Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak se ukrajinský prezident vrátil k politice svého předchůdce Petro Porošenka.
Ukrajina a její politický vývoj už dávno nejsou v centru zájmu médií hlavního proudu. Informace o Ukrajině se objevují sporadicky, přestože se většina ukrajinských problémů od roku 2014 nevyřešila. Krym zůstává de facto pod kontrolou Ruské federace. Konflikt na východní Ukrajině vyřešen nebyl a minské dohody z let 2014 a 2015 se v praxi nerealizují. Ekonomický boom v zemi nenastal a Ukrajina je nadále závislá na západních donorech, což značně omezuje její suverenitu. Endemická korupce odstraněna nebyla a oligarchové z ukrajinské politiky neodešli, naopak ukrajinský politický systém deformují i nadále.
Návrat k dosavadnímu „normálu“ nastal také pro ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Profesí herec byl zvolen jako alternativa Petra Porošenka, který se ve funkci posunul od politika míru k přesnému opaku. Z evropského „liberála“ Porošenka se v úřadě stal ukrajinský nacionalista a konzervativec, který nakonec imponoval už jenom voličům na západě země a „řešení“ vnitropolitických problémů země opíral o mechanismy konfliktu. Zdá se, že Zelenskij nyní kráčí ve stopách svého předchůdce, kterého v roce 2019 porazil v prezidentských volbách právě příslibem změny ve vztahu k Rusku, východní Ukrajině a ruskojazyčným Ukrajincům na jihu a východě země. Zelenskij spojil jinak často regionálně fragmentovanou Ukrajinu a poměrně dlouhou dobu se těšil vysoké podpoře. Ovšem dva roky ve funkci prezidenta země s vleklými problémy, které nelze vyřešit bez radikálních systémových změn, udělaly své.
Pochod kruhem
Zelenského pochod kruhem má zhruba tři zdroje. Prvním je samozřejmě vleklá krize ukrajinského státu a ekonomiky, kterou ještě zhoršila současná pandemie. Druhým je situace v ukrajinské politice, kdy se nedaří prosadit pragmatičtější politiku vůči Rusku, která by spíše odpovídala bezpečnostním i hospodářským zájmům země. Třetím faktorem je změna v Bílém domě, kterou Ukrajina plánuje využít. To vše završuje Zelenského politická nezkušenost a myšlenková i ideologická neukotvenost (jak je u politických projektů zvykem).
Zelenskij má doma celkem očekávatelné problémy. Jeho relativně silná popularita zažila pád na asi 22 %, zatímco jeho politická strana (projekt) Služebník národa se v nedávných předvolebních průzkumech (leden) dostala až na 4. místo, což je pro stranu, která v minulých volbách získala parlamentní většinu, velká změna. Zelenskému by tak hrozil scénář, který známe již z doby prezidenta Viktora Jušcenka. I do Juščenka lidé vkládali obrovské naděje na reformování země, tj. stávajícího stavu, aby nakonec v dalších volbách získal něco kolem 5 % voličské podpory. První oranžová revoluce na Ukrajině dopadla ne moc slavně. Druhá vyústila ve válku.
Zelenskij v poslední době vsadil na politiku využívání vnitřního/vnějšího nepřítele. V domácí politice se (vedle dalšího zvedání poplatků za komunální služby) zaměřuje na oslabení politických soupeřů, tj. politické opozice, a to prostředky, které dál posilují současný konflikt. Jinými slovy, snaží se o likvidaci „proruských sil“, které jsou dnes v politické opozici a mezi voliči mají nezanedbatelnou podporu. Na prvním místě se jedná o politickou stranu Opoziční platforma-Za život, která v lednových průzkumech skončila před Služebníkem národa. Strana je spojena, jak je tomu na Ukrajině zvykem, s ukrajinským oligarchou Viktorem Medvedčukem, který patří k politikům s velmi dobrým napojením přímo v Kremlu.
Dalším terčem na začátku února se staly tři s Medvedčukem spojené opoziční televizní kanály, které patřily do mediálního portfolia Opoziční platformy a byly v majetku Medvedčukova spojence Tarase Kozaka. Na Medvedčuka i Kozaka byly uvaleny sankce. Televizní stanice byly označeny za „proruské“ a vysílající „propagandu“ a s argumentem boje proti ruskému informačnímu vlivu na Ukrajině byly prostě vypnuty. Dále se v hledáčku Zelenského úřadů ocitli, zřejmě preventivně, novinář a bloger Anatolij Šarij a jeho Strana Šarije (která má ale v průzkumech jen něco mezi 2 až 3 % podpory). Novinář Šarij, před i po Euromajdanu žijící v EU na základě uděleného azylu, patří ke kritikům vývoje na Ukrajině po roce 2014 (a ten se zřejmě kritizovat nesmí) a dnes je Zelenského Státní bezpečností Ukrajiny hledán za vlastizradu kvůli údajné spolupráci na ruských dezinformačních kampaních proti Ukrajině. Vnitropolitický boj vedený prostřednictvím velmi kluzkých pojmů „propagandy“ a „proruského vlivu“, tj. faktické zužování prostoru svobody slova, je ovšem jenom jedním aspektem Zelenského politického obratu.
Zelenskij chce zřejmě politicky posílit i sázkou na nového pána Bílého domu Joe Bidena. Taktika, kterou zvolil, patří i do repertoáru jeho předchůdce Petro Porošenka. V poslední době se z ukrajinské strany stále častěji ozývají slova o nutnosti zreformovat normandský formát a minský proces, neboť, jak řekl Leonid Kravčuk, ukrajinský představitel v Tříčlenné skupině, na Donbase je třeba začít od „bezpečnosti“ a až potom pokračovat politickým řešením. Kravčuk opakovaně označil za viníka neúspěchu rozhovorů o Donbase ruskou stranu. Na donbaské frontě došlo v poslední době k novému ostřelování, za něž podle Ukrajiny nese plnou odpovědnost jenom a pouze ruská strana, případně místní „teroristé“. Nejnověji pak zaznělo, že Zelenskij doufá, že se USA připojí k normandskému formátu i do minského procesu, aby EU, USA a Ukrajina mohly společně bojovat „za demokracii a svobodu proti autoritativnímu režimu“. Vedle toho by chtěl ukrajinský prezident dostat od Bidena „jasný signál“ ohledně ukrajinského členství v NATO.
Součástí těchto snah je i nová ukrajinská iniciativa „krymská platforma“, která se má zaměřit na navrácení Krymu Ukrajině. Zde Ukrajina nepočítá jen s podporou Západu, snaží se ji získat i od Erdoganova Turecka. Zelenského vláda i nadále podporuje pokračující militarizaci Černého moře a v druhé polovině roku chystá v této oblasti další vojenské cvičení spolu s NATO. V rámci nového dvoření se Bidenově administrativě došlo také k některým protičínským krokům v souvislosti s převzetím ukrajinské firmy Motor Sič čínskými investory. Ke slovu se dostala Státní bezpečnost Ukrajiny a předání se nekonalo.
Nepolevil ani tlak na jazykovou otázku, na mnohojazyčné Ukrajině směřuje vývoj po Euromajdanu k represivní ukrajinizaci. Tato otázka patřila k příslibům Zelenského prezidentství hlavně pro jeho voliče ve východních a jižních částech země, kde je ruština (i když často odlišná od ruštiny v Rusku) rodným jazykem velké části obyvatel. Ruština je teď na Ukrajině prohlašována nikoliv za jazyk Gogola ale za „jazyk agresora“ a její veřejné použití se trestá. Naposledy byl kupříkladu ze strany Evropská solidarita vyloučen poslanec Charkovské oblastní rady, který z tribuny hovořil ruským jazykem, protože v rozčílení „nemohl najít slova v ukrajinštině“. Poslanec se následně „omluvil celé společnosti“ za to, že mluvil rusky. Mimochodem, tato situace na Ukrajině kontrastuje s politikou nového kyrgyzského „revolučního“ prezidenta Sadyra Žaparova, který se fakticky stal prezidentem v důsledku další (již třetí) revoluce. Jak píše slovenský odborník Peter Juza, novopečený prezident Žaparov se v článku Spojenecké vazby, který byl publikován před jeho cestou do Moskvy „…postavil proti zmene štatútu ruského jazyku v krajine (jemný odkaz do Uzbekistanu a Kazachstanu), ktorý je nielen inštrumentom a prostriedkom medzietnickej komunikácie v rámci Kirgizska. V širšom postsovietskom kontexte je stať aj odkazom (celkom jasným a nedvojzmyselným) prezidentovi Ukrajiny, ktorého (tak ako aj celú krajinu) požiera tupý nacionalizmus, ktorý si (zatiaľ) dal za cieľ násilnú ukrajinizáciu ruskojazyčného obyvateľstva, ktoré sa – celkom oprávnene – tomu bráni.“
Rizika a konec alternativ
V „nové“ Zelenského politice jsou samozřejmě obsažena rizika. Patří k nim rozpoutání dalšího pokračování konfliktu na Donbase s potenciálně nebezpečnými důsledky pro mír v Evropě. Jsou zde ale i rizika jiná, sice méně závažná než válka, přesto důležitá. K těm hlavním patří skutečnost, že Zelenského obrat ohrožuje moc a vliv jiného ukrajinského oligarchy, Ihora Kolomojského. Sankce na Kozaka a Medvedčuka i zastavení vysílání tří kanálů jsou precedentem, zvláště, když je Zelenskij doprovodil komentářem, že vliv oligarchů na Ukrajině se dá eliminovat „zabavením televizoru“, tj. omezením jejich vlivu v médiích. Ovšem pro Kolomojského plynou problémy i ze zvolení Joe Bidena prezidentem USA, protože se angažoval v kampani proti Bidenovu synu Hunterovi, tj. proti Bidenovi a jeho zvolení. První výstřel z Bílého domu se už ozval: na Kolomojského byly zavedeny americké sankce a nesmí vstoupit do USA. Kolomojskij má ovšem stále velký vliv na část poslanecké frakce Služebníka národa (něco mezi 20 až 30 poslanci), což představuje potenciálně velký problém pro prezidenta a jeho kontrolu nad ukrajinským parlamentem.
Spolu s Volodymyrem Zelenským obešla kruh také Ukrajina. Pokud bude vývoj pokračovat tímto směrem, velké části ukrajinských voličů se znova potvrdí, že ať dnes zvolí kohokoliv, dopadne to stejně. Stejně špatně…