Dialog napříč: Tucet osobností z různých názorových proudů odpovídá na otázku, zda je Rusko možné považovat skutečně za nepřítele.
Vztahy mezi Evropou a Ruskem nebyly nikdy jednoduché. Spolupráce a oboustranná vřelost se střídají s chladem a konfrontací. V posledním desetiletí to jde od špatného k horšímu. Eskalace posledních týdnů kolem Ukrajiny navíc ukazuje, že Evropa je stejně jako za studené války pouze figurantem rusko-amerického měření sil. Evropané se mohou mezi sebou přít o Navalného a Nord Stream 2, u nás pak ještě sporem, zda přizvat Rusko k tendru na modernizaci Dukovan. Ale to je tak všechno. Chór mediálního hlavního proudu živený přirozenou nedůvěrou, vlastními manipulacemi i pečlivě dávkovanými (dez)informacemi zpravodajských služeb mezitím vytrvale buduje obraz Ruska jako nepřítele, s nímž je třeba přerušit všechny strategické vazby. Skutečně jsme odsouzeni k nepřátelství? Nikoliv a nemyslí si to ani naši respondenti. Dodejme však, že dnešní Rusko svým jednáním tomuto obrazu také vydatně pomáhá.
Upozorňuji čtenáře, že tato anketa proběhla před 17.4., kdy nejvyšší vládní představitelé oznámili závažné podezření policejních orgánů a zpravodajských služeb o ruské účasti na výbuchu muničního skladu ve Vrběticích před více než šesti lety. Na tomto základě se rozhodli k bezprecedentnímu vyhoštění 18 pracovníků ruského velvyslanectví v Praze. Načasování této závažné informace, její věrohodnost, její vnitropolitický a mezinárodněpolitický kontext i přijaté opatření otevírají řadu otázek, které si žádají ze strany vlády a jejích služeb důkladné vysvětlení. Někteří autoři operativně doplnili krátkou aktualizaci, jiní ponechali příspěvek v původní podobě s výhradou, že byl psán před zveřejněním této informace.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
Ohledně tendru na modernizaci jaderné elektrárny Dukovany je podle mě třeba velké obezřetnosti. Kritici toho, aby se tendru účastnilo i Rusko, upozorňují na možné mocenské zneužití. Neberu to na lehkou váhu. Asi bych neužila slovo nepřítel, protože Rusko není jen věrchuška, která vládne, ale i kultura a lidé různých názorů a životních osudů, nicméně kupříkladu to, jak je v zemi zacházeno s kritiky stávajícího Putinova vedení, mě znepokojuje a považuji za důležité vyjádřit lidem, kteří jsou perzekuováni, solidaritu. Co se týče strategických vazeb, obecně upřednostňuji dialog před nemluvením, nicméně je důležité jednat jako rovný s rovným, tedy ani se nevyvyšovat, ani neponižovat. Dát jasně najevo, že nám není jedno otázka lidských práv, protože se jedná o osudy konkrétních lidí. Je třeba též jednoznačně odmítnout útoky zpravodajců. Vše na diplomatické bázi, tedy vyvarovat se vyostřeného konfliktu, který vždy odnášejí nevinní.
Petr Hampl, sociolog
EU nestanovila žádnou linii, po jejímž dosažení by byla spokojena. Má se Rusko vzdát některých území? Má předat některé nerostné zdroje západním korporacím? Má zavést homosexuální manželství? Má přijmout okupační správu? Jak vidíme na jiných oblastech, pro současné rozhodovací mechanismy EU je typická neustálá samovolná radikalizace. Co bylo ještě včera přehnané, to je dnes nedostatečné. To by se týkalo i požadavků na Rusko. Pro nás je to zvlášť nepříjemné, protože velmi přátelský vztah k Rusku je už po staletí součástí české národní identity. Celé české národní obrození od Dobrovského přes Palackého, Jungmanna až k Masarykovi pracuje s myšlenkou slovanské vzájemnosti, což znamená v první řadě orientaci na Rusko. Nemuselo to znamenat obdiv k ruským politickým poměrům či institucím, ale lásku k ruskému lidu a ruské kultuře zcela jistě ano. Vzdát se přátelských vztahů s Ruskem znamená vzdát se češství. V každém případě platí, že vývoj vztahu k Rusku je dán vnitřní dynamikou vývoje západoevropských společností. Rusko samotné na něj nemá žádný vliv.
Eduard Chmelár, politický analytik
Diskurz o Rusku nie je ani strategický, ani hodnotový, ale paranoidný a šovinistický. Spomeňte si na to, kedy ste naposledy čítali alebo počuli niečo pozitívne o Rusku, Číne alebo ktorejkoľvek vyspelej civilizácii. Nemusím vám vysvetľovať, že nie je pravdou, že sa tam nič inšpiratívne nedeje, to len my sme informačne izolovaní o dianí vo svete viac ako za normalizácie. Vytvárame si vo svete čoraz viac nepriateľov a tento prístup je chorý. Navyše je v rozpore s pocitmi ľudí. Ak podľa najnovšieho prieskumu 57 % Čechov a až 61 % Slovákov odmieta myšlienku, že nás Rusko ohrozuje, chcete tých ľudí násilne preorientovať, aby Rusov nenávideli? Znepokojuje ma, keď najmä v Česku vidím čoraz viac nielen bežných ľudí, ale aj politikov, ktorí nazývajú Rusov dehonestujúco „Rusákmi“. To je až nebezpečne šovinistický slovník na úrovni nacistického pomenovania „Židák“. Pozor na to. Za najväčší problém považujem, že Európska únia nemá definované vlastné záujmy – ani vo vzťahu k USA, ani vo vzťahu k Rusku. Našou jedinou prvoplánovou politikou voči Rusku je vytláčať ho a klásť mu neustále nové a nové podmienky, ktoré po splnení už nestačia. Ale toto nie je rozumná politika. Táto špirála konfrontácie sa musí skončiť jasnými pravidlami, ktoré nahradia konkurenciu spoluprácou. To potrebujeme oveľa viac ako neustále hecovanie atmosféry nepriateľstva.
Daniel Kaiser, novinář Echo24
Není nepřítelem o nic víc než posledních třicet let. Je v lepší kondici než v devadesátých letech, ale současně zatlačeno daleko od Evropy, zeměpisně nejdál za posledních sto let. Před 1. světovou válkou začínalo Rusko naproti Krakovu. Dnešní nepřátelství jde zčásti na vrub Kremlu a jeho ukrajinské operace, ale hlavní důvod vidím na Západě v rozpadu různých skupinových identit. Tento proces postihl konzervativní, sociálnědemokratické i liberální partaje, a také myšlenku evropské integrace. Rusko nám poslouží jako málo nebezpečný fackovací panák a současně jako únik do stavu, který máme jakoby přečtený a mentálně zpracovaný. U nás se ruskou hrozbou umlčuje každá kritika EU a různých ideových novot (klimatický fanatismus, gender, multikulti) přicházejících z dnešního Západu, přičemž například do mého života Silicon Valley a Evropská komise na rozdíl od Putina zasahují od rána do večera. Pro českou politiku bychom dokonce mohli formulovat pravidlo, že čím neúspěšnější politik/strana, tím víc stojí na stráži před blíže nedefinovaným nebezpečím z východu. Dnes tak svou vlastní nemohoucnost maskuje hlavně koalice Spolu. Prý máme poslouchat tajné služby, které nám bohužel své strašné vědomosti nemohou prozradit. Je to naprosto neprůstřelné a pitomé současně.
Jan Keller, sociolog
Sledujeme obrovské pokrytectví v přímém přenosu. Rozjela se kampaň, která zatajuje, že Rosatom nevadí Finsku, Maďarsku, Indii, Číně, Turecku, Egyptu aj. Česká veřejnost se nedozví, že na projektech Rosatomu po celém světě se významně podílí asi dvacet našich firem. Naše média buď vůbec nevědí, anebo si nedovolí informovat o tom, že dceřiná společnost Rosatomu TVEL dodává jaderné palivo typu Kvadrat i do některých amerických jaderných elektráren. Na Ukrajině pečuje Rosatom o jaderné elektrárny, kde pracují ruské reaktory VVER. V našich médiích se k problematice vyjadřují pouze opoziční politici, kteří jsou sice skvěle ideologicky uvědomělí, o technické stránce věci však nemají ponětí a zdá se, že to nikomu nevadí. Těch, kteří vykřikují, že šéf Rosatomu je na sankční listině Evropské unie, se nikdo nezeptá, proč stále ještě odebíráme ruský zemní plyn, jestliže šéf Gazpromu je na té samé sankční listině. Doufám, že aspoň Senát navrhne uvalit na odběr zemního plynu z Ruska přísné embargo.
Jan Májíček, publicista a aktivista
Otázka vztahu k Rusku se stala nejpozději od krize na Ukrajině roce 2013 součástí myšlenkového konstruktu, kterému se říká campismus (z anglického camp – tábor). Buď patříte do tábora prozápadního a proamerického, nebo do tábora proruského a pro východního. Tato falešná dichotomie úplně pomíjí mocenskou strukturu mezinárodních vztahů a je spojena se zhoubným moralizováním a pocitem etické nadřazenosti Západu.
Domnívám se, že skutečná levice by měla stát na důsledném internacionalismu, který odsuzuje jak západní, tak východní imperialismus. Ten, není produktem zlých a mocichtivých politiků, ale důsledkem mezinárodní soutěže různých částí globálního kapitálu, opírajících se o ten či onen stát či seskupení států. Radikálně levicová reálpolitika by měla cílit na zastavení české účasti na vývozu zbraní tam, kde dochází k porušování mezinárodního práva, měla by iniciovat všestranné mezinárodní rozhovory o odzbrojení a rozhodně protestovat proti probíhajícím snahám o militarizaci kosmu.
Petr Robejšek, politolog a ekonom
Britský státník Henry Palmerstone řekl: „Nemáme žádné věčné spojence, ani trvalé nepřátele. Naše zájmy jsou věčné a je naší povinností jim sloužit.“ Tak se chovají všichni a nevidím důvod, proč bychom neměli dělat totéž. Kdo Palmerstonův názor nesdílí, měl by přestat v politice a odejít do kláštera. Brzy by ale zjistil, že i tam platí jeho pragmatické pravidlo.
Ivan Šebesta, překladatel a jednatel nakladatelství Sol Noctis
Geografická a kulturní blízkost mezi Evropou a Ruskem přirozeně vybízí k spolupráci. Ochlazení vztahů zde nahrává do karet pouze nepřátelům silné Evropy a silného Ruska. Ani jedna strana tím nic nezíská (Evropa leda tak pochvalu od svého spojence z druhé strany Atlantiku). Kdyby cílem Evropy skutečně bylo mít pozitivní vliv na vnitřní dění v Rusku (ať si pod tím „pozitivním vlivem“ představíme cokoli), tak by ho měla spíše v pozici strategického partnera Ruska než v pozici jeho nepřítele. Na druhou stranu, nepřátelství Západu k Rusku slouží i k tomu, aby současný Západ definoval sám sebe, aby nalezl svou identitu, a nachází ji v tom, že do Ruska promítá představu nedostatečného dodržování lidských práv a nedostatečného nadšení ze „seberozpuštění“ v globalizovaném světě. Rusko je problémem pro sebevnímání Evropy, protože právě kvůli kulturní blízkosti je jakoby „jinou Evropou“, živým důkazem toho, že i v Evropě by se věci „mohly dělat jinak“.
Veronika Sušová Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Jazyk konfrontace a přerušení vztahů současnou špatnou situaci nevyřeší. České vymýtání všeho ruského a neustálý strach z Kremlu jsou projevem nejistoty, která se týká vztahu k Západu. Rusko se také stalo nástrojem vnitropolitického boje v Česku.
Současná krize vztahů s Ruskem má systémové kořeny. Dokud si to nepřipustíme, budeme ve spirále neporozumění, rostoucího napětí a zaměňování následků za příčiny. Rusko je důležitá velmoc (a jako velmoc se i chová) a nevyhnutelná součást evropské politiky a bezpečnosti. Jeho vyloučení je zdrojem konfliktu. Jako středně velký člen EU s geopoliticky poměrně neutrální pozicí (Česko není v hlavní geopolitické ose mezi Berlínem a Moskvou) jsme se mohli zaměřit na diplomacii, udržení komunikačních kanálů a na roli mluvčího proti konfliktu velmocí. Naše politické elity ale dávají přednost opaku, jak ukazuje poslední vývoj. Zdá se, že jsme vztahy s Ruskem plně svěřili zájmům jiných velmocí a tomu odpovídá také jejich kvalita.
Ilona Švihlíková, ekonomka
Vztah tzv. západních zemí vůči Rusku ukazuje názorně posilování nového mccarthysmu. Sestavování seznamů těch, kteří si dovolí Rusko nevnímat jako esenci zla, ale přimlouvají se za diplomatická řešení konfliktů, je přitom jen špičkou ledovce. Za nenávistnou rusofobií stojí jak ekonomické a geopolitické motivy, tak vnitropolitické zájmy. Vnitropoliticky slouží rusofobie k vyřazení celé skupiny obyvatelstva z veřejné debaty jako „nepřijatelné“. Ke štvavým kampaním se navíc ráda připojí veřejnoprávní média, takže v celé společnosti roste atmosféra strachu, kdy se člověk už může bát říci, že rád poslouchá Čajkovského.
Rusko představuje pro USA rivala v mezinárodních vztazích, kde pozice USA dlouhodobě slábne. V neposlední řadě jde samozřejmě o ekonomické zájmy – jak vojensko-průmyslového komplexu v USA, tak šířeji o zájmy amerických ekonomických kruhů. Načasování „objevu“ BIS ve stylu „highly likely“ po sedmi letech je svým způsobem dokonalé, zabíjí mnoho much jednou ranou. Sputnik V nepadá v úvahu, stejně tak Dukovany, posiluje se tlak na to, aby nebyl dokončen Nord Stream 2. Do toho je samozřejmě před volbami v ČR a USA zvyšují napětí na Ukrajině.
Adam Votruba, historik a etnolog
Mezi evropskými zeměmi a Ruskem panuje dlouhodobá nedůvěra. Evropské lidskoprávní organizace podporují opoziční aktivity v Rusku, Rusko se pokouší propagandisticky oslabovat Evropskou unii. Evropa si nepřeje silné Rusko, Rusko si nepřeje silnou Evropu. To však neznamená, že strategické zájmy obou stran jsou pouze v rozporu.
Evropa však není soudržný celek. V minulém roce např. Německo nebylo ochotno podpořit Řecko proti tureckým provokacím, přestože byla ohrožována územní integrita členského státu EU. Kvůli turecké menšině si Německo nedovolí protitureckou politiku, Francie nebude protiarabská apod. Podobnou roli mohou hrát do budoucna i další menšiny v EU.
Pro Českou republiku bude proto důležitější hledat vlastní pozici. Rusko prosazuje a bude prosazovat vůči České republice velmocenské zájmy, bude se snažit ovlivňovat českou politiku a mínění. Jistá ostražitost je na místě. Nicméně protiruské provokace určené spíše pro domácí scénu nic neřeší. Prozrazují, že neoliberální pravice a lidskoprávní proud dnes těžko hledají věrohodná témata. Je v pořádku, aby v otázce dostavby jaderné elektrárny měla důležité slovo bezpečnostní služba. Není však v našem zájmu bourání soch a přepisování historie, jako tomu bylo v loňském roce. Cílem by měly být pokud možno korektní vztahy.