Ivo Šebestík míní, že vynucovaná spotřeba očkování proti koronaviru prostřednictvím marketingové propagace se stává novým nástrojem byznysu. Publikujeme druhý díl.

Proč se vlastně nechávají lidé očkovat?

Toto je velmi zajímavá otázka, na kterou opět mediální mainstream v souladu se svým posláním neodpovídá. Jistě, určitá část populace věří, že očkováním chrání svoje vlastní zdraví a navíc takto chrání i zdraví ostatních. Tudíž přijmout očkování rovná se odpovědný přístup. Ano, toto je pravda a nezkoumejme, zda si toto tito lidé myslí na základě vlastní úvahy, doporučení svého lékaře, nebo proto, že v tom duchu vysílá mediální mainstream dvacet čtyři hodin denně.

Lidé, kteří jsou ve vysokém věku, mají sníženou imunitu, nedostatek protilátek nebo jsou vážně nemocní, případně indisponovaní nadváhou a podobně, mají rozumný důvod očkování podstoupit. Tady nelze nic rozporovat. Další lidé, a těch je už patrně většina, přijímají očkování z jiných důvodů. Buďto proto, že si tímto způsobem chtějí dopřát uvolnění restrikcí a domnívají se, že je očkování opravdu osvobodí od omezení (a to je velice sporné), nebo přijali médii a politiky šířenou tezi o kolektivní odpovědnosti. Kdo je očkovaný, ten je odpovědný občan a viry nepřenáší. Což je ale omyl, vědomě šířená lež. Velmi mnoho lidí chce mít díky očkování, lidově řečeno, pokoj od vlády, ministerstva zdravotnictví, policie, letištního personálu. Chce se jednoduše zařadit do řady, nevyčnívat, nevystavovat se kritice ostatních, nenechat na sebe ukazovat prstem. Ale právě vězí jádro problému. Očkování žádné vysvobození ve skutečnosti nenabízí. Nanejvýš krátkodobý oddech do doby než nastoupí nová opatření. Kdo ustoupí jednou, ustupuje pořád. Navíc česká národní povaha se nevyžívá v otevřeném vzdoru. Češi jsou přizpůsobiví, domnívají se, že přizpůsobením se v drobnostech unikají velkým problémům. Jenomže desítka nebo stovka drobností už vydá na jeden velký problém. Drobnosti jsou nepostřehnutelnými schůdky vedoucími k velkým malérům. Znovu tedy opakuji, že vakcinační kampaň se stává skutečně nebezpečnou teprve výhledově, směrem k budoucnosti, jako precedens, jako něco, co se „osvědčilo“ a v čem se dá pokračovat. Přesně v tom vězí můj hlavní argument proti vynucované vakcinaci populace, i když na váhu padají také všechny ostatní výše zmíněné výhrady, na prvním místě propagace byznysu, odvedení pozornosti od vývoje léků a léčebných metod a politicky a zisky motivované vyhrazení vakcinačního trhu pro vybrané „komodity“, které navíc ani nemusí být nejlepší a nejspolehlivější. Ostatně, právě u nich se vážné problémy projevily.

Vzhledem k charakteristice systému, ve kterém žijeme, ovšem vůbec nevíme, zda zveřejnění následků u některých vakcín také nebylo především součástí konkurenčního boje o trhy. Je-li systém podezřelý ve svém celku, pak mohou být podezřelé všechny jeho části. A propos, je velice zajímavé, že rusofobní manipulativní média nedokázala vypátrat negativní dopady očkování ruskými vakcínami. Znamená to, že ruské vakcíny jsou opravdu tak vysoce účinné a nerizikové? Kdyby nebyly, zřejmě by rusofobní manipulativní média nedělala nic jiného, než informovala o negativních dopadech ruského nedemokratického očkování. Nebo jen prostě sdílejí obavy z toho, že pak by vyplula na povrch také rizika „demokratických“ západních vakcín? Funguje zde tedy nějaká zvláštní byznysová solidarita? Čert ví!

Sněhurka viděla jen červené jablíčko, dárkyni jablíčka se ale do očí nepodívala

Je ale ještě jeden argument, který zpochybňuje dojem, že vládní autoři opatření údajně proti koronaviru měli a mají na starosti primárně zdraví, bezpečí a blaho obyvatelstva. Ten důvod leží mimo samotnou pandemii, ale i tak je, řekl bych, přesvědčivý. O lidech, kteří se tak vehementně angažovali a angažují v údajném boji s koronavirem, a kteří tedy působí jako andělé spásy, víme, že velice dlouhý seznam planetárních zel, která pospolu ale někdy i každé zvlášť zabíjejí v nesrovnatelně větším měřítku než koronavirus, je ponechává naprosto lhostejnými. Kdyby skutečně byli anděly spásy, pak bychom viděli, jak třepotají křídly při pohledu na každé plantární neštěstí. Hlavně by je trápily války, hladomor, bída ve velké části světa, rostoucí nerovnost, otrocká práce v mnoha zemích, nedostatek pitné vody, nové kolo ve zbrojení mrhající bilióny dolarů každým rokem.

Tito lidé ale naopak a většinově podporují americko-britskou politiku destabilizace celých velkých planetárních regionů, jaká přináší smrt, nemoci, bídu a rozvrat miliónům lidí. Jim tohle ale nevadí. Oni si mezi všemi katastrofami vybrali boj proti pandemii covidu. Proč? Protože to je velký byznys, ale také proto, že tímto bojem se nedostanou do konfliktu se skutečnými nelítostnými a bezohlednými vládci Západu (občané ukotvení jako vládci v ústavách to fakt nejsou). Boj „s covidem“, stejně jako boj s genderovou a jinou nerovností (jenom proboha ne s tou sociální) je vlastně pro ně velice bezpečný, a patrně i docela atraktivní. Navíc vypadají při něm, jak by to s lidstvem opravdu mysleli dobře.

Na světě v důsledku ohromné a stále rostoucí nerovnosti umírají v děsivé bídě milióny lidí, mnohdy dětí. Další ztrácejí domovy, nemají práci, žijí za jeden dolar denně. USA ve spolupráci s Velkou Británií rozvrátily několik států a další by si rozvrátit přály. Těm „andělům spásy“ tohle ale nevadí. Evropa má už sedm let otevřené hranice pro masovou nelegální migraci, v jejímž rámci dochází k teroristickým útokům na evropské obyvatelstvo. Mnozí nově příchozí neprojevují ani stopu vděčnosti k hostitelům, nechovají se jako hosté v domě, do kterého vstoupili a ve kterém byli přijati. Velmi mnoho migrantů tvoří mladí bojeschopní muži. Byly tendence považovat je (spíše je tak prohlašovat) za sirotky! Teprve až dnes Angela Merkelová nabádá tyto migranty (nyní Afghánce), aby raději zůstali doma. Pozdě, velice pozdě. Západ je najednou ochoten (kdo by to řekl?) čelit migraci, ale jen na bělorusko-litevské hranici, neboť tam je možno prohlásit migraci za zlý skutek „diktátora Lukašenka“. Jak by jeho skutky vůči Západu nebyly spíše nepřátelskými reakcemi na nepřátelské akce. Ale i toto je jiný příběh. Jenomže, příliš mnoho věcí vyžaduje souvislosti, nabízí souvislosti a děje se v souvislostech. Pandemie covidu-19 nebyla a není výjimkou.

Vůbec se nezdá, že by tyto anděle spásy něco takového zneklidňovalo. To, co se děje, se děje s jejich požehnáním. Dokonce jsou schopni pro všechno najít vysvětlení, jaké je samé a jejich pány, patrony a mecenáše očišťuje. Cigarety dlouhodobě představují fantastický byznys, který prokazatelně působí smrt miliónům lidí, ale ministerstvu zdravotnictví stačí vlepovat na krabičky od cigaret imbecilní alibistické upozornění o škodlivosti kouření. Také zbraně mohou poškozovat zdraví, ale některé armády existují jen proto, aby se jejich prostřednictvím prováděly nákupy drahé a mnohdy zbytečné vojenské techniky od vybraných firem. Ať s těmi zbraněmi či bez nich zůstávají tyto armády stejně neschopné hlavního účelu, obrany státu.

Tohle všechno je už skutečně kuriózní. Kdyby se opatření téhož ministerstva vůči covidu-19 přenesla na cigarety, tak si žádný kuřák už svoji cigaretu nezapálí. Ale cigarety jsou byznys. A chudoba ve světě je taky byznys. Málokdo si dovede představit, kolik zisků lze načerpat z otrocké práce v chudých regionech planety. Byznys představují také destabilizované regiony a vyvrácené státy. Byznysem jsou motivovány americké sankce vůči některým zemím světa. Byznys vykukuje jako šeredná škraboška v podstatě za každou západní akcí převlečenou za občanská práva, svobody a demokracii. Volná soutěž podnikatelů už v současném kapitalismu neexistuje.

Když jsem to musel udělat já, tak to udělej také i ty aneb Počty příznivců očkování rostou

Takže máme opět co do činění s nebetyčným pokrytectvím. Kde jsou peníze, tam je také „politická vůle“. Kde jsou peníze, tam je najednou také dojemná starost o zdraví obyvatelstva. Lidé se nechávají přesvědčit k očkování, protože jinak se stávají osobami stigmatizovanými pro svou údajnou bezohlednost. Stále více lidí přijímá očkování jen proto, aby se těmto stigmatům vyhnuli. Ne z víry v blahodárnost vakcín (o tom nikdo ve skutečnosti nic neví), ale prostě pro klid a proto, aby mohli dělat zase to, co jim bylo před časem zapovězeno. A když se tito lidé nechají přesvědčit k očkování, pak se stávají příznivci vakcinace, neboť je někde v hloubi duše velice hněte, že se dali přesvědčit. Člověk nerad dělá to, co nechce. Takže, když si oni „museli“ nechat vakcíny píchnout, aby měli klid, a ještě ani nevědí, co to s nimi udělá, tak ať to udělají i ostatní. Ať je blaho nejistoty dostupné všem. V českých zemích se neodpouští, když se někdo vyhne něčemu povinnému a nepříjemnému. Nepříjemnosti mají být sdíleny, podvolení se také. Žalovat se nemá, ale hlásit se musí, že velebnosti?

Podle ovoce poznáte strom, praví se snad někde v Písmu. K tomu, aby člověk nemaje žádných důkazů přijal víru v něco, musí věřit lidem, kteří tuto víru hlásají. Jako dítě věří rodičům, že kamna jsou rozpálená a není radno na ně sahat. Nebo že vánoční dárky roznáší Ježíšek. Na předpokladu důvěry v hlasatele víry stojí všechna náboženství světa. Žádné náboženství nepřináší důkazy. Z hlediska důkazů mají náboženství úplně prázdný krám. Ani kupec Žemla od Ignáta Hermanna neměl krám snědenější. Takže, aby český občan mohl uvěřit tomu, že to jeho vláda myslí dobře s jeho zdravím, musí mít v ni víru. Mít víru ve vládu, znamená mít víru v celý nedůvěryhodný systém založený už jen a jen na penězích.

A konečně slíbená Sněhurka s červeným jablíčkem

Jak věřit lidem, kteří podporují nebo alespoň nečinně přihlížejí tolika špatnostem, že ausgerechnet v případě pandemie se z nich stali doslova přes noc dobrodinci lidstva? Ovoce jejich činů je přece dostatečně známé. Shnilé a červivé, tak odkud najednou ta zásilka jablíček červenějších než to, které dostala Sněhurka? A nejsou nakonec ta nová jablíčka taky maličko otrávená?

***

Pod permanentní kontrolou byl v minulosti asi jen zdravotní stav otroka v antické společnosti. Kdo si koupil otroka, ten dbal na to, aby byl otrok zdravotně nezávadný, hlavně v kondici. Ne proto, že by ho byl jeho pán měl rád a přál mu zdraví, ale proto, aby byl otrok výkonný. Pán za něj zaplatil peníze, vůbec ne málo, tak chtěl mít přehled o jeho zdravotním stavu. Říman Cato Starší údajně řídil i sexuální život svých otroků. Schválil jim či neschválil partnera nebo partnerku (tehdy existovala pohříchu jen dvě pohlaví), určil jim dny pro sexuální aktivity. Případné děti znamenaly rozmnožení pánova majetku. Nemělo jich být ale příliš. Pán nechtěl živit krky, které ještě neprodukovaly práci. Otrok nesměl nikdy unikat kontrole svého pána, neboť byl majetkem svého pána. Tak jako je občan-spotřebitel majetkem korporací, pro které pracuje, od kterých dostává peníze a kterým pak jako nadšený spotřebitel tyto peníze ihned vrací koupí toho, co nepotřebuje, ale co mu vnutila reklama.

Co by římský otrokář dal za elektronickou evidenci svého majetku, nástrojů bučících i mluvících, jak antika rozlišovala dobytek od otroků, aniž si antický člověk uvědomoval, že by v tom mohl být nějaký problém. Co by dal otrokář za elektronické pasy, které by signalizovaly, kdy otrok opustil vyhrazené prostory a chtěl si na chvíli užít volnosti. Co by dal za QR kódy. Ach, to by bylo blaho mít nahé otroky s mobilním telefonem zavěšeným kolem krku.

Vzhledem k tomu, že společnost na evropském Západě a v severní Americe degeneruje rychlostí světla (pozor: je to víc než miliarda kilometrů za hodinu nebo tři sta miliónů metrů za sekundu), tak se vůbec nevyplácí velkoryse ignorovat zdánlivé maličkosti. Mohou narůst do gigantických a nesnesitelných rozměrů. Moderní člověk na Západě je permanentním a stále narůstajícím dohledem postupně zbavován autonomie. Je neustále k něčemu veden, nabádán, přemlouván, tlačen, je strašen a stigmatizován, když nevykazuje očekávané modely chování, ba i myšlení. Takto je selektován, diskvalifikován, odstavován. Toto je krajně nebezpečný trend. Proto je velice neodpovědné přehlížet symptomy, souhlasit se zdánlivými maličkostmi.

Člověk se po celé dějiny zdánlivě osvobozuje od těžké práce, tíživých povinností, od smrtelných chorob, pověr a náboženských dogmat, závislosti na pánech, a podobně. Ale připomíná člověka, který se někde v kanadské přírodě snaží utéci před deštěm a najde si útočiště pod skalním převisem, kde se už uvelebil grizzly, tedy Ursus arctos horribilis. A propos, horribilis znamená v krásné latině strašný či děsný. Je to jako bludný kruh. Na přírodní viry vynalézáme léky nebo vakcíny, ale zaneřádili jsme si své životy ještě mnohem rozmanitějšími viry digitálními. Unikli jsme otroctví s cejchem vypáleným na hrudi, ale necháváme si vypalovat cejchy do všech složek našeho soukromí. Dobrovolně a na internetu nabízíme soukromí k probádání neznámými pátrači, kteří do něj stejně vstupují už desítkami jiných vchodů.  A nepřicházejí s dobrými úmysly! Nic osobního už není osobní nic soukromého soukromým. Banky nabízejí klientům takzvanou „identitu“, bez které se klient nedostane ke správě svého účtu na internetu. Musí nahlásit svoji identitu dokonce včetně informací o typu jeho zaměstnání či jiné obživy a o tom, zda je či není politicky činný. Moderní člověk si už nic nesmí nechat pro sebe. Chce vstoupit do politiky? Jestli představuje hrozbu úspěšnosti, pak na druhý den jsou média plná jeho života. Hledají temná místa. A když nejsou, tak se taková vyrobí.

***

V kontextu toho všeho jsem si dovolil pojednat téma kampaní ve prospěch očkování úplně každého člověka bez ohledu na to, zda to je či není v každém jednotlivém případě nutné. Zda to je či není nezbytné pro bezpečí společnosti. Kampaně, kterou chápu jako především a dominantně (pokud ne zcela) motivovanou zisky pro vybrané subjekty, osoby, kruhy.  A jako precedens, velice nebezpečný precedens.

První díl zde.