Jan Schneider vzpomíná na českého vědce a filozofa Ivana M. Havla (1938–2021).
Zemřel Ivan Martin Havel a mnoho řečí bude vedeno, spíše plytkých než případných. Já proto nechám promluvit jen ty časem prověřené, které byly napsány dříve a možná ještě předtím, v dobách, kdy se to tolik nenosilo žvanit o Ivanovi a jeho bratrovi, ledaže za to měl někdo zaplaceno.
Nejprve nechme zaznít nádhernou češtinu Ludvíka Vaculíka (Český snář s. 88):
Otevřel jsem a tam stál mladší Havel, bratr pana Václava. Měl na sobě kabát s plechovými ozdobnými knoflíky jako na velmi přátelské uniformě. „Já vás vzbudil,“ omlouval se, „ale bylo mi řečeno, že toto je nejpříhodnější doba.“ – „To je v pořádku.“ – „Vidím,“ pravil Havel mladší, „že se ještě kymácíte. Přejete si, prosím, reagovat hned, nebo mám snad chvíli počkat?“ Tato řeč se mi velice zalíbila, byl to naprosto bezpečně bratr pana Václava. „Budu reagovat hned,“ řekl jsem, „jenom uvažte, co tu můžete říkat,“ ukázal jsem ke stropu. „Co vám chci říci,“ pravil přesně, „to oni vědí. Slyšel jsem, že se chystáte navštívit mého bratra. Jdu vám říct, že jsem se o to pokusil, ale marně, ačkoli jsem bratr.“
A k tomu si dovolím přidat vědcovu vlastnoruční naprosto přesnou vzpomínku z dovolené, nazvanou „Návrat z lesa u Hrádečku“:
Dnes jsme za jedno půldne nasbírali tolik hub, že kdyby to byly muchomůrky hlízovité, usmrtil by jejich jed takový počet křečků, že položeni jeden vedle druhého by vytvořili řadu, podél níž bychom pochodovali vojenským pořadovým krokem po dobu, za niž by dva zedničtí učni stihli postavit cihlový komín, z jehož vrcholu bychom volným pádem nabyli rychlosti, při níž by plně naložený nákladní automobil měl tak dlouhou brzdnou dráhu, že by se hromada všech knih od vzniku knihtisku navršená na jednom konci dráhy zdála z jejího druhého konce menší než hromada hub, které jsme dnes za jedno půldne nasbírali.
Ke vzpomínce, kterou jsem s laskavým svolením autora zařadil do Štein-Schneiderovy sbírky vtipů na židovský způsob, je připojena douška: „Dodatečně věnováno Olze Havlové, jejíž houbařské, stejně jako četné další talenty nejsou dodnes v dostatečné míře oceněny“. (původně publikováno in: Síla věcnosti. Olga Havlová, střízlivý korektor potrhlých nápadů. ed. Anna Freimanová, Praha 2008).