Veronika Sušová-Salminen píše o tom, co s sebou přináší volba menšího zla a proč jsou prezidentské volby ve Francii důležitější než kdy jindy.
V prvním kole prezidentských voleb více než polovina voličů upřednostnila nepopulistické politické strany a politické projekty (tj. Macron, Fillon, Hamon). Politický projekt bývalého bankéře a socialisty (sic) Emmanuela Macrona získal nejsilnější voličskou podporu a má nakročeno do Elysejského paláce.
Druhé kolo prezidentského duelu bude v neděli soubojem mezi hlavním politickým proudem a pravicovým populismem. Bude se volit mezi dvěma nevábnými možnostmi, o jejichž schopnosti řešit skutečné problémy se dá pochybovat. Zkrátka, jsou to další volby ve stínu thatcherovského TINA (There is no alternative) a pod všudypřítomným diktátem strachu. Velká část voličů bude volit Macrona ze strachu z Le Penové a z fašismu, další část Le Penovou ze strachu z nejistoty a z cizího.
Volby jako boj o nadvládu (hegemonii)
Macron jako figura samozřejmě více rezonuje s (neo)liberálními hodnotami a konsensuální politikou bez programových alternativ, jak ji známe. Tuto politiku dobře popsal například Tariq Ali pomocí metafory “extrémního středu.” S vysokou mírou pravděpodobnosti Macron nic zásadního nezmění v situaci, kdy jedině konkrétní změny můžou oživit demokracii v Evropě a vrátit její hodnotové předpoklady do centra každodenního života jako žitou zkušenost, ne jako slova na papíře či privilegium. Nelze zapomenout, že na 40 % voličů v prvním kole volilo populistické strany (tj. napravo Le Penovou a nalevo Mélenchona). Poptávka po nové hegemonii roste, což vede ke krizi současného statu quo.
Naproti tomu Marine Le Penová dosavadní status quo odmítla a kritizovala některá jeho základní východiska: imigraci, význam hranic a také postoje k projektu Evropské unie nebo k NATO. Nejde zavírat oči nad nejméně dvěma problémy: zázemí Národní fronty a politická filosofie lepenistů jsou historicky spojeny s pokusy překročit některá tabu. Tato tabu (neplést s politickou korektností) vyrostla ze strašných zkušeností druhé světové války a nelze naletět na hru, že by měla padnout jen protože se jimi také hájí morálně nekonzistentní establishment dneška.
Druhým problémem je, alespoň pro levicově založeného voliče, že Le Penová je představitelkou pravicové politiky, i když ji vyjadřuje protestní, populistickou formou. Volba Marine (v prezidentských volbách vynechala v rámci svého pokusu o „detoxikaci“ jméno Le Penová) je podpora pravicové politice v jiném balení a cesta k vytvoření nové nadvlády – té konzervativně-pravicové. V tomto smyslu je Le Penová radikální a letošní volby mají dlouhodobější dopad a smysl.
Nenechme se mýlit. Marine je logickým, svébytným dědicem neoliberální hegemonie, která za slovy o svobodě jednotlivce měla vždy poměrně čilou konzervativní a autoritativní podobu. Je to spodní proud krizového neoliberalismu, který nyní tryská na povrch v reakci na rozpory a konflikty, které pomohl utvořit. Jako každá nadvláda musí hledat oporu a podporu u nejširších skupin obyvatelstva, což reflektuje rozkročený program Marine Le Penové.
Ztracená generace volí Le Penovou
Uveďme si jeden reprezentativní příklad současné proměny. Jak se psalo v západním tisku, podpora Le Penové přichází od vysokého čísla voličů nejmladší generace, kteří slovy sociologa „nezažili nic jiného než škrty“ a kterou dokonce přezdívají v Macronově táboře „ztracená generace“, mládí bez budoucnosti, které se ohlíží dozadu po nějaké formě jistot, záchytného bodu. Není to zarážející?
Mladí lidé, kteří nemají už ani nostalgické vzpomínky na dobu kvetoucího sociálního státu, volí ze značné části „rebelii“ s kontrarevolučními prvky. Jistě je jednoduší hledat příčiny v jejich nevzdělanosti, v jejich špatné výchově nebo v temných hlubinách národního vědomí. Jenže faktem zůstává, že odpovědnost za takovou úrodu leží hlavně na bedrech středového politiky s neoliberálním jádrem. Homo neoliberalis podporuje Marine Le Penovou.
Dvě tváře, jeden problém
Macron a Le Penová jsou součástí jednoho problému. Volba pro Emmanuela Macrona podpoří dosavadní středový status quo, který doposud byl vodou na mlýn politice a ideologii Národní fronty a Marine Le Penové.
Rostoucí nespokojenost a požadavky po změně jsou bohužel zatím bez většího rozlišování zasazeny do nelegitimního rámce, který jejich nositele posouvá do náručí nejrůznějších radikálů. Jednoduše proto, že jsou to ozvěny skutečných problémů a středová politika s nimi nic nedokáže/nemůže dělat, nebo tyto problémy způsobila a dále způsobuje.
Středová hegemonie má jenom dvě východiska – pokračovat v nastaveném kurzu a v dosavadním „vytěsňování“ problémů a vlastních protikladů, anebo začít měnit svoji politiku, a to směrem k politické renesanci sociální základny demokracie. Tady je příležitost pro radikální levici, kterou už naznačila Mélenchonova kampaň – začít tlačit střed nalevo, vymezit se proti neoliberálům, a tím brát vítr z plachet konzervativní pravici. Levice se nesmí bát populismu a musí si přiznat, že politika je boj o moc, ne její dekonstrukce.
Zatím tu máme přesně ten scénář, o kterém psala například Chantal Mouffeová: vylučování řady demokratických a legitimních požadavků mimo status quo vede k tomu, že jsou delegitimizovány, démonizovány či dokonce tabuizovány (čímž se skutečná tabu oslabují). Tím ale z politického života nezmizí. Různí nositelé těchto požadavků (např. požadavku prosperity, zaměstnanosti, stability, ukotvení v místě, bezpečnosti, spravedlnosti, větší demokratičnosti EU, míru atp. atp.) jsou jen přesouváni do role, nikoliv názorového protivníka, ale nepřítele. Rozdíl je velký: protivník sdílí společné hodnoty a symbolický prostor demokracie, zatímco nepřítel nikoliv.
A v takovém kontextu pak nejspíš platí, že i když Le Penová nevyhraje, je bohužel velmi možné, že vítězství Macrona bude jenom investicí s odloženou splatností v nové a dost možná horší a radikálnější le peny budoucnosti. Zkrátka, volbou Emmanuela Macrona jako menšího zla a jako politika, na kterém spočívá tíha radikálně reformovat středový status quo, je v sázce opravdu hodně. Dokáže to?
Ilustrační obrázek: Autor: Simdaperce – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5576750