Politolog Petr Drulák komentuje rozsudek Ústavního soudu, který chápe jako jasný příznak plíživé soudcokracie a útok na demokracii.
Měsíc poté, co prezident koncem prosince vyhlásil parlamentní volby, zrušil Ústavní soud (dále ÚS) jako protiústavní významné části volebního zákona. Od února proto už neplatí pravidla, podle nichž se v Česku dvacet let volilo. Není zřejmé, na základě jakého klíče se po říjnových volbách budou přepočítávat hlasy voličů na poslanecké mandáty. Víme však, že koalicím bude pro vstup do parlamentu stačit 5 % jako jednotlivým stranám a nemusí nadále zápasit s vyššími prahy 10 %, 15 % a 20 %. Pokud se strany neshodnou na nových pravidlech, není jasné, zda se budou moci volby konat. Dodejme, že volební zákon musí být schválen i Senátem. V současném rozložení to znamená, že se na něm musí shodnout nejen ANO, ČSSD a KSČM, které už se dnes neshodnou téměř na ničem, ale i část opozice, která vládě nic nedaruje. Mají na to pár měsíců v době, kdy se rozjíždí předvolební kampaň.
Zvykli jsme si, že ÚS se pod vedením Pavla Rychetského vydal cestou plíživé soudcokracie. Strhává na sebe další a další pravomoci, které v demokratickém státu náleží vládě či parlamentu (věnuji se tomu v článku, který vyjde v prvním letošním čísle dvouměsíčníku Listy). Dosavadním vrcholem Rychetského soudcokracie bylo zrušení ústavního zákona, podle něhož se měly konat volby v roce 2009. Přesto je současné rozhodnutí hned v několika ohledech bezprecedentní. Bez zjevného důvodu ruší dvacetiletou praxi, načasování uvrhává zemi do chaosu, rozhodnutí bylo přijato netransparentně v rozporu se zvyklostmi samotného ÚS.
Leccos nám říká společné disentní stanovisko čtyř soudců, kteří měli jiný názor a byli svými kolegy přehlasováni. Disentní stanoviska jsou při rozhodování ÚS poměrně obvyklá. Soudci mají často odlišná právní stanoviska a málokdy se všichni na všem shodnou. Toto stanovisko se přesto vymyká. Nejenže jako obvykle hájí jiný právní pohled, nýbrž ostře odsuzuje způsob, jímž ÚS rozhodoval. Mluví o „ponurém obrazu“ rozhodování a „vrcholu arogance“ vedení ÚS, takové výrazy se v nálezech ÚS obvykle nevyskytují. Disentující soudci upozorňují, že návrh na zrušení volebních pravidel napřed na soudu tři roky ležel ladem, aby pak byl během necelých dvou týdnů vyřízen. Postupovalo se v příkrém rozporu se zažitými zvyklostmi instituce, bez času na hlubší debatu i na sepsání řádného disentního stanoviska.
Rovněž vysvětlují, že důvody, které většina ÚS udává na obhajobu tříletého otálení, jsou pouze planými výmluvami. Nebyl jediný skutečný důvod čekat s rozhodnutím, které má zásadní důsledky pro průběh voleb i pro samotnou možnost jejich konání, až do okamžiku, kdy budou volby vyhlášeny. Proč ÚS porušil své vlastní zvyklosti? Proč zvolil načasování, které v těžké době, jíž procházíme, nutně povede k chaosu? O odpovědích můžeme jen spekulovat, nejsme však před soudem, tak navrhněme tři hypotézy.
Za prvé, soudcokratická elita se cítí natolik silná v kramflecích, že vyhlašuje otevřený boj české demokracii. Pandemie, menšinová vláda, tlak blížících se voleb oslabují ostatní politické hráče a nahrávají soudcům, aby ukázali svoji sílu. Nemusí se přitom bát, ani hněvu lidu, neboť se nikomu nezodpovídají, ani zásahu jiné instituce. Na rozdíl od vlády, prezidenta, parlamentu a jakékoliv jiné veřejné instituce je totiž český ÚS plně svrchovaný, nikdo nemůže rušit jeho rozhodnutí ani ho odvolat. Způsob, jímž ÚS zdůvodňuje zrušení volebních pravidel, dokládá, že máme co do činění s institucí, která ví, že si může dovolit cokoliv.
Přezírá základní fakta. Pomíjí, že každý volební systém přináší nějaká úskalí a někoho znevýhodňuje. Zatímco ve většinovém systému, kde vítěz bere vše, je třeba chránit menšinu, v poměrném systému je nutno chránit většinu před vydíráním ze strany menšin. Naše ústava nám předepisuje poměrný systém. Právě proto musí být doplněn o většinové prvky, které zajišťují jeho demokratičnost a stabilitu. Z interpretace ÚS zcela vypadává dvacetiletá česká zkušenost dokládající, že poměrný systém ve stávající podobě funguje; nikdy nebylo ve Sněmovně tolik politických stran jako dnes. Namísto toho ho zpochybňuje dvěma hlavními argumenty. Prý neodpovídá ústavním představám o poměrnosti z roku 1920 či 1946. Proč by nás to mělo zajímat? Doba i poměry byly zcela odlišné a hlavně po dvaceti letech už máme vlastní soudobou tradici. Dále poukazuje, že poměrné zastoupení je zajištěno na úrovni krajů, nikoliv však na národní úrovni, kde dochází ke zvýhodňování velkých stran. To může být pravda. Dáme přednost většímu rozdrobení Poslanecké sněmovny? Možná ano, možná ne, ale o tom má rozhodovat parlament, nikoliv ÚS.
Vrcholem svévole je zrušení prahů pro koalice. Jedná se o běžné pravidlo platné v mnoha demokraciích. Netýká se pouze východní Evropy, jak svým výčtem manipulativně naznačuje ÚS, nýbrž třeba také Itálie. Především však toto pravidlo ÚS už před dvaceti lety přezkoumával a neshledal protiústavním. Ačkoliv této otázce věnuje několik stran nálezu, není z nich vůbec jasné, co ho k obratu přimělo. Odkazuje na jakási „obecná východiska“ zásad poměrného zastoupení a „ústavní principy“ volebního práva, které nejsou upřesněny a snad měly projít nějakým nespecifikovaným vývojem. Skutečná odpověď však zní: udělali to, protože mohou. To je odpověď každé nekontrolované moci, která téměř nevyhnutelně přechází do svévole. ÚS tím vzkazuje vládě, parlamentu i voličům: jsme tu, můžeme si dělat, co chceme a vy se musíte podřídit. Tomu se říká převrat.
Další dvě hypotézy souvisejí s osobou předsedy ÚS. Načasování rozhodnutí a jeho průběh mohl ovlivnit více než kdokoliv jiný. Především zaráží, že se rozhodování vůbec účastnil. Nález ÚS hned na dvou místech tvrdí, že v roce 2000 se ČSSD a ODS rozhodly změnit volební zákon směrem k většinovému systému. Své rozhodnutí pak obhajuje snahou odstranit poslední pozůstatky tohoto pokusu. Pokud tato slova vezmeme vážně, je nutno připomenout, že právním architektem těchto změn byl tehdy právě Rychetský coby předseda legislativní rady v Zemanově vládě. Jak je možné, že v roli nejvyššího soudce dnes posuzuje produkt, který tehdy připravil a obhajoval jako hlavní legislativec? Pokud zákon takové jednání za střet zájmů nepovažuje, zdravý rozum a dobré mravy říkají něco jiného. O klasický střet zájmů by ale nešlo, neboť Rychetský dnes brojí proti tomu, čeho byl tehdy součástí.
Možná lze jeho dnešní rozhodování vnímat jako psychoterapii svého druhu. Nikomu na dnešní politické scéně není tak zavázán jako Miloši Zemanovi: v roce 1998 ho vrátil do vysoké politiky, v roce 2013 ho potvrdil ve funkci předsedy ÚS. Když mu loni nabídl vyznamenání, Rychetský přijal. Může ho však znepokojovat prohlubující se patologie osobnosti jeho někdejšího dobrodince. Jak se od něho očistit? Rychetský by sice mohl roztrhnout roucho, posypat si hlavu popelem a v brněnských ulicích veřejně odsoudit své předchozí vztahy s hradním pánem. Méně teatrální a účinnější může být, když překazí Zemanovy plány. Ranou proti volebním pravidlům zasahuje dvě, a možná i tři, mouchy najednou.
Posiluje soudcokracii, získává psychoterapeutickou úlevu a možná si otevírá novou budoucnost. Nejpozději za dva roky se bude volit Zemanův nástupce. O Rychetského ambicích se spekuluje, jeho veřejné výroky z poslední doby spekulace posilují. Na souvislost upozornila ministryně spravedlnosti a obvykle dobře informovaný premiér ho vyzval, aby se vyjádřil, zda se na prezidentské kandidatuře dohodl s hnutím STAN. Leccos vypovídá i reakce Miroslava Kalouska, který z politiky odešel-neodešel. Rozhodnutí ÚS, které samozřejmě uvítal, doprovodil útokem na jeho předsedu, který podle Kalouska nyní potvrzuje, že v Zemanově vládě sám jednal protiústavně. Proč tento kopanec? Kalousek patrně považuje Rychetského za politického soupeře. Ale pak už nejde o ÚS či volby sněmovní, nýbrž volbu prezidentskou. Nejdovednější kingmaker na české scéně nejspíše už má své plány, ale ne s Rychetským. Pokud by se potvrdilo Babišem vznesené podezření o politické dohodě, jednalo by se o případ, kdy nositel veřejného úřadu někomu poskytuje z titulu funkce výhodu výměnou za osobní prospěch. Tomu se říká korupce.
Disentující soudci ve svém stanovisku vyslovují obavu, že rozhodnutí ÚS podlomí důvěru občanů v demokracii. To se uvidí. Každopádně splachuje zbytky důvěry, kterou snad ještě mohli někteří mít v samotný ÚS. Důvěra v demokracii se bude odvíjet i podle toho, jak si česká demokracie bude umět poradit s institucí, která ji měla chránit a která se utrhla z řetězu zodpovědnosti. Uvidíme, co nám strany v této věci nabídnou.