolněných rezerv, takže dividendy činily 160 % zisků.

Zadržování energetického přechodu

Tlak na největší evropské provozovatele přenosových soustav, aby maximalizovali dividendy, může také představovat problémy při pokusech o transformaci našeho energetického systému v reakci na klimatickou krizi. Ponechání fosilních paliv (jako zemní plyn) v zemi by vážně narušilo zisky společností, a tedy dividendy akcionářů.

Takže místo toho, aby hovořili o tom, jak zvládnout nezbytný pokles výroby fosilních paliv, jak vyřadit infrastrukturu z provozu a zajistit spravedlivý přechod pro pracovníky, vytvářejí nové výmluvy, aby mohli svou infrastrukturu nadále využívat. Navrhují embryonální technologické opravy, jako je takzvaný „obnovitelný plyn“ nebo sází na nákladnou a experimentální technologii „zachycování a skladování uhlíku“ (CCS – Carbon Capture and Storage).

Všichni čtyři agresivně lobují za to, abychom věřili, že tato falešná řešení „dekarbonizují“ plyn do roku 2050. Z dlouhodobého hlediska tvrdí, že by to průmyslu umožnilo splnit klimatické cíle EU, ale co je důležitější, v krátkodobém až střednědobém horizontu to udržuje jejich byznys, protože stále používáme fosilní plyn a čekáme, až nás nějaké zázračné technologie zachrání.

Vzhledem k tomu, že v dohledu není žádný „dekarbonizovaný“ plyn, tlak akcionářů znamená, že jakákoli nová, dnes vybudovaná plynárenská infrastruktura bude do roku 2050 stále používána, ale na základě kvalitního fosilního plynu. Nebo budou akcionáři odškodněni veřejností?

Žaloba na ochranu „ztracených budoucích zisků“

Představte si, že se rozhodneme odejít od plynu, kdo to zaplatí? Tlak akcionářů znamená, že je nepravděpodobné, aby si společnosti samy hradily náklady. Ve Španělsku již Enagás přenesl náklady ve výši několika miliard eur na plátce účtů za předčasné uzavření zařízení na skladování plynu na moři (viz případová studie Castor).

Jinde je holandská vláda žalována společností Uniper (dříve E.ON) za pokus o postupné ukončení uhlí. Německá energetická společnost a její investoři požadují náhradu škody podle nebezpečné „Smlouvy o energetické chartě“ za ušlý budoucí zisk. Bohužel to není jediný případ.

Rostoucí role investičních fondů v evropských přepravních plynárenských společnostech a jejich schopnost chránit své investice vytváří překážku na cestě k spravedlivému přechodu od fosilních paliv. Bere demokratickou kontrolu od pracovníků, komunit a osob s rozhodovací pravomocí, když je to nejvíce zapotřebí.

Pokud chceme, aby tyto společnosti byly veřejnými více než jen podle názvu, musíme zvrátit trend privatizace a demokratizovat společnosti přepravující plyn tak, aby byly také „veřejné“ v tom, jak se chovají a komu jsou odpovědné.

Délka potrubí v kilometrech vlastněných předními společnostmi přepravujícími zemní plyn
v Evropské unii (stav v roce 2019). Nejdelší síť plynovodů má italská
společnost Snam (49 700 km). Zdroj: Statista.

Psali jsme:

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.