Vratislav Roháč komentuje omluvu prezidenta Miloše Zemana srbskému národu v souvislosti s bombardováním Jugoslávie v roce 1999. V čem je to dobrý začátek? Jak selhalo Česko?

Omluvu Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie je možno chápat jako sympatické gesto vůči národu, s nímž měli Češi tradičně přátelské vztahy. Lze rozumět i tomu, proč někteří politici a novináři mají k tomuto kroku výhrady. Nevychází z politického konsenzu a je spíše osobním projevem prezidenta.

Poněkud poťouchlé je, pokud chce někdo shazovat Zemanovo počínání s poukazem na to, že on byl v době bombardování českým premiérem. Zeman je konzistentní v tom, že i tehdy byl proti bombardování. Česká republika vstoupila do NATO jen 12 dní před zahájením války a byla postavena před hotovou věc. Na projednávání operace jsme neměli vliv. Dodejme, že to, co dnes vadí u Miloše Zemana, kupodivu nevadí u Václava Havla. Ten v roce 1999 zaujal odlišný politický postoj než vláda a většina veřejnosti. Bombardování jednoznačně podpořil a většina českých novinářů mu to přičetla k dobru. Nikdo v této souvislosti nepřipomínal, že prezident nemá dělat vlastní zahraniční politiku.

Za zajímavé považuji i to, jak málo citují česká média reakci srbského prezidenta Aleksandara Vučiće. Ten mimo jiné prohlásil: “Od tohoto okamžiku bude srbský národ vnímat Čechy nejen jako přátelský, ale i jako bratrský národ. Srbský lid nezapomene Zemanova slova, věčně budeme vděčni, protože to, co on řekl na adresu bombardování, to nikdo jiný neřekl.” Větu, kde zaznívají slova o bratrském národu, jsem našel (v době, kdy píši článek) pouze v Parlamentních listech. Celý výrok zde cituji podle srbského webu Rádia Svobodná Evropa.

Kořeny kosovského konfliktu

Válka proti Jugoslávii je dodnes sporným tématem. Na úplnou pravdu si patrně budeme muset počkat. V západních zemích platí konsenzus vítězů, kteří potřebují zásah obhájit tím spíše, že z věcného hlediska byl porušením mezinárodního práva.

Konflikt mezi Srby a kosovskými Albánci má hluboké kořeny. Nejméně od roku 1968 lze datovat dlouhodobou šikanu srbských obyvatel Kosova ze strany většinového albánského etnika. Jugoslávské úřady však z obavy před srbským nacionalismem všechny informace o kosovské situaci potlačovaly.

Nápadně to připomíná problém islamismu v západní Evropě. Na jednu stranu státní moc zasahuje proti údajné islamofobii, na druhou stranu má problémy vynutit dodržování práva v prostředí imigračních komunit. (Nejkřiklavějším případem byla dlouhodobá neschopnost britských úřadů zasáhnout proti tzv. znásilňovacímu gangu v britském Rotherhamu. Promluvit o situaci znamenalo riskovat obvinění z rasismu a konec kariéry.)

Důsledkem jugoslávského postupu v Kosovu bylo právě to, čemu chtěla komunistická moc zabránit. Situace v Kosovu totiž významně přispěla k nárůstu srbského nacionalismu, zejména od konce 80. let.

Válka proti Jugoslávii

Oficiálním důvodem k bombardování Jugoslávie vojsky NATO byla snaha zastavit vyhánění Albánců. To však téměř jistě není skutečný důvod. Člen Clintonovy administrativy Strobe Talbott později napsal, že válka se nevedla kvůli kosovským Albáncům, ale kvůli tomu, že Bělehrad odmítal provést požadované ekonomické reformy. Jinými slovy: Milošević odmítal otevřít Jugoslávii globálnímu trhu.

Odpovídá tomu i příprava válečného tažení. Pokud by Spojené státy chtěly pouze zabránit vyhánění Albánců ze svých domovů, měly na to dost jiných nástrojů.

Jugoslávské pořádkové síly vedly v té době válku proti albánskému separatismu. V roce 1998 provedly úspěšné operace proti teroristické organizaci UÇK a obnovily kontrolu nad Kosovem. Poté však zasáhly Spojené státy a pod hrozbou bombardování přiměly Bělehrad ke stažení 90 % ozbrojených sil z kosovského území. UÇK mohla znovu zaujmout část ztracených pozic a Jugoslávie mimoto souhlasila s umístěním mezinárodní pozorovatelské mise v Kosovu. Od té chvíle byli Jugoslávci pod přímou mezinárodní kontrolou a nemohli si dost dobře dovolit páchat válečné zločiny.

Úkolem amerických členů mise však bylo spíše najít věrohodnou záminku pro vojenský zásah. Tou se stal vykonstruovaný případ údajného masakru v Račaku v lednu 1999. Kosovská osvobozenecká armáda tehdy naaranžovala těla svých padlých bojovníků tak, aby vyvolala dojem hromadné popravy civilního obyvatelstva. Na tuto mystifikaci upozornili v místě přítomní francouzští novináři Renaud Girard a Christophe Chatelot. Ti přinesli dost důkazů, že k popravě tak, jak ji popisuje UÇK, nemohlo dojít.

Následně byly předloženy Jugoslávii nepřijatelné podmínky včetně požadavku na umístění vojsk NATO v Kosovu a jejich přístup na celé území Jugoslávie (požadavek tehdy nezveřejněný). Jugoslávská vláda podle očekávání odmítla. Mimochodem podmínky pozdější jugoslávské kapitulace už požadavek přístupu amerických vojsk na celé území Jugoslávie neobsahovaly.

Válečné zločiny Srbů a Albánců ještě čekají na své zhodnocení. Vítězná strana má zatím stále důvody srbské zločiny zveličovat a albánské neuvádět.

Nepochybným faktem je, že západní země intervenovaly na území bývalé Jugoslávie opakovaně. Nejprve proti srbskému separatismu v Chorvatsku a v Bosně, později ve prospěch albánského separatismu v Srbsku. Všechny zásahy tedy byly protisrbské. Argument neměnnosti poválečných hranic, který byl použit v Chorvatsku a v Bosně, už v případě Kosova neplatil. Také je pravda, že Američané, kteří údajně cítili morální povinnost zabránit vyhánění Albánců z Kosova, nepociťovali žádné rozpaky při vyhánění Srbů z Chorvatska, které bylo bez problémů realizováno.

V čem selhala Česká republika

Stojí za to si okolnosti konfliktu připomenout. Někteří čeští novináři a politici v reakci na Zemanův výrok hájí oficiální stanovisko USA, které neodpovídá pravdě. Chápu, že je těžké dobrat se spolehlivých informací o událostech roku 1999, ale neférový přístup západních zemí vůči Srbsku je nabíledni. Po uznání samostatnosti Kosova to může popírat jen člověk, který si neumí dát dohromady dvě a dvě.

Měli bychom dodat, že uznání Kosova je větším selháním České republiky než odsouhlasení tehdejší válečné operace NATO. V případě bombardování nemohla Česká republika nic moc dělat. Naše armáda se mimoto bojových akcí neúčastnila a podílela se pouze na ochraně civilního obyvatelstva v Kosovu – tj. chránila srbské obyvatelstvo v době, kdy albánští ozbrojenci (už za přítomnosti vojsk NATO) povraždili několik srbských civilistů, včetně žen a starců. Uznávat nezávislost Kosova však Česká republika nemusela. Řada zemí tak dodnes neučinila, mj. i členské země NATO Španělsko a Slovensko.

Jestliže se tedy Zeman omlouvá především za bombardování Jugoslávie, je to známka toho, že přijímá svou osobní zodpovědnost. V době uznání nezávislého Kosova totiž v politických funkcích nebyl.