Poslední sloupek rabína Abrahama Joshui Twerského píše o obrovské síle humoru a smíchu, kterými lze čelit těm nejnepříznivějším podmínkám.
Velké a lidnaté říše, babylónská, chetitská, egyptská, řecká a římská, pevně zakotvené na svém území a dobývající další země, jsou historickými relikviemi, existujícími už pouze v dějepisu. Avšak dějiny Židů, spočívající v neutuchajícím pronásledování, vyhnání z vlasti a následném vyhánění ze země do země, týrání inkvizicí, decimování pogromy a holokaustem, přesto zázračně přetrvávají. Někteří připisují to, že oproti všem předpokladům stále přežívají, alespoň z části židovskému humoru.
I když je humor skutečně neocenitelným přínosem, existují situace, kdy se příliš nehodí. Židé v něm přesto dokázali najít úlevu i v těch nejvážnějších podmínkách.
Jednou, o svátku Tiš‘a be-av (postní den, nejsmutnější svátek v židovském kalendáři, připomínající řadu katastrof v židovské historii, včetně zničení Šalomounova i Druhého chrámu), chasidský rebe neustále plakal a truchlil nad ztrátou chrámu. Chasidé se obávali, že by mu ten strašný zármutek mohl uškodit, a tak se ho pokusili rozptýlit. Poslali pro jednoho velmi vtipného chasida, který rebemu řekl: „Pláčeš, rebe, protože chrám byl vypálen? Mohu tě ale ujistit, že cena pozemku zůstala stejná.“
Byli tací, kteří dokázali překonat protivenství tím, že ani v nejobtížnějších situacích neztratili smysl pro humor. Jednou jeden bezmocně sledoval, jak jeho dům pohlcuje oheň. Tančil a recitoval požehnání: „šelo asani goj“ (že /Bůh/ mě neučinil pohanem). Na otázku, proč říká toto požehnání, odpověděl: „Kdybych byl gój, byl by můj bůh sochou, kterou by požár zničil. Ale protože jsem Žid, můj Bůh žije, přestože můj dům je pryč. “
Humor je zdravý a smích je jedním z nejúčinnějších léků. V „Anatomy of Illness“ Norman Cousins napsal, jak se doslova „vysmál“ z nemoci, kterou lékaři považovali za nevyléčitelnou. Existuje řada klinických důkazů, které tento koncept podporují.
Zatímco naše Sifrej musar (etické knihy) odsuzují „lecanut“, musíme si uvědomit, že to znamená „výsměch“, nikoli „vtipkování“. Lecanut je bagatelizace či odmítání důležitých věcí jako bezcenných, a to je skutečně zakázáno. Vtipy, které mají dobrý vkus, jsou přípustné a dokonce žádoucí.
Pochopení závisí na úhlu pohledu. Mnoho lidí ve štetlu (východoevropské městečko se značnou židovskou populací) bylo negramotných, takže tam byl městský písař, který jim psal dopisy. Jednou mu jedna žena diktovala dopis pro svého syna do Ameriky:
„Drahý synu, díky Bohu, daří se mi dobře. Živím se úklidem domů, což mi stačí na den starý chléb. Bylo tu docela chladno, ale díky Bohu mohu spáry ve zdi ucpat hadry. Palivové dřevo je drahé, tak se ohřeji aspoň při vaření. Díky Bohu jsem si levně koupila kabát z druhé ruky. “
Písaře pobouřilo, že syn v Americe nepodporuje svou matku, a tak místo toho napsal: „V mém stáří musím drhnout podlahy, abych si mohla koupit včerejší chleba. Studený vítr fouká puklinami ve zdi, které se snažím všelijak zaflikovat. Musela jsem si koupit kabát z druhé ruky. Nemohu si dovolit dostatek palivového dřeva.“
Když jí písař přečetl, co napsal, řekla: „Ojvej, to jsem netušila, že jsem na tom tak špatně!“
Všechno to prostě záleží na tom, jak se k tomu člověk postaví.
Existuje celá řada způsobů, jak situaci odlehčit. Jedním z nich je přehánět věci do absurdity. Jednou mi volal nějaký muž, že jeho žena je v těžké depresi. Odmítla opustit dům, protože měla na nose lézi, která se pomalu hojila. Velmi se styděla. Nakonec ji přesvědčil, aby za mnou přišla. Když vešla do mé kanceláře, řekl jsem jí: „Páni! Televize měla pravdu! Všechny sítě věnovaly ranní zpravodajský program lézi na tvém nose! Astronauti fotili tvůj nos z vesmíru!“ Žena se rozesmála: „Stydím se, že dělám takový rozruch kvůli této malé červené skvrně na nose.“
Bylo prokázáno, že stres a napětí mají škodlivé účinky jak fyzicky, tak emocionálně, a pokud řídíte auto, nemůžete stresu a napětí uniknout. Někdy je to nějaký chucpe, který to střihne těsně před vámi, což téměř způsobí kolizi, někdy je to člověk, který se vecpe na vyhlédnuté parkovací místo, někdy je to dopravní zácpa, která způsobí, že nestihnete dojet včas na letiště. Ale kašlete na to. Nemá cenu se užírat, nic se tím nezlepší. Jelikož je dopravní zácpa zcela běžná, vozí jeden muž v autě bublifuk. Stáhne okénko a vyfoukne bubliny. Lidé v sousedních automobilech se smějí, a jemu to taky spraví náladu.
Znám příběh o chytrém studentovi, který šel po mostě, když uslyšel volání o pomoc. Muž byl ve vodě a snažil se zůstat na hladině. Na zábradlí bylo lano, tak mu ho hodil a zvolal: „Pozdravuj Leviatana!“ Udělal to proto, aby zmírnil paniku tonoucího, aby se mohl chytit lana.
Ve své knize „Není to tak těžké, jak si myslíte“, jsem citoval četné události, kdy jsme si mysleli, že jsme v hrozné situaci, ale později jsme si uvědomili, že jsme z udělali z komára velblouda. Humor v takové situaci může z velblouda zase udělat komára.
Židovskému smyslu pro humor uniklo jen velmi málo věcí. Vtipkovali jsme o antisemitismu, o problémech s právem, o córesech (problémech) s dětmi, o chudobě, o nezaměstnanosti, o rabínech, o lékařích, o asimilaci – a ano, dokonce i o našem vlastním náboženství. Dokud má humor dobrý vkus a není urážlivý, může být i ve velmi obtížných situacích prospěšný.
Talmud vypráví, že prorok Eliáš poukázal na dva lidi, kteří si zasloužili Gan Eden (ráj). Špacírovali po tržišti a když zahlédli člověka, který byl smutný, protože utrpěl ztrátu, potěšili ho a rozesmáli.
Pozitivní duch je nezbytný i pro studium Tóry. Než rabín bar Nachmani začal vykládat Tóru, nejprve své žáky rozveselil, a pak teprve s velkou úctou zahájil výuku.
Mému příteli byla diagnostikována vážná nemoc. Dohodli jsme se, že každý den mi pošle vtipnou historku a já mu taky jednu pošlu. Jeho žena mi pak řekla, že to výrazně změnilo jeho stav.
Před časem jsem napsal knihu „Usmívám se každý den“ s příběhy z naší náboženské literatury, nebo o našich velkých osobnostech, které dokážou rozesmát. Úsměv vás může udělat šťastnějším, a pokud se na někoho usmějete, může to také zlepšit náladu druhého člověka.
Redakční poznámka: Než rabín Twerski zemřel v Jeruzalémě 31. ledna 2021, poslal tento sloupec ke zveřejnění v The Jerusalem Report, z něhož článek výjimečně přejímáme v plném znění. Publikujeme ho s láskou na počest velkého muže se skvělým smyslem pro humor. (Redakce !Argumentu se k této poznámce ráda připojuje a děkuje za překlad Janu Schneiderovi).