Francie má problém. Nedovede krotit ekonomickou a politickou sílu Německa prostřednictvím EU, zatímco se stále více podřizuje USA.
Francie prochází existenciální krizí své diplomacie, zatímco je z velké části americkými diplomaty podceňována, píše Jacques Sapir pro web think tanku Valdai Clubu. Francie věřila v to, že jí Evropská unie a globalizace pomohou získat zpět moc a potenciál, které postupně od 80. let erodovaly. Nedošlo k tomu. EU prozatím odmítla svoji autonomní strategickou pozici a stala se pro Francii překážkou pro vyjádření takové pozice. Nachází se nyní v pozici strategické závislosti na USA, v postavení, které jen zesílilo vnějšími intervencemi.
Spojené státy mají i přesto zájem o Francii , která je vedle Británie jedinou zemí v Evropě vybavenou jadernými zbraněmi. V EU jde o jednu z mála zemí se značnou vojenskou silou, která se také aktivně účastní zahraničních misí. Francie je tak pro USA v Evropě důležitá.
K pochopení současného dění je třeba se vrátit do minulosti. V roce 1966 opustila Francie integrované velení NATO, i když v organizaci jako takové zůstala. Francie se stavěla proti americké politice v Asii. Dnes ale Francie není stejnou zemí jako v 60. nebo v 80. letech. Tehdy hrála zásadní roli pro evropskou bezpečnost v kontextu studené války. Nezávislá politika Francie od generála De Gaulla až po Valéry Giscarda d‘ Estainga byla založena na pozorování. Tato politika začala upadat za prezidenta Francoise Mitterranda. Francie byla geopolitickou mocností, stejně jako Německo bylo ekonomickou. Mohla vybalancovat svoji relativní ekonomickou slabost prostřednictvím geopolitické pozice.
Jedním z důvodů pro změnu se stalo sjednocení Německa a rozpad SSSR, což dramaticky změnilo mapu Evropy. V USA to dobře věděli. Rozuměli tomu, že strategická nezávislost Francie oslabuje. Rozhodnutí prezidenta Nicolase Sarkozyho vrátit v roce 2009 Francii do integrovaného velení NATO bylo pro USA úspěchem ve snaze o „domestikaci“ Francie. Té předcházel krátký rozkol v pro-americké Evropě kvůli odmítnutí Francie podpořit válku v Iráku v roce 2003. Sarkozy předpokládal, že návratem do integrovaného velení NATO by vrátil Francii vliv na její rozhodování. Byla to iluze.
Francie se stala místo toho rukojmím americké politiky, píše Sapiro. Tato politika byla často navíc špatná – Sapiro připomíná pád Kaddáfího v Libyi. USA využily země jako Francie a Itálie k realizaci prakticky stejné politiky jako v Iráku. Výsledkem likvidace Kaddáfího je chaos, který se tvrdě promítá na země v oblasti Středomoří.
Tento vývoj měl samozřejmě ideologický podtext. Kombinace kolapsu post-gaullistického konsensu ve Francii, který jako poslední bránil prezident Chirac, spolu s fascinací americkým neo-konzervativismem, vedlo k ideologickému obratu reprezentovanému Sarkozym v následujících letech.
Je zde ale další problém, který se veřejně málo zmiňuje, ale velmi silně ovlivňuje francouzské elity – německá ekonomická a politická síla, kterou umocnilo sjednocení Německa. Země se tak vrátila do centra Evropy. Tento problém ještě posílilo přijetí eura. Co měla v této situaci Francie dělat?
Jednou z možností bylo snažit se zadržovat a potlačovat německou sílu prostřednictvím EU. O to se snažil prezident Mitterand, ale ukázalo se to jako neproveditelné. Druhou možností bylo spoléhat se na USA, což byla volba Sarkozyho a také Hollanda. Vysvětluje to nový přístup Sarkozyho k USA, který se ale ukázal jako asymetrický. USA vycítily strach Francie, ale také rozuměly tomu, že je v pasti bez východiska. Přijaly tedy tento opětovný návrat Francie, ale nedaly ji nic výměnou. Pokračovala naopak její vazalizace ze strany USA. Sapiro píše velmi tvrdě, že USA budou dál pokračovat v podřizování si průmyslového aparátu země, zatímco francouzský vojenský aparát redukují na pomocnou sílu, jak je to nyní možné sledovat v Africe. S příchodem Joe Bidena se zlepšilo ideologické klima ve Francii ve vztahu k USA, což USA budou umět využít ve svůj prospěch.
USA dobře vědí, že mají volnou roku, dokud Francie nevyřeší svůj německý problém. Mezi neúčinností Evropské unie kontrolovat německou moc a mezi podřízením se americkým zájmům měla Francie ještě jednu, třetí možnost: politické a ekonomické sblížení s Ruskem. Zjevně o tom uvažoval Chirac. K tomu, aby se to povedlo, by se ale francouzská elita i společnost musela vymanit z nadvlády neo-konzervativní atmosféry, která vládne médiím i části státní správy. Od budoucího prezidenta by něco takového vyžadovalo neobvyklou vůli a důslednost, což jsou vlastnosti, které dnes francouzské politice chybí.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.