Věra Beranová recenzuje knihu Osamu Okamury Město pro každého. Manuál urbanisty začátečníka.
Často, a v nejrůznějších souvislostech, se objevuje v našich médiích otázka, co bude až nebude. Až snad pomine tato výjimečná situace, až se dostaneme k aspoň relativnímu normálu. Mimo katastrofické scénáře se objevují i jakési pozitivní vize. Od vztahu k flóře a fauně, až po zásadní celospolečenské otázky. Vyprazdňují se skleníky, stejně jako zvířecí útulky. Květinky dokvetou, ale co bude s mnoha pejsky, jak to často bývá v normální situaci po vánocích? V úvahách o tom co bude až mnohdy objevujeme Ameriku. Tím nechci jakkoliv zlehčovat úvahy o problémech, o kterých jsme již dávno věděli, na které jsme snad pozapomněli, a především (a to z různých příčin) je nerealizovali. K mnoha jiným se bohužel přiřazují i otázky životního stylu podmíněného postavením veřejného prostoru v hierarchii společenského zájmu. Je samozřejmé, že životní styl má mnoho rovin a jednou z nich je i otázka, jak se nám žije v daném prostředí.
Znalost dějin, podoby veřejného prostoru, je nám jedinečným pramenem životního stylu daného období. Jen tak na okraj: o jakém životním stylu hovoří například renesanční náměstí? Jak byl vlastně koncipován tehdy veřejný prostor? Podloubí zaručovala obyvatelům nákup suchou nohou, zároveň úkryt před nepohodou a také pohodlné místo setkávání. Jde tedy především o prostor městský. Ten venkovský je z větší části soukromý, i když jistě nejsou k zahození úvahy o chodníčcích, které jsou budovány tak, že nikam nevedou! Město je tedy v centru zájmu, už jen toho hlediska, že většina z nás ve městech přebývá a tedy pobývání ve veřejném prostoru je naší každodenní zkušeností.
V úvodu jsme psali o tom, že v této výjimečné době (a předpokládejme, že i v době následující) budeme muset řešit nové problémy. Na nový stav věcí odpovídá netradičním způsobem knížka nazvaná velmi příhodně Město pro každého architekta Osamu Okamury. Text je doplněn papírovým modelem města výtvarníků Jiřího Fanty a Davida Böhma, spolu s ilustracemi a barevnými fotografiemi. Autoři si položili jednu zásadní otázku: jak by mělo ideálně vypadat a především fungovat město. Knížka (přesto, že je určena mladé generaci) si jistě najde čtenáře i u těch poučených, či dříve narozených. Text se zabývá problémy, které se neobjevily až s koronavirem, ale byly v centru zájmu už před více než 80 lety. Ten, kdo se zabýval nejen vnější podobou města, ale s tím souvisejícím životním stylem/slohem, byl architekt Karel Honzík (1900-1966) – mimo jiné autor pražského Penzijního ústavu, později paláce ROH. Výsledkem jeho četných studií uveřejněných v řadě časopisů (například Kvart, Život, Volné směry) byla knížka, která vyšla v řadě vydání: Tvorba životního slohu.
Je zajímavé, jak řeší Honzík i Okamura velmi podobně dané problémy v rozpětí 80 let. Bohužel, že k tomu musel svým způsobem přispět koronavirus, doufejme, že ne jen k poznání, ale k jeho konkrétnímu řešení. Bylo by jistě naivní prvoplánově srovnávat tyto dvě publikace, nám jde především o hlavní myšlenku, která je v obou obsažena, a tou je: město pro každého, obyvatelnost města nejen z hlediska funkčního, zamyšlení se nad životním slohem, životním stylem, ztotožnění se obyvatele se svým prostředím atd.
Karel Honzík vycházel ve svých úvahách ze známé věty Protágora: “Mírou všech věcí je člověk”. Jak aktuálně zní tato slova dnes, a to nejen v rámci životního prostředí. Předností Honzíkova esteticko-výtvarného pohledu je respektování historické dimenze, na které dokumentuje funkční adekvátnost či neadekvátnost staveb, prostředí a s tím související i životní styl. Ideálem je funkční vyváženost, kterou chápe jako jakousi harmonii. Svým způsobem předběhl Honzík svou dobu a tedy v podstatě i naši současnost. V diskusích, které stavěly přírodu proti civilizaci a chápaly ji jen jako služku, která se musí přemoci, nezastával ve své podstatě naivní stanovisko obhajující přírodu proti technice, ale žádá po technice, aby se přírodě podrobila a přizpůsobila, aby ji respektovala. Zamyšlení nad naším životním stylem, slohem a potřeba řešení, není tedy nic nového, bohužel se tento problém velmi razantně odhalil právě v době koronavirové.
Publikace Osama Okamury se zamýšlí nad současným, ale i možným budoucím stavem života ve městě. Poukazuje například na absenci městského architekta v mnoha městech. Právě v tom vidí mnohdy původ laxního přístupu k veřejnému prostoru, ve svých důsledcích životnímu stylu. Upozorňuje na to, že běžný architekt pracuje pro soukromé nebo veřejné investory, tedy jeho úkoly představují jisté dílčí problémy, a to většinou pod silným tlakem investora, zatímco městský architekt, najatý samosprávou města, má hájit veřejný zájem. Může tedy respektovat opravdové, smysluplné požadavky na životní styl svého města. Bohužel naplnění otřepané fráze “mírou všech věcí je člověk” bývá až na posledním místě.
Předpokládejme tedy, že v době, která nás (doufejme) čeká, tedy v době pokoronavirové, se budeme muset vyrovnat s dalšími problémy. Je to například proměna komunikace v městském prostoru. Komunikace městskou dopravou se stává nebezpečnou, ideální je, když se můžeme pohybovat velmi úsporně v omezeném okruhu. V této souvislosti se zdá životní styl, kdy je bydlení vzdálené od pracoviště, od škol atd. za velmi komplikovaný. Tedy éra satelitních městeček ztrácí svůj význam. Bohužel jsme se v 90. letech nepoučili, kdy kolem velkých měst vznikla řada takových uskupení. Sám Corbusier změnil svůj původní koncept, když chtěl kolem Paříže vystavět věnec satelitních měst. V podstatě o jejich zániku píše ve své knížce i Osamu Okamura. Ideál města pro život, bývá tedy charakterizován, jako patnáctiminutové město – tedy aby obyvatel během 15 minut od svého bydliště obsáhl všechny své cíle a každodenní povinnosti. Samozřejmě myšleno pěšky.
V takové situaci se také mění význam aut. Karel Honzík již před 80 lety viděl pražská nábřeží (samozřejmě bez aut) a to nezažil pražská nábřeží posledních desetiletí. Za největší poklad každého města považoval právě nábřeží. Ta pražská jsou naprosto jedinečná s unikátními výhledy. Bylo poněkud komické, když byl v nedávné době kousek prostoru před kavárnou Slavia uvolněn pro pár stolků, a to jen na část dne. Snad se Honzíkova vize někdy uskuteční. Bude měřítkem všech věcí člověk a ne auto? A tedy auto nebude nebezpečné cyklistovi, cyklista nebude ohrožovat chodce.
Fungování lidí ve spleti městské zástavby musí vycházet z polyfunkčnosti domové zástavby. V jednom domě má tedy být možnost bydlení, práce, služeb, zábavy. Jak na to upozorňuje také publikace Osama Okamury. V této souvislosti si nemohu odpustit jednu poznámku, která se týká kolektivních domů (koldomů). Mnohdy se spojují s ideologickými východisky. Vznikaly však ve své podstatě z praktických hledisek. První na konci 19. stol. v USA byly spojeny s bojem za emancipaci, stejně jako v Praze v období první republiky. V období mezi válkami byl architektonickým předobrazem zcela logicky funkcionalismus, představovaný Le Corbusierem a také sovětskou levicovou avantgardou. V našem prostředí je to Kolektivní dům Koldům v Litvínově autorů Václava Hilského a Evžena Linharta, který byl dokončen v roce 1958, nebo Hotelový dům v Olomouci. Je celkem příznačné, že řada funkcí, které tyto domy měly poskytovat se postupně nerealizovaly. Například společné stravování. V Olomouci dokonce bylo přímo zakázáno mít děti, což bylo logické, avšak naprosto absurdní.
Záměr těchto Koldomů vycházel z jiných principů, které stavěly na ideálu kolektivního života, kdežto ta naše současná představa vychází z potřeby podpořit možnosti individuálního životního stylu, nezatíženého masovostí v přepravě, nákupech a podobně. Polyfunkčnost městské zástavby, jednotlivých bloků, domů, by tak jistě splňovala minimalizaci komunikace na velké vzdálenosti, užívání městské dopravy a ve svých důsledcích také automobilismu. Samozřejmě by se nejednalo o žádná ghetta. Je však rozdíl, jestli jsem denně nucen 2 hodiny přebývat v městské dopravě, nebo jednou za čas navštívím divadlo mimo svůj okruh.
Je tu však další otázka a ta se váže k tomu, jak by ty naše malé enklávy měly vypadat. Ke cti naší současnosti musíme kvitovat různá hnutí, která se snaží revitalizovat například dvory a dvorky. Již Honzík tomu věnoval velkou pozornost, když navrhoval, aby se život z rušných ulic přesunul do vnitrobloků. Bohužel se to nerealizovalo ani za Honzíka, a ještě méně v naší současnosti. Vnitrobloky jsou majetnicky rozkouskovány dalšími a dalšími ploty. Na to asi městský architekt nemá žádnou páku. Právě pěší život by zde našel zeleň, čistý vzduch, relativní klid atd. Stále však před námi stojí otázka, jak aktuálně realizovat to dnešní město: Město pro každého.
Jistě jsme si mnozí všimli obřích prázdných staveb, administrativních budov, kdy jejich obyvatelé ve velké většině pracují doma, a tyto luxusní prostory zívají prázdnotou. Jistě, že tady by byly zdroje obytných prostor, zde by se dala taky realizovat vzpomínaná polyfunkčnost: bydlení, práce, služby, kultura, sport a pod. Vždyť není nutné stavět nové objekty na zelené louce. Okamura upozorňuje na známý fakt, a tím je přístup investorů, pro které je lacinější stavět na zelené louce, než adaptovat stavby, historické, současné, či nedávno minulé. K dílčím adaptacím již došlo, jako například na pražském Smíchově, ale stále zůstávají nevyužité rozsáhlé objekty (mimo jiné nádražní plochy v Holešovicích, na Žižkově, v průmyslových Vysočanech a další). Jistě by se tyto plochy našly v každém městě.
Nová situace také změní i systém nakupování. Právě velká obchodní centra jsou prostory, kde se shromažďují nakupující, i doprava do těchto center může být svým způsobem problémová. Jistě diskutabilní bylo v našich poměrech uzavření malých, středních obchodů, když právě tato velká centra byla otevřena. Tedy předpokládejme, že právě tato centra mají svou hvězdnou éru za sebou. Podstatně se mění a stává se stále četnější zásilková/donášková služba přímo do domu.
Soběstačnost se stane bezesporu společným heslem v těch nejrůznějších oblastech: v rozměrech státu, města, obce, čtvrti, bloku domů až k vlastnímu balkonu. Od jablek českého původu, až po jahody na vlastní zahrádce. Tento trend se jistě promítne i do rozvržení bytu, o pracovnu, balkon, terasu. Jistě se budou muset změnit i komunikace.
Je v podstatě smutné, že teprve tato naše dramatická situace, která má až existenciální podobu, nás donutí změnit svůj životní styl, o jehož zásadách jsme již dávno věděli. Sice jsme se snažili prostřednictvím různých občanských sdružení aspoň částečně změnit životní prostředí, tedy proměnit i životní styl, bohužel jen s dílčími úspěchy.