Petr Kužvart v novém seriálu připomíná osmdesát let od napadení SSSR nacistickým Německem z pohledu některých méně připomínaných skutečností a souvislostí. Zveřejňujeme první díl.
Dějiny a jejich aktuální zneužívání a desinterpretace
V úterý 22. června 2021 v brzkých ranních hodinách uplyne již osmdesát let od zahájení nacistického útoku na SSSR. V Rusku bude výročí nepochybně jako ostatně vždy široce vzpomenuto. Je nutno se obávat, že přednost bude dána klasické velkoruské imperiální nabubřelosti. Vedle nepochybně pravdivých konstatování o záludnosti a věrolomnosti tohoto útoku je třeba očekávat opětovné uplatnění oblíbených frází o světodějném významu vítězství Sovětského svazu nad nacistickou Třetí říší v následné Velké vlastenecké válce (1941–1945). Osobně očekávám i troufalé náznaky tvrzení, že šlo o nejvýznamnější událost dosavadních dějin všeho lidstva. Toto je po letitých brežněvovských nabubřelostecha snahách o rehabilitaci Stalina a jeho režimu oficiálně v Rusku bohužel v módě právě nyní.
V dějinách se to opakuje, ale proč to tu znovu nezdůraznit: pokud došlo v historii k nějaké opravdu mimořádné špinavosti, pak mocenská propaganda rychle zapíná scénář dějinného patosu a kolosální oslavy vojenské vítězné slávy provázené velkou porcí nabubřelých frází. A veřejnost i společenské vědomí, zahlušené veškerými disponibilními ideologickými a propagandistickými hnojomety, to nejen strpí – zahnány úplně do kouta – ale bez odporu nakonec tomu náporu i podlehnou a ty fráze akceptují. Co je ale horší: bez kritické reflexe přijmou i dané vidění události a jejího kontextu v dějinách. A tak se pak se samozřejmým výrazem většinově melou naprosté nesmysly a jakékoli střízlivé a věcné výpovědi o události jsou zcela převrstveny a odsunuty na úplný okraj bezvýznamnosti.
Tím spíše to platí dnes, tedy v období zjevně probíhající zběsile rusofobní „malé studené války“ Západu proti Rusku. Lze tu proto z druhé strany očekávat rovněž velice duchaplné výhřezy západní protiruské nenávisti a psychologického zpracovávání veřejnosti, té západní, ale i ruské. Dozvíme se, že komunismus byl horší než nacismus (Mikuláš Kroupa, Post Bellum), dozvíme se, že v květnu 1945 došlo k přechodu od jedné totality ke druhé, to jen naši předkové vítali se šeříky v rukou a slzami štěstí v očích zcela mylně osvobození od nacismu, když prý vlastně o vůbec žádné osvobození nešlo.
Obojí je stejnou měrou směšné, mylné a často i vyloženě ke zvracení, věřte mi! V tomto textu se budeme probírat méně známými skutečnostmi a souvislostmi ruského a sovětského stylu válčení a dějinnými detaily, jež se zrovna nepropagují. Tak je možno přispět k rozumným úvahám o dějinách a ke kritickému vnímání minulosti, jež bývá podstatně blíže realitě, než úvodníkové fráze a oslavné projevy všech možných i nemožných oficiálů.
U nás to kulaté výročí politický establishment a mediální mainstream přejdou asi bez většího zájmu, leda by příležitosti využily k jedovatému, lacinému a nenávistnému propagandistickému plivnutí na Rusko. Jako ostatně vždy, když se to hodí. Nic jiného nečekejme.
Nepůjde tu o podrobný popis události a jejího dalekosáhlého historického významu. Pokud o to jde, pak lze odkázat na bohaté a občas i docela kvalitní publikované historické analýzy a výklady. Místo souborného výkladu události zde následují několikéré dílčí poznámky a úvahy o těch aspektech, jež nebývají zmiňovány nebo zdůrazňovány. O co tedy jde?
Především o fakt, že se již v období červen – prosinec 1941 vlastně rozhodlo o výsledku celé světové války. A toto rozhodnutí paradoxně učinili ve své omezenosti a nenasytnosti právě ti, kteří byli posléze na hlavu poraženi a uvrhli své národy do neštěstí apokalyptických dimenzí. Sami si svou rozpínavostí a útočností (nepodloženou dostatečnými strategickými rezervami, hospodářskými kapacitami a zdroji) zajistili vlastní tragický debakl. Naštěstí pro všechny ostatní zúčastněné!
Fešácký Paradeschritt Wehrmachtu Evropou a jeho následné fiasko na Východě
V červnu 1941 napadli nacisté Sovětský svaz s předpokladem provedení mohutné a zdrcující bleskové operace, jež bude do zimy dokončena. Na ten plánovaný necelý půlrok měl útočník vše potřebné připraveno. Musel ovšem vnímat, že původní záměr byl zahájit útok o 1 až 2 měsíce dřív, aby bylo dost času před nástupem drsné kontinentální zimy. Tento cenný čas museli nacisté neplánovaně obětovat ve propěch poskytnutí naléhavé pomoci svým italským spojencům, kteří zrovna napadli Balkán a dostali se tam vzápětí do vážných potíží.
Během léta a podzimu mělo být na Východě po všem. Po dosavadních vítězných taženích po Evropě to nevypadalo zase až tak nepravděpodobně. Problém byl ale na prvý pohled v úplně jiném rozsahu a měřítku akce a také v nesmírné rozlehlosti budoucího bojiště. Už proto by opatrnost bývala měla nutit i k plánování alternativy pro případ, že se porážka SSSR do zimy nestihne. A tady se doposud triumfující Vůdce německého národa (ve skutečnosti polovzdělaný amatér) dopustil – jak se mělo brzy ukázat – prvé, nicméně velmi významné chyby.
Neměl připraven vůbec žádný promyšlený „plán B“ pro případ, že útok selže a do zimy nebude po všem. Je pravda, že Hitlerovi a jeho vojenským plánovačům hrál do ruky impozantní průběh dosavadních nacistických agresí. Zatím šlo všechno hladce. Wehrmacht šel od triumfu k triumfu a zdálo se, že nacisty nic nezastaví. Museli sice na Balkáně na poslední chvíli trapně intervenovat ve prospěch svého slabšího a selhavšího spojence, tedy Itálie, ale to byla jen malá vada na kráse fešáckého parademarše. Ostatně Balkán byl po několika týdnech také jejich.
Problém nastal, když sice v listopadu 1941 nacistické jednotky dosáhly předměstí Moskvy a jejich velitelé mohli díky plochému terénu svými dalekohledy sledovat pouhých pár desítek kilometrů vzdálené věže Kremlu – ale to bylo všecko! Podzimní deště a na Východě obvyklé „bezdorožije“ („rasputica“) následované dost záhy vysokými mrazy a sněhem, způsobily zadření dosud fešáckého postupu. A Sověti již v prosinci toho roku svou překvapivou, velkou a úspěšnou protiofenzívou nacisty od Moskvy vrhli mnoho desítek kilometrů nazpět.
Tehdy začala vleklá, opotřebovávací fáze války na Východě, kterou už nacisté vyhrát nemohli. Nyní se začalo ukazovat, jak veliké sousto se pokusili ukousnout a začali se jím dusit. Velká země měla slušný lidský i hospodářský potenciál a obrovské prostory, na nichž lze operovat a pokud je to nezbytné, i ustupovat a unikat protivníkovi z pasti konečného velkého a zničujícího střetnutí, jež by válku rozhodlo.
Sovětský svaz potřeboval zhruba půl roku na evakuaci kapacit do dostatečně dalekého zázemí a na přechod na režim válečné ekonomiky. Tento přechod nebyl pro centrálně direktivně řízenou ekonomiku nijak složitý. Shodou okolností půl roku od zahájení útoku byla táž doba, ve které měli nacisté šanci vyhrát. Pak už ne. Když se ekonomický a vojenský kolos SSSR rozjel ve válečném režimu, nemohly mu hospodářské ani vojenské kapacity Třetí říše včetně porobené Evropy delší dobu s úspěchem vzdorovat. Časem začal být kapacitní, početní nepoměr zcela zřejmý, a to jak v disponibilních lidských zdrojích, tak i v kapacitě zbrojní výroby všeho druhu, ale v Říši začala být také nouze o strategické materiály. Nevyhnutelnou porážku bylo možno oddalovat, ale už nikoli odvrátit. Ještě teoreticky zbývala jedna naděje, totiž že se císařští Japonci v koordinaci s nacisty pustí po své podobně rychlé a triumfální expanzi v Číně, Indočíně a v Oceánii do války se SSSR tak, aby byl protivník sevřen dvěma frontami. Takový směr japonské expanze mohl přivodit destrukci SSSR, nebo alespoň ho donutit ke sjednání příměří a následně i mírové smlouvy, diktované fašistickou Osou. K tomu ale díky bohu nedošlo. Ukázalo se, že Japonci měli jiné preference a ukousli si podobně nadměrný krajíc. Oni se rozhodli pro změnu zničit americkou moc v Tichomoří a vůbec je nezneklidňovalo, že nejsou schopni účinně útočit na americké průmyslové kapacity a zásobovací trasy. Naivně doufali, že vyřídí americké tichomořské loďstvo a Američané budou ochotni sjednat mír.
Další rozhodující událost roku 1941: útok Japonců na USA
Ve dnech, kdy se svými dalekohledy zrovna dokoukali nacističtí oficíři na vzdálené věže Kremlu a začali ustupovat, rozehrálo se počínaje 7. prosincem 1941 v Tichomoří drama nikoli v principu nepodobné „Operaci Barbarossa“ v Evropě. Japonci se také lehkomyslně, povzbuzeni dosavadními úspěchy rozhodli ukousnout si velké sousto, které je nakonec zadusilo. Napadli USA. Následovalo cosi hodně podobného jako v předešlém půlroce na ruských rovinách. Impozantní a překvapivý útok byl úspěšný, expanze v Tichomoří dále pokračovala a přibližně půl roku byla válečná hra nerozhodnutá. V této době měli Japonci naději na vítězství, a to v podobě zničení amerických sil v Tichomoří a donucení ke sjednání příměří a následně i míru pod taktovkou císařského Japonska. Je zajímavé, že jedna z nejbystřejších hlav mezi japonskou generalitou, admirál Jamamoto, tohle všechno dokonale chápal a mluvil otevřeně o půl roce, kdy se vše musí skončit, jinak bude zle. Ale neskončilo se a bylo zle!
A během onoho půl roku od leteckého přepadu základny v Perlové zátoce na Hawaji se obrovská a nedotčená americká hospodářská kapacita přeorientovala jednoznačně na potřeby vedení velké války a pak již bylo dost brzy zřejmé, že Japonská císařská armáda nedrží s protivníkem krok. Zkušení vojáci vymírali a na jejich místo přicházeli chatrně vycvičení rekruti, Císařství nebylo schopno nahrazovat ztráty válečných, zejména letadlových lodí, tak významných právě ve válce o Tichomoří, ale i letadel a dalších válečných potřeb. Obrana před mohutným a nezadržitelným postupem amerických vojsk, všestranně početnějších a moderně vyzbrojených, dostávala rysy zoufalství: Japonci zpravidla bojovali do posledního muže, odmítali se nechat zajmout, na ostrovech, o které se bojovalo, páchali hromadné sebevraždy i civilisté. O využití kamikadze se netřeba šířit – o tom se obecně ví.
Málo se ale ví, že v závěrečné fázi války v Evropě se akce podobné japonským leteckým kamikadze děly i zde: byly vyčleněny skupiny stíhaček slábnoucí Luftwaffe, jež pak útočily na spojenecké bombardéry taranem, často proti ocasním plochám, přičemž pilot se v případě, že neměl smůlu, zachraňoval opuštěním letounu a spuštěním na padáku. Je trpkým paradoxem, že zoufalými útoky taranem se snažili v prvních měsících Velké vlastenecké války sovětští letci odrážet podstatně mocnější a modernější Luftwaffe, aby o čtyři roky později nacističtí letci stejným zoufalým způsobem končili své bojové angažmá ve znamení nacistické svastiky.
Vzato v celku, pak zahájením nacistického tažení na Východ v červnu a japonský přepadem tichomořského loďstva v prosinci 1941 bylo o výsledku války rozhodnuto. Vedle britské koloniální říše proti Ose stanuly dvě obrovské ekonomiky a dva lidnaté státy, jimž nemohly Třetí říše, Itálie a Japonsko vzdorovat. K vyrovnání této obrovské síly nestačilo ani to, že státy Osy ovládly většinu Evropy, kus Afriky a obrovské plochy Tichomoří a jihovýchodní Asie. Od konce roku 1941 bylo už jen otázkou času, kdy se zdrcující přesila spojenců naplno projeví.
Aktuální souvislosti: opět hrozí válka Západu s Ruskem…
Toto byla jen dílčí poznámka vedená snahou o zachycení obecnějších zákonitostí dobového historického pohybu – a to i k poučení dnešku, kdy se opět objevují válkychtivé hlasy, jež směřují ke konfliktu s Ruskou federací za účelem jejího ovládnutí. Jde o potenciální pohádkové zisky z rozchvácení a vydrancování obrovského průmyslovémo, zemědělského a surovinového bohatství Ruska v kombinaci s obrovskou, poměrně dobře využitelnou a vyškolitelnou ale také náležitě nuznou pracovní silou a navíc v kombinaci s obrovskou rozlohou, dovolující pohádkovou neokoloniální expanzi. Případné ovládnutí Ruska, této nesmírné země, by pro příživnický a spekulantský, přezrálý a již zjevně zahnívající kapitalismus euroamerické oblasti bylo darem z nebes. Věřme, že na dalších pár desítek let by byla odvrácena nyní velmi aktuální hrozba zhroucení euroamerického ekonomického i mocenského systému, jeho dominace nad světem. Má to celé ale dvě velké vady, přesněji řečeno dvě pronikavá rizika.
Především: válka Západu s Ruskem v dnešních poměrech ponese obrovské riziko, že přejde do jaderné formy a může se rychle stát globálním jaderným konfliktem, který zničí svět, biosféru, jak ji známe, a vyvraždí miliardy naoprosto nezúčastněných živých bytostí – lidí i jejich blízkých či vzdálenějších zvířecích příbuzných. Hrozí opravdový Armageddon.
A za druhé: i kdyby se Američané a jejich evropští pohůnci nějak dokázali dostat k pohádkovému potenciálně využitelnému bohatství Ruska odstraněním nebo oslabením oligarchicko-autoritářského systému vlády a hospodaření v Ruské federaci a začali tu rabovat a exploatovat, tak se dříve nebo později musejí dostat do křížku s Čínou a Indií, s nesmírně lidnatými a rychle se rozvíjejícími mocnostmi, pro něž je rozlehlá, na suroviny bohatá a stále víceméně prázdná Sibiř jedinou potenciální územní rezervou k expanzi a ke kolonizaci, k prodloužení vlastního ekonomického boomu a k řešení svého akutního přelidnění. Střet s jadernými mocnostmi Čínou a Indií by byl opětovně smrtelným nebezpečím pro svět jako celek.
A tak euroatlantický Západ zvolil místo náhlého přepadu cestu postupného obkličování Ruské federace a vyvolávání barevných švindlrevolucí v širokém pásu zemí kolem Ruska. Výsledkem je pak vznik a trvání zamrzlých konfliktů v těchto územích (Gruzie – od roku 2008, východ Ukrajiny od roku 2014, v Bělorusku to roku 2020 zatím nevyšlo, ale je tu i Podněstří). Tedy tu spí řada konfliktů, jež mohou kdykoli roztát a stát se ohniskem vzniku lokální války. Američané i jejich západoevropská posluha se zatím marně snaží vyvolat a provést vítězný majdan na Rudém náměstí a tedy nikoli válkou, ale zvnějšku podpořeným vnitřním rozkladem stávající moci v Rusku si proklestit cestu ke zdejšímu bohatství. Je to ale opravdu mrzuté: pořád ne a ne to vyjít. Navzdory neskrývané a výrazné západní podpoře zjevně koupených ruských prozápadně orientovaných exponentů (Navalnyj) a periodickému rozviřování afér typu sestřelu civilního dopravního letadla nad Donbasem, pokusů o otrávení Skripala a Navalného a diverze v českých Vrběticích. Tato šňůra afér bude podle všeho pokračovat se zřejmou snahou o postupnou gradaci napětí a sankcí s celkovou snahou o zesilování vnitřních rozporů v samotném Rusku.
Tedy evropské vyhlídky, nic moc. Průběžná „malá studená válka“ v přímém přenosu. Prozatím.
(pokračování příště)