Petr Schnur mapuje předvolební situaci v sousedním Německu v souvislosti se změnou ve vedení CDU. Jakou politickou dynamiku změna přinese?
Pokud nedojde k posunutí volebních termínů na neurčito, měl by se rok 2021 stát rokem supervolebním; kromě spolkových nás čeká pět zemských a dvoje komunální volby. Společenská situace kolem antikoronových opatření je stále napjatější, a tak tento krok nelze vyloučit. Momentálně jsou spolkové volby plánované na 26. září, ale pokud by vládní koalice nabyla dojmu, že procento nespokojených občanů přesahuje „středově trvale udržitelnou míru“, mohlo by dojít pod pandemickou záminkou k jejich přesunu do zdánlivě klidnějších časů. Nicméně již dnes je jasné: nezáleží, kdy se volby budou konat – strany CDU/CSU budou i po nich hrát klíčovou roli; lze předpokládat, že unionistické strany dostanou nejvíce hlasů, otazník bude viset pouze nad koaličním partnerem, resp. partnery.
Spekulace, s kým do koalice půjdou by byla předčasná a v jistém smyslu mimo naše téma. Nicméně ve spojitosti s osobou nového předsedy CDU se stručné úvaze na toto téma nevyhneme. I toto je důvod, proč nás Laschetova volba bude zaměstnávat i v budoucnu. Dá se totiž předpokládat, že se uvnitř unionistických stran v následujících měsících rozvine vnitřní dynamika, která ovlivní budoucí směr německé (především zahraniční) politiky. Jednou větou: volba Lascheta není jen o něm a CDU, ale o Německu.
Nejprve ale představme všechny tři kandidáty. Je to nutné, neboť je více než pravděpodobné, že každý z nich bude v budoucí německé vládě, resp. politice, hrát v té či oné formě, na tom či onom postě nezanedbatelnou roli. Jejich politické profily zůstanou v tomto rámci neúplné, nicméně i tak prozrazují leccos o pozadí dosavadních kariér a nechávají tušit hranice budoucích. Z tohoto hlediska nebude jejich defilé tak nezáživné, jak by se v prvním okamžiku mohlo zdát.
Abychom pochopili, proč ta či ona osoba (zapojená do reálné politiky třetího tisíciletí) často jedná proti vší logice a zdravému rozumu, doporučuje se pohled na ekonomické, finanční nebo institucionální vazby mimo mateřskou stranu, parlament nebo vládní křeslo. Nezřídka najdeme právě zde odpovědi přesahující rámec politické socializace toho či onoho ideologického směru – ba dokonce mu protiřečící.
Poznámka na okraj: záležitosti vnitřní politiky se zdají bez velkých diferencí, snad s výjimkou Merze – důvod je evidentní. Všichni tři politici jsou poplatní panujícímu politickoekonomickému modelu, jehož mantinely stále více definují Evropská unie s jejími „privatizačními“ smlouvami na straně jedné, velké nadnárodní, globálně operující korporace na straně druhé. Zato na zahraniční politiku, zejména vůči Rusku, Číně, Blízkému/Střednímu východu a Africe může mít volba toho či onoho kandidáta vliv.
Bronz: Norbert Röttgen
Současný předseda Výboru pro zahraniční záležitosti se rád prezentuje jako muž politického „středu“. Kromě obecných frází týkajících se vnitřní politiky, které v drobných obměnách slyšíme od „středových“ SPD nebo Zelených, by chtěl (drobná perlička: třicet let po německém „sjednocení“) pracovat na tom, aby Němci z Východu a Západu spolu hovořili jako rovný s rovným. Kromě toho by měla CDU převzít politické vedení země, samozřejmě v duchu (citát) „solidarity, otevřenosti, inovace, silného hospodářství a stabilní demokracie“. Zda přitom zapomněl, že jeho strana v zemi vládne nepřetržitě od roku 2005, z jeho programových tezí nebylo jasné. A samozřejmě nechybělo ani ujištění z povinného politicky korektního repertoáru, že bude bojovat proti klimatickým změnám a levicovému i pravicovému extremismu.
Jasnou pozici oproti tomu zaujal v otázkách zahraniční politiky, ve kterých si vzal na mušku jak Putina, tak Asada. Ohledně nich a masové migrace by chtěl po vzoru G. W. Bushe formovat jakousi koalici evropských schopných a ochotných. I zde budiž připomenuto, že za válku v Jemenu neztratil ani slovo a mimo jeho pozornost zůstal i následující fakt: většina tzv. uprchlíků přichází z Afghánistánu, kde (jak víme) již dvacet let Spojené státy a NATO zavádějí demokracii.
Kromě toho stály na jeho programové listině tyto body: úzká kooperace s Francií, „nový deal“ s USA, evropská strategie vůči Číně, silné angažmá NATO a Německo (sic!) coby (citát) „mírotvorná síla“ (Friedensmacht) na Blízkém východě a v severní Africe (zde a zde).
Norbert Röttgen rovněž nepatří k těm, kteří by si dělali hlavu z „přílišné blízkosti“ k průmyslu, moderně označované jako lobbyismus. V roce 2007 se měl stát generálním ředitelem Spolkového svazu německého průmyslu (BDI). Na funkci hlavního výkonného šéfa frakce CDU/CSU (Erster Parlamentarischer Geschäftsführer der CDU/CSU-Fraktion) ve Spolkovém sněmu sice abdikoval, parlamentní mandát si ovšem chtěl ponechat. Protesty z jiných stran i z BDI, který se tím sám dostal do nepříjemné pozice, a nakonec i z řad CDU/CSU, jej přiměly se plánovaného místa vzdát.
K dobrému jménu politicky korektních politiků patří členství v té či oné politicky korektní „nevládní“ organizaci. Röttgen v tom není výjimkou: v transatlantickém think tanku Atlantický most (Atlantick-Brücke), který má pečovat o věčné trvání německo-amerického přátelství, je jedním ze dvou místopředsedů. Kromě toho zasedá v kuratoriu pomocné organizace CARE Německo.
K oběma, především k „Mostu přes Atlantik“, se ještě vrátíme ve spojitosti s možnou zahraniční orientací povolebního Německa a koaličními ambicemi potenciálních partnerů.
Stříbro: Friedrich Merz
Na rozdíl od uhlazeného Röttgena působí Friedrich Merz uvnitř CDU jako „umírněný rebel“. Již jeho školní kariéra byla poznamenaná konzumací alkoholu, cigaret a rychlou jízdou na motorce, což mu vysloužilo po dohodě s rodiči „změnu školy“. Dlužno dodat, že otevřenost, s jakou o svém pubertálním období hovořil, mu neuškodila.
Merz vystudoval práva, po ukončení studia byl jako právník činný v rozličných odvětvích. Pozoruhodné na tomto politikovi je množství členství v dozorčích radách rozličných firem a vlivných nadnárodních myšlenkových fabrik a organizací. Tak v období 2005–2015 působil v dozorčích, správních a poradních radách slovy deseti (sic!) koncernů, privatizačních fondů a finančních institucí. Aktuálně je Merz aktivní v dozorčí radě koncernu WEPA specializovaného na výrobu hygienického papíru. Firma je ve své branži s ročním obratem zhruba 1,3 miliard eur třetí největší v Evropě. Po převzetí místních výrobců působí v dalších pěti evropských zemích.
Z pohledu globálního vlivu nejzajímavější kontakt se světem „superfinancí“ představuje Merzova funkce předsedy dozorčí rady investičního giganta BlackRock v letech 2016–2020. Tento fond je největším finančním správcem na světě s enormním politickým vlivem. Bez zajímavosti v této souvislosti jistě není propojenost mezi BlackRockem a Bidenovým týmem.
Tím ovšem výčet Merzových spektakulárních kontaktů nekončí – ba naopak. Jmenujme pouze ty nejdůležitější, tedy ty, které mají přímou spojitost se zahraniční politikou. Dlužno dodat, že se jedná o těžké kalibry transatlantické geopolitiky: Trilaterální komise a Atlantický most. Doplnit lze tyto aktivity členstvím Merze v Rotary klubu a Německo-americkém právnickém sdružení (Deutsch-Amerikanische Juristenvereinigung – DAJV).
V hospodářské oblasti zastává pozici klasického „volnotržního“ ideologa se všemi atributy: privatizace a deregulace, omezení sociálního státu, důchod v 70. Minimální mzda ano, ale prý se to s ní nemá přehánět. Manažer, lobbyista a politik Merz, podle vlastních slov (citát) „milionář a příslušník vyšší střední vrstvy“, shledává výši existenčního minima v rámci mezi 132 a 278 eury.
V čem tedy spočívá jeho „rebelie v mezích zákona“, když v hospodářských otázkách zaujímá pozici napravo od mateřské partaje?
Třeba jen v tom, že je schopen své společenské vize vyslovit nahlas. Pravicově-liberální hospodářská ideologie, kterou zastává, je dokreslená členstvím v lobbyistické organizaci tržních liberálů Iniciativa nové sociálně-tržní hospodářství (Initiative Neue Soziale Marktwirtschaft – INSM).
Na druhé straně globální elita, která mu kryje záda, a deregulační procesy v rámci Evropské unie míru jeho politické odvahy silně relativizují.
Merzův individualismus spočívá v něčem jiném. Faktem zůstává, že v otázkách sexuální orientace, migrace a klimatu dokázal zaujmout diferencované postoje, které se do jisté míry lišily od politiky kancléřky Merkelové a koaliční vlády. Rovněž se otevřeně vyslovil na podporu pronásledovaných křesťanů ve světě.
Otazník do jisté míry visí nad zahraniční politikou „à la Friederich Merz“. Verbálně se v otázkách Sýrie, Íránu a Ruska prezentuje jako tvrdý transatlantikář, nicméně zejména na adresu Moskvy byly od něj slyšet i jiné, pragmatické tóny. Kupříkladu 2014 sebekriticky poznamenal, že v roce 2001 ignoroval Putinův návrh na vytvoření euroasijské zóny volného obchodu, což dnes považuje za svoji největší chybu. Kromě toho podle něj není stabilita v Evropě bez Ruska dlouhodobě možná.
V otázkách Evropy naopak rebelie zcela chybí: Merz patří k propagátorům co nejhlubší integrace.
Zlato: Armin Laschet
Vedle Röttgena a zejména Merze působí jeho dosavadní politický život zcela nespektakulárně, ba až nezáživně. Postrádáme v něm členství jak v různých dozorčích radách, tak v transatlantických, anglosasky dominovaných nadacích a ideologických fabrikách. Laschet patří ke klasické vzdělanecké vrstvě z katolického prostředí. Jeho mimostranická činnost se koncentruje převážně na prostředí kultury. Od ledna 2019 působí jako zmocněnec SRN pro kulturní záležitosti v rámci Smlouvy o německo-francouzské spolupráci, je členem Evropské akademie věd a umění.
O to zajímavější jsou jeho některé zahraničněpolitické postoje, ve kterých doslova a do písmene plaval proti proudu.
Laschet se angažuje v německo-ruských grémiích, kupříkladu v Německo-Ruském Fóru nebo Petrohradském dialogu. V otázkách Ukrajiny a Krymu se opakovaně vyjádřil diferencovaně a odmítl „antiputinovský populismus“, což mu spolu s dalšími osobnostmi veřejného života u mainstreamové mediální inkvizice vyneslo ocejchování titulem „Putinův apologeta“ (Putin-Versteher).
V pečlivě pěstované atmosféře politické korektnosti na pozadí černobílého obrazu světa, jehož trivialita zdaleka přesáhla rozměr z dob studené války mezi oběma mocenskými bloky, jsou jeho vyjádření k hlavním tématům antisyrské a antiruské kampaně v prostředí vedoucích špiček velké koalice naprosté novum.
Jako důkaz Laschetovy těžké „pomýlenosti“ a politické lability uvedla hlásná trouba transatlantických rusobijců z nejpřednější frontové linie Der Spiegel hned několik „hříchů“.
Tak především byl ministerský předseda Severního Porýní-Vestfálska a čerstvý předseda CDU odhalen coby Asadův zastánce (Assad-Verteidiger). Jeho selhání má spočívat v tom, že zpochybnil západní tvrzení o chemickém útoku v Dumě, které bylo obratem připsáno na konto Syrské arabské armádě. Když v srpnu 2014 tehdejší americký ministr zahraničních věcí John Kerry rezolutně prohlásil, že IS musí být zničen, dovolil si Laschet pana ministra upozornit na to, že USA zároveň podporují džihádisty financované Katarem a Saúdskou Arábií proti Asadovi tím, že se ho snaží oslabit. V témže roce svému politickému rejpalství nasadil korunu otázkou, proč je ruská intervence proti IS „zneklidňující“, západní oproti tomu žádaná? Kované „demokraty“ zároveň popudil tvrzením, že řešení syrské krize je možné pouze s Ruskem.
Důkaz, že v dnešním světě reálné německé a evropské politiky fakta, empirie a logické argumenty nejsou žádané, dokazuje nejen zmíněný komentář Spiegelu. Zelení (Die Grünen), bývalá protiválečná strana sociálního pokroku a ochránců přírody, nyní nejefektivnější síla zeleně natřeného neoliberalismu a transatlantického militarizmu v Německu, již ústy předsedkyně Baerbockové ultimativně vyzvali Lascheta a CDU, aby si ujasnili postoj k Rusku. Málokoho dnes překvapí, že zelená rusofóbka svoji vládní způsobilost demonstrovala právě na stránkách Spiegelu.
Baerbocková je ale pouze příklad z kategorie transatlantické hardcore za mnohé. Příznačná je ale pro všechny Laschetovy kritiky naprostá absence věcných argumentů; tam, kde existuje jejich deficit, nastupuje neoliberální varianta „třídního nepřítele“.
Vrátíme-li se k oněm třem kandidátům, zjistíme, že se všichni tři hlásí ke katolické víře. Dalo by se předpokládat, že právě praktikující křesťané zaujmou diferencovaný postoj k prezidentu Asadovi, nicméně pravý opak je pravdou. Jediný Laschet se ze špiček CDU/CSU odvážil vyslovit zcela evidentní pravdu na adresu syrské vlády a tzv. rebelů: SAR je sice autoritativní stát, který ale vytvořil podmínky dovolující garantovanou náboženskou různorodost, ve které mohli křesťané, šíité, alavité a židé dýchat.
Podobně tomu bylo v kauze Skripal. I v ní se Laschet dožadoval postupu odpovídajícímu pravidlům mezinárodního práva a evidenci důkazů, pokud se vyžaduje všeobecná solidarita členských států NATO.
Sumarizace a pokus o první prognózu
Podle všeho lze předpokládat, že unionistické strany zůstanou i po volbách nejsilnějším subjektem politického spektra SRN. Volba Lascheta do čela CDU by mohla znamenat signál, že se přinejmenším zahraniční politika stane více racionální a méně ideologickou. Předpokladem bude nejen situace uvnitř Unie a Laschetovy pevné nervy, ale i volba koaličního partnera, eventuálně partnerů. Toto téma by vyžadovalo samostatnou úvahu, v tomto okamžiku zaměřme pohled na eventuality vyplývající z personální konstelace po Laschetově volbě.
Friedrich Merz vyslovil krátce po volbě novému předsedovi podporu, což může znamenat následující. Kromě signálu loajality jeho příznivcům si tím otevírá nárok na ministerské křeslo v budoucí vládě – s největší pravděpodobností sektor hospodářství. Pokud si vybavíme Merzovu sebekritiku ohledně Putinova návrhu na vytvoření euro-asijské hospodářské zóny a jeho výroky o významu Ruska pro evropskou stabilitu, potom by se i z jeho strany dal očekávat pragmatický přístup k „ruské otázce“. Merz představuje typ ctižádostivého politika bažícího po uplatnění a kariéře s evidentním deficitem ve vztahu k sociální realitě. Je sice zapojen do množství nadnárodních transatlantických grémií, nicméně na rozdíl od Röttgena, jehož celková kariéra signalizuje oportunismus uhlazeného aparátníka, pravidelně dokazuje, že má i svoji hlavu.
V současné situaci bije do očí zarputilá dravost, s jakou se Zelení snaží doporučit transatlantické lobby coby ideální koaliční partner a strážce západní dominance. Ideálním partnerem by byl právě Röttgen s jeho linií politicky korektního „středu“ – včetně militaristické, konfrontační zahraniční politiky. Když se internetový magazín Telepolis zeptal zahraničněpolitického mluvčího Zelených Omida Nouripoura na jeho hodnocení činnosti kolegy Röttgena v patřičném výboru, nechal zelený expert vzkázat, že je to (citát) „okej, jak to pan Röttgen dělá‘“. Poznámka na okraj: Nouripour jde konsekventně po stopách Joschky Fischera a je podobně jako Röttgen člen předsednictva Atlantického mostu a Německé atlantické společnosti (Deutsche atlantische Gesellschaft). Jejím úkolem je lobbovat za NATO.
Jak již bylo řečeno úvodem: mnohé činy jednotlivců, zelených nebo křesťanských, budou srozumitelnější v kontextu jejich mimostranických vazeb.
Jak je vidět, otázka dalšího vývoje na německé politické scéně zůstane i nadále hodná pozornosti. Ale o tom, i o zcela nestátních, docela charitativních, každopádně občanských iniciativách, myšlenkových fabrikách a atlantických humanitárních organizací i jejich členech, zase někdy jindy…