Alexandra Gorodecká připomíná sté výročí narození německé pacifistky Sophie Scholl.
Dnes si připomínáme sté výročí narození německé hrdinky Sophie Scholl, která se svým bratrem Hansem a jejich společným přítelem Christophem Probstem 22. února 1943 položila život v boji proti nacismu.
Sophia Magdalena Scholl (9. 5. 1921 – 22. 2. 1943) byla německá studentka a pacifistka, která se do dějin zapsala jako hrdinná členka nenásilné protinacistické skupiny Bílá růže. V únoru 1943 byla na Mnichovské univerzitě spolu s bratrem Hansem přistižena při distribuci protinacistických a protiválečných letáků. Po krátkém vyšetřování byli oba sourozenci a jeden z jejich přátel z Bílé růže, Christoph Probst, postaveni před Lidový soud, odsouzeni k smrti a popraveni gilotinou. Patří mezi nejuznávanější hrdiny německého protinacistického odboje. Nejznámějším filmem o Sophii je historická rekonstrukce jejích posledních dnů z roku 2005: Sophie Scholl – Die letzten Tage.
Sophie pocházela z protestantské rodiny a náboženství v jejím životě hrálo klíčovou úlohu. Narodila se ve Forchtenbergu, malém městečku v Bádensku-Württembersku, kde byl její otec starostou. Později se rodina přestěhovala do Ulmu, kde otec pracoval mimo jiné jako daňový poradce. Byl to zásadový člověk a od počátku silný kritik Národně socialistické německé dělnické strany. Poté, co Sophie v roce 1940 absolvovala střední školu, začala se připravovat na dráhu učitelky ve školce. Chtěla si žít svůj život a toužila po konci války a společné budoucnosti se svým partnerem Fritzem Hartnagelem. Ten však v té době bojoval na východní frontě.
Postupem času a s prohlubujícím se vzděláním v Sophii rostly pochyby ohledně režimu, který v Německu panoval. Ovlivnila ji četba zejména svatého Augustina a jeho koncept svědomí, které tento teolog považuje za Boží hlas a současně za vnitřní hlas v člověku, což ukazuje na blízkost Božího slova v srdci spravedlivého. Augustin svědomí chápe jako oblast, kde se nenachází nic jiného než člověk sám a s ním Bůh. V lidském svědomí Bůh bydlí, v něm předsedá, z něj poroučí a napomíná. Jedná se tedy o napomínající a varující instanci, která se opírá o Desatero a o Zlaté pravidlo: „Co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ty jim.“
Na jaře roku 1942 se Sophie konečně přestěhovala do Mnichova, aby zde studovala biologii a filozofii. Její bratr Hans už na Mnichovské univerzitě studoval medicínu a spolu se svými přáteli začal aktivně bojovat proti vládnoucímu systému. Mladíci po zkušenostech z východní fronty věděli o zločinech, které Němci v Polsku a Rusku páchali, a rozhodli se, že nemohou mlčet. Od června 1942 začali tisknout letáky, v nichž vyzývali německou veřejnost k akci. Další členové z jejich okruhu do podzimu 1942 napsali čtyři pamflety. Tyto materiály se dostaly i k Sophii, která s jejich obsahem souzněla a když se dozvěděla, že ke skupině autorů patří i její starší bratr, chtěla se k ní připojit. K jádru pacifistické skupiny Bílá růže tedy patřili sourozenci Hans a Sophie Scholl, Alexander Schmorell, Willi Graf, Christoph Probst a profesor Mnichovské univerzity Kurt Huber. Společně publikovali a distribuovali šest pamfletů. Zpočátku je rozesílali poštou konkrétním osobám, jako byli učitelé na univerzitě, spisovatelé, přátelé a další. Později je začali roznášet i fyzicky, aby se jejich obsah dostal k co největšímu počtu Němců. Bílá růže byla schopna fungovat i díky široké síti loajálních podporovatelů, kteří pokrývali území od Hamburku až po Vídeň.
Aktivistům se dlouho dařilo Gestapu unikat. V pamfletech kladou důraz na to, že německý stát zdeformoval na „diktát zla“, v němž „vládnoucí všechny obyvatele postupně olupují, ve veřejné i soukromé sféře, o jedno právo za druhým, až nakonec jednoho dne nezbyde nic než státní mašinérie, které rozkazují zločinci a opilci“. Současně se vyslovují proti tiché toleranci takovéto praxe a apelují na spoluobčany, aby začali jednat. Členové Bílé růže chtěli zastavit válčení, a proto vyzývali k sabotáži zbrojního průmyslu a všech aktivit NSDAP včetně veřejných shromáždění. Němečtí obyvatelé mají státní válečné mašinérii klást všemožné překážky a snažit se přesvědčit i své známé, že pokračovat ve válce nemá smysl. Dále poukazují na to, že se Němci stali duchovními a ekonomickými otroky NSDAP, která zavinila destrukci všech morálních a náboženských hodnot. Z výše popsaných důvodů Němce vyzývají k pasivní rezistenci.
V lednu 1943 se skupina cítila relativně posílena a chovala jisté naděje, neboť se zdálo, že její činnost začíná nést ovoce a vede k diskusi mezi mladými. Členové Bílé růže věřili, že změna v zemi je na dosah. Děsivá porážka německé armády u Stalingradu představovala obrat na východní frontě, díky čemuž bylo protestující hlasy na Mnichovské univerzitě stále více slyšet. Skupina pracovala ještě usilovněji a na mnichovských zdech začalo přibývat hesel jako „Pryč s Hitlerem“ nebo „Svobodu“. V šestém pamfletu skupina vyzývá mladé, aby povstali, srazili k zemi německé tyrany (tzn. tyrany Němců) a založili „novou intelektuální Evropu“.
Studenti! Němci hledí k nám! Zodpovědnost je na nás: tak, jak síla ducha zlomila napoleonský teror roku 1813, zlomí i teror Národních socialistů v roce 1943.
Hans a Sophie Scholl rozmístili letáky s tímto obsahem po Mnichovské univerzitě 18. února, aby je jejich spolužáci našli, až budou školou procházet mezi přednáškami. V jedné chvíli, nejspíš proto, aby si letáků všimlo ještě více lidí, Sophie z horního patra shodila celý štos letáků přes zábradlí dolů do prostoru hlavní haly.
Tento okamžik se všem stal osudným. Zahlédl ji při tom školník, zapálený stoupenec nacismu, který oba sourozence nechal zatknout Gestapem. Jelikož měl Hans ve své tašce i hotovou verzi pamfletu č. 7, byl ještě tentýž den zatčen i Christoph Probst. Po dlouhých výsleších se konalo i zinscenované soudní líčení, při němž se všichni tři ke svým činům pod hlavičkou Bílé růže přiznali – v naději, že tak zachrání ostatní přátele. Tato naděje však brzy vyhasla, neboť Willi Graf, Alexander Schmorell a Kurt Huber byli ještě v únoru 1943 zatčeni a brzy nato popraveni.
Po půldenním soudním líčení, jemuž předsedal nechvalně proslulý Roland Freisler, byli Hans Scholl, Sophie Scholl a Christoph Probst shledáni vinnými z velezrady a odsouzeni k trestu smrti. Sophie však ze svých přesvědčení ani pod nátlakem neustoupila. Pouhých několik hodin nato, tj. 22. února 1943 v 17:00, byli všichni tři popraveni gilotinou. Dle očitého svědectví šla Sophie Scholl na smrt s nesmírnou odvahou. Její poslední slova, která se zapsala do dějin, byla:
Takový krásný, slunečný den a já musím jít…
Co sejde na mé smrti, když se díky nám podaří probudit tisíce lidí a pohnout je k činu?