Jan Zeman pokračuje ve svém seriálu věnovaném koncepci klimatických změn. Dnes se věnuje argumentům klimaskeptiků.

Absolutní klimaskeptici

Spor o skleníkový efekt v ČR začal již v roce 1990 krátce po převratu. Ministr financí a později nejvlivnější politik premiér Václav Klaus razil heslo, že „na životní prostředí si musíme nejprve vydělat“ a že „skleníkový efekt je šarlatánská hypotéza“ (skleníkový efekt jako fyzikální jev, ne jeho zesilování v důsledku neodpovědné činnosti člověka a následný rozvrat klimatu na Zemi). Ostře mu oponovali nevládní a často i vládní ekologové s tím, že jde o vážné a stále rostoucí ohrožení lidské společnosti, nejen ČR.

Pokud je ideologií V. Klause teze, že vše vyřeší „neviditelná ruka trhu“, je vše netržní včetně sociální, kulturní a ochrany životního prostředí a ochrany klimatu na odstřel a zdůvodňuje se to různě, i tezí o šarlatánské hypotéze. Účastnil jsem se v roce 1994 s několika ekology diskuse s mladými ekonomy z Liberálního institutu na téma „Skleníkový efekt je šarlatánská hypotéza“. O problematice klimatu neměli ani ponětí, jen argumentovali prokázáním teze o šarlatánské hypotéze ze strany stovek předních světových odborníků, z nichž žádného pro jistotu nejmenovali. Sám V. Klaus u této teze setrval asi čtvrt století. Pak připustil změny klimatu, ale vysvětloval je jeho přirozeným kolísáním, tak jako mnozí umírnění klimaskeptici. Velmi negativně diskusi o klimatu ovlivňoval i jako prezident ČR v letech 2003–2013.

Co lze z odborného hlediska namítat proti teorii oteplování klimatu na Zemi, způsobenou člověkem?

Nedokonalost měření

Neznám experty na klima, kteří by tvrdili, že měření emisí a koncentrací skleníkových plynů, podobně teploty vzduchu, síly větru, množství srážek, hladiny moří apod. na Zemi jsou dokonalá. Pravda, měření jsou již standardizovaná, takže v zásadě dávají metodicky homogenní řady. Např. v ČR je homogenní reprezentativní časová řada měření teplot vzduchu od roku 1960. Také metody rekonstrukce minulého vývoje klimatu se zdokonalují. Klimatologové také netvrdili, že následky rostoucích antropogenních emisí skleníkových plynů jsou jednoznačně, na 100 % prokázané. Nemluvím zde o časté novinářské zkratce, ale o jednotlivých zprávách IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change – Mezivládní panel pro změnu klimatu). Skutečnost, že stále větší část klimatologů se shoduje na antropogenních emisí GHG (greenhouse gas) jako hlavním strůjcem sílícího oteplování klimatu na Zemi (dnes přes 97 % s jistotou nad 90 %) je docela výmluvná, stejně jako že klimaskeptici dosud klimatology z IPCC nenachytali na větší nepřesnosti.

Totéž platí i pro někdy vznášený argument, že se vlastně mnoho nezměnilo, jen ty jevy více známe a hlavně se o nich mnohem více píše. Dlouhodobé sledování počasí nic takového nepotvrzuje. Naměřené teploty na povrchu Země i v mořích se stále rychleji zvyšují, ledovce stále rychleji tají, hladina moře stále rychleji stoupá, dnes už tempem kolem 3 mm za rok. Teplotní rekordy rychle narůstají, a to vesměs směrem nahoru. Podobně přibývá obřích povodní, such, vichřic a jejich ničivosti. Roste výše ekonomických škod, často zkresleně vyjadřovaných jako škody uhrazené pojišťovnami, rostou i jejich fyzikální parametry, rozměry. Současný nárůst rozsáhlých požárů v krajině včetně těch obřích (na jihovýchodě Austrálie na podzim 2019 shořelo na 20 mil. hektarů lesů, celkem vyhořelo území větší než Bulharsko) či v Kalifornii v USA, se odvíjí zejména od narůstajících letních veder a such jako jejich doprovodné jevy. Podle relativních klimaskeptiků toto vše nejsou ukazatele změny klimatu, slouží však dokonale k rozpoutávání klimahysterie.

Klimatologie se díky klimatické změně stala významnou a dobře financovanou vědou. Jsou finančně zainteresovaní, nemohou být zcela objektivní. Klimaspektici viní klimatology z IPCC, že z opatrnosti přešli od pojmu „globální oteplování“ ke „globální změně“. Vliv rostoucí koncentrace skleníkových plynů na změny záření dopadajícího na zemský povrch nejsou měřitelné (1–3 W/m² z celkových cca 1100 W/m²), jsou jen z modelů vypočítané.

Vliv přírodních cyklů

Přírodních cyklů je více. V souvislosti s kolísáním klimatu se mluví obvykle o čtyřech (tři dlouhodobé cykly sluneční aktivity a jeden cyklus mírně se měnící vzdálenosti Země od Slunce). Nejznámější je jedenáctiletý cyklus sluneční aktivity, obvykle dlouhý 9–13 let. Dále jde o asi osmdesátiletý cyklus změn mohutnosti menších jedenáctiletých cyklů a o 22letý cyklus změn polarity (přepólování) magnetického pole Slunce a slunečních skvrn – tzv. Halesův cyklus. Změny v dodávání tepla na povrch Země se mohou navzájem rušit, zeslabovat nebo zesilovat. Pokud se jejich zeslabování časově protne, mluvíme o Maunderově minimu, které může, ale nemusí spustit novou dobu ledovou. Pokud se jejich zesilování časově protne, mluvíme o Maunderově maximu, které může, ale nemusí ukončit dobu ledovou, resp. spustit dobu meziledovou. Ne vše o nich víme.

Názor klimaskeptiků, že současné oteplování klimatu je důsledkem přírodních cyklů kolísání klimatu, není s to vysvětlit skutečnost, že podle aktuálního působení cyklů by se mělo ochlazovat (pokračují roky nízké sluneční aktivity), ale pokračuje rychlé oteplování klimatu. Navíc oteplování povrchu Země i nárůst koncentrací CO₂ v posledních 50 letech probíhá po exponenciále až po dnešních 415 ppm.

Podle klimaskeptiků se klima stále ještě otepluje po předchozím teplotním minimu. Poukazují též na abnormality minulých výkyvů klimatu, např. „V mladším dryasu došlo k rychlému návratu k podmínkám z poslední doby ledové v ostrém rozporu k doposud probíhajícímu oteplování. Je podivuhodné, že k této dramatické změně došlo dramaticky v řádu let až jedné dekády a data z Grónska ukazují, že teplota v období mladšího dryasu byla přibližně o 15 °C nižší než dnes. Ve Velké Británii fosilní důkazy naznačují, že průměrná roční teplota klesla na pouhých -5 °C a periglaciální podmínky převládaly v nížinách, zatímco v horách se opět rozšířily horské ledovce.“

Zmatení jsou prý i sami klimatologové. V 70. letech někteří hlásali riziko ochlazování až po nástup nové doby ledové a nyní hlásají oteplování klimatu. Tento argument je nepřesný. Obava z ochlazování klimatu až po nástup nové doby ledové, pramenila z vysokých antropogenních emisí tuhých škodlivin a oxidu siřičitého SO₂, jejichž působení v ovzduší snižuje pronikání slunečních paprsků na povrch Země a tak ochlazuje povrch Země. Neudržitelnost vysokých emisí tuhých a SO₂ si v zájmu přežití lidí vynutila jejich zásadní snížení. Tím ale jejich chladící efekt zaniknul a oteplování se dále zrychlilo.

Vliv náhodných faktorů

Náhodných faktorů je řada:

Silné výbuchy sopek. V červnu 1991 výbuch sopky Pinatubo na Filipínách způsobil ochlazení počasí na severní polokouli Země na dva roky vyvržením množství jemného prachu do vysokých výšek, který pak do určité míry zastiňoval nebe a snižoval tak dopad slunečního záření na povrch Země a tím i teploty zemského povrchu. Výrony CO₂ výbuch provázející nebyly zdaleka tak významné. Kdyby sopka nebyla v tropech, bylo by ochlazení klimatu na severní polokouli podstatně větší a delší. Výbuchy sopek mohou vyvrhnout ještě o dost víc jemných prachových částic. Způsobily vícekrát několikaletou neúrodu a tím i hlad a vážné společenské otřesy. Výbuch sopky Mammoth Moutain v Kalifornii v roce 1280 vyvolal velké asi čtyřleté ochlazení mimo jiné i v Čechách a následný velký úbytek obyvatel. Velký výbuch islandské Katly v roce 1625 decimoval v Evropě nejen české obyvatelstvo. Dlouhodobé soptění islandské zlomové pukliny Laki a islandské sopky Grímsvötn v letech 1783 až 1784 uvolnilo do ovzduší velké množství drobných prachových částic a kyselých aerosolů, které způsobilo dlouhodobě velké deště a neúrodu, jež v roce 1789 přiživila i Velkou francouzskou buržoazní revoluci.

Silný výbuch sopky spojený s vyvržením množství popela do vysokých vrstev ovzduší vede krátkodobě (může být i několik let) k citelnému ochlazení. Z toho plyne hlavně závěr o nutnosti mít dostatečné zásoby potravin, aby v případě opakované velké neúrody nebyl hlad a následně hladové bouře. Státní zásoby asi 400 000 t obilí v ČR je zoufale málo, o riskantním uskladnění části z nich v objektech soukromých subjektů nemluvě. Mohou dopadnout jako dva muniční sklady vybuchlé ve Vrběticích 16. října a 4. prosince 2014. Velké výbuchy sopek vyvolávají též velké srážky a následně velké povodně. Ta rekordní na Visle mezi 15. květnem a 13. červnem 2010 následovala krátce po výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull, který vyvrhnul množství jemného prachu vysoko do vzduchu. Je jen jednou z mnoha, leč běžně se staví nákladné objekty i v povodněmi ohrožených záplavových územích.

Uvedené platí i pro obrovskou kavernu (těleso žhavého magmatu), jež se aktivuje pod Yellostonským národním parkem v USA. Uvolnění obří energie může proběhnout relativně neškodně (bude zničen jen region Yellostonu), může ale také zničit velkou část USA a vážně na řadu let narušit klima na celé severní polokouli.

Uvolnění obřího ložiska zemního plynu, jež je z více než 90 % tvořen metanem. Ve starších třetihorách máme období, kdy průměrné teploty povrchu Země náhle stouply asi o 6 ^oC a setrvaly tak asi 200 000 let. Možný obrovský výron metanu je ale jen jedním z možných vysvětlení tohoto extrémně teplého, ne dost prozkoumaného období. Také některé válečné operace či havárie provází značné úniky zemního plynu. Protože řádná těžba ropy a zemního plynu je provázena úniky v rozsahu 3–6 % energetického obsahu těženého paliva, v případě těžby z břidlic jsou úniky ještě vyšší, vojenské operace k nehodám citelně ovlivňujícím klima dosud nevedly. Jiná věc je, že se emise GHG produkované činností armád dosud nebilancují a ignorují, takže mohou přinést určitá nepříjemná překvapení.

Vliv nešetrného obhospodařování krajiny

Vliv nešetrného obhospodařování krajiny je zřejmý, kácením lesů ve velkém počínaje. Největší poušť světa Sahara vznikla postupným vysycháním jen z poloviny v důsledku náhlé změny klimatu před asi 6 000 lety, spojené s drastickým snížením srážek. Z druhé půlky ji vytvořil člověk kácením lesů, nadměrnou pastvou dobytka apod. Mnoho škod napáchal člověk kácením lesů v celém Středomoří a na mnoha dalších místech světa. Negativní dopady kácení lesů a jejich přeměny na zemědělskou půdu postihovaly mikroklima i mezoklima celých regionů. Vedly i k určitému zvyšování emisí a koncentrací CO₂.

Otázkou je, jak velký byl vliv člověka na klimatické změny až do poloviny 19. století. Neměl by být větší problém spočítat přibližný dopad změn obhospodařování krajiny na globální klima a porovnat jej s následky rostoucích antropogenních emisí GHG v důsledku rostoucího spalování fosilních paliv. Taková analýza a bilance emisí GHG mně dosud není známa, resp. poměrně věrohodná je jen historická i aktuální bilance antropogenních emisí GHG vlivem spalování fosilních paliv. Zatím se má za to, že ještě za malé doby ledové v 16. až 18. století rozhodujícím způsobem ovlivňovaly klima jiné, převážně přírodní faktory.

Bilanci emisí GHG dlouhodobě snižovaly tzv. propady, na nichž se v rozhodující míře podílely lesy, a to jak růstem lesnatosti, tak růstem zásob dřeva na pni. Obrat nastal v roce 2018, kdy propady LUCUF mají kladnou hodnotu 5,8 mil. t (tj. emise GHG zde narostly). S odkazem na ministerstvo zemědělství se objevila zpráva, že v roce 2019 lesy ČR uvolnily navíc již 15 mil. t CO₂, než vázaly.

V roce 2020 se přehodnocuje průběh odvodňování ČR v čase. Ještě tzv. modrá kniha „Životní prostředí ČR“ z roku 1990 přičítá lví podíl na odvodňování krajiny u nás 40 letům socialistické výstavby. To bylo značně nepřesné. Nechvalná rýnská koncepce technických úprav vodních toků a odvodňování krajiny z roku 1809 byla uplatňována i v někdejším Rakousku-Uhersku včetně českých zemí, s vysokými škodami na krajině. Vrchol odvodňování ale spadá do let socialistické výstavby. Obří sucho v letech 2014–2020 vedlo k pečlivému zkoumání problematiky sucha hluboko do minulosti. Závěry jsou alespoň prozatím neutěšené: sucho 2014–20 bylo bezprecedentní a k systematickému odvodňování české krajiny docházelo už od příchodu prvních Slovanů v 6. století našeho letopočtu, a to jak kácením lesů, tak vlastním odvodňováním krajiny, obojí nejčastěji s cílem získat další zemědělskou půdu. Narůstající sucho ukazuje tuto praxi jako chybnou. Přes její zřejmou zhoubnost ji i nadále hájí vodohospodáři z ministerstva zemědělství. Svou nekompetentností jsou součástí vážného problému sucha. Že vydatnější deště od května 2020 tuto nejdelší periodu sucha u nás ukončily, je slabá útěcha, resp. sucho se může snadno vrátit.

Závěrem shrnuji: kácení lesů a odvodňování krajiny zhoršuje klimatické změny v ČR, ale není jejich primární příčinou.

Na Zemi v minulosti byly mnohem drastičtější klimatické změny.

Na Zemi byly mnohem drastičtější změny klimatu, než jaké zažíváme dnes. To je jistě pravda. Je tu ale jeden zásadní rozdíl. I tak velké změny klimatu, k jakým docházelo při nástupu doby ledové či při nástupu doby meziledové, probíhaly nesrovnatelně pomaleji než dnes, takže příroda byla s to se s nimi jakž tak vyrovnat. Rozhraní starohor, prvohor, druhohor, třetihor a čtvrtohor je charakterizováno mimo jiné velkými změnami klimatu a obrovským vymíráním tehdejších rostlinných a živočišných druhů. Necháme-li stranou rozhraní druhohor a třetihor, kde masové vymírání druhů způsobila jednorázová klimatická katastrofa v důsledku dopadu většího kosmického tělesa na Zemi, a zatím málo objasněné epizody typu té v mladším dryasu, byly i velké změny klimatu mnohem pomalejší.

Podle klimatologů z IPCC, je současné vymírání rostlinných a živočišných druhů s tehdejšími vymíráními svým rozsahem srovnatelné. Jeho hlavním pachatelem dnes nejsou vrtochy přírody, ale sobecký nerozumný člověk a jeho stále šílenější civilizace.

Toto tvrzení odmítají klimaskeptici. Jednak s aktuálním vymíráním druhů rostlin a živočichů v důsledku klimatických změn to prý není zdaleka tak zlé, jednak hlavní příčinou současného vymírání druhů mají být změny ve využívání krajiny lidmi. Spor není jednoduché rozsoudit, neboť zde existují dva vážné metodologické problémy. Nevíme, kolik rostlinných a živočišných druhů obývalo a obývá planetu Zemi a kolik jich lidé tak či onak vyhubili. Hlavní nejasnosti jsou u na druhy a ekosystémy nesmírně bohatých tropických deštných pralesích (podle klimaskeptiků se tropické deštné pralesy místně často „stěhovaly”) a mělkých tropických moří, zvláště pak u korálových útesů. Tato pravděpodobná sídla globálních životodárných ekosystémů lidé intenzivně ničí i s množstvím druhů, z nichž značná část zejména těch malých není ani popsána, podobně jejich rozšíření. Ano, i dnes neznáme mnohé, zejména velmi malé druhy.

Není ani jednoduché rozhodnout, které druhy a které bohaté druhové ekosystémy vymírají v důsledku sílících klimatických změn a které z jiných důvodů. Zatímco v případě tropických deštných pralesů podle všeho dominují jiné faktory, zvláště pak pila, sekera a oheň v rukou neodpovědného člověka, nejednou doplněná i střelnými zbraněmi ke střílení tamních nesouhlasících domorodců, vymírání korálů se zdá být úzce provázáno s antropogenními změnami klimatu. Tedy, působí tam i dovoz invazních druhů (mořská hvězdice trnová koruna ad.), ale největším problémem je zřejmě okyselování moří v důsledku zvyšujících se koncentrací CO₂ v mořské vodě a také globálního oteplování, byť ani zde nejde o jediný negativní antropogenní faktor. V každém případě by zprávy, že „Velký bariérový útes u východní Austrálie je ve stadiu klinické smrti“, měly děsit, byť interpretace tohoto sousloví je mírnější než by se doslovným překladem dalo soudit.

Platí ale, že jak ničení tropických deštných pralesů, tak ničení mělkých tropických moří a korálů, obojí spojené s významnou redukcí druhové bohatosti ekosystémů, urychluje negativní klimatické změny na Zemi a snižuje šance lidé na přežití.

Dominující shoda vědců z IPCC je, že zvýšení průměrné teploty povrchu Země o 2 ^oC proti předindustriálnímu období (zvýšení o 1,1 ^oC již nastalo) je nejpravděpodobnější hodnota, po jejímž překročení již nebude možná antropogenní regulace klimatických změn a celý planetární klimatický systém se citelně vychýlí z běžného rovnovážného stavu.

Předchozí díly:

• Ke koncepci klimatických změn. Z historie velkých klimatických změn v geologických dějinách Země (1.část)
• Ke koncepci klimatických změn. Základní koncept klimatických změn (2.část)