Esej Ivo Šebestíka o tom, proč společnost potřebuje kontinuitu a proč právě ta z té dnešní, digitální, pomalu mizí.

Náš hospodářsko-politický (dříve i kulturní) okruh, rozkládající se především po obou březích severní části Atlantického oceánu, miluje, ba přímo zbožňuje novinky a inovace.

Málokterá novinka přitom zpříjemňuje lidský život, činí jej dokonalejším nebo dokonce kulturnějším. Novinky vznikají proto, aby vytlačovaly věci starší. Ne vždy staré, prostě jen o něco déle existující. Novinky prší do našeho světa proto, aby jejich déšť neustále čeřil jinak poklidnou hladinu našich životů.

Novinky vytlačují věci starší ne proto, že jsou lepší a kvalitnější, ale prostě proto, že MUSÍ BÝT! Kdyby novinek nebylo, hrozilo by, že by naše životy pojaly do sebe cosi fádně statického, ne-li snad dokonce (chraň Bůh!) stabilního a bezpečného. Lidé by pořád chodili k jednomu pekaři pro jeho bezinvenčně a neflexibilně, stále dokola jednotvárně pečené výtečné housky. Sedávali u svého neinovovaného, a proto nekymácejícího se stolu ve své nerekonstruované a nikam nepřestěhované, nudně na jednom místě setrvávající kavárně. Četli své noviny, jejichž úroveň by „nekolísala“ ve směru pozvolného, leč nezadržitelného intelektuálního pádu, ale byla stabilně jednotvárně a nudně solidní. Svou poštu by potkávali na stejném rohu stejné ulice a v ní i stejného úředníka za nijak flexibilně neinovovanou přepážkou.

Do práce by lidé jezdili svou tramvají, po své trase a v práci by prováděli své povinnosti svým starým osvědčeným, nových inovativních „zlepšení“ prostým způsobem, aniž by jim místní horlivý „ajťák“ každé tři měsíce měnil vzhled obrazovky počítače tím, že data jakžtakž přehledně uložená v jedné složce posléze najdou méně přehledně uložená ve složce jiné, na jiném místě monitoru, k jejímž inovativním výhodám patří, že ji nelze otevřít bez nové aplikace v počítači. Pracovali by, aniž by stejně horlivý vedoucí každého půl roku měnil starší firemní pravidla za nová. Existovali by bez toho, že by si museli každý rok kupovat nový mobilní telefon, aby mohli s pomocí nových, po čertech chytrých aplikací komunikovat se svými pohotově inovovanými daty ve firmě.

Lidé by měli doma pořád týž gramofon, magnetofon nebo cd či video přehrávač a dívali by se stále na tutéž televizi. Chodili by třeba i rok v jedněch botách, neboť ty by byly šity za účelem brzkého neobnošení. Taktéž by se lidé nemuseli obávat, že si jednoho krásného dne bez nové aplikace v novém ukrutně chytrém smartfonu nekoupí jízdenku na metro, nedostanou vstupenku do kina a neobjednají si v restauraci večeři.

Novinky se řítí jedna za druhou, aplikace za aplikací, produkt za produktem, nabídka za nabídkou, bonus za bonusem a chytráctví za chytráctvím. Zemský inovační ráj to na pohled! Takhle rychle neplavou ani hejna sardinek v moři, jak plují světem, od severu k jihu, ze západu na východ, hejna novinek a inovací.

Nebýt novinek, jež ustavičně a nepřetržitě střídají věci „staré“, obnošené (a osoby staré a obnošené s nimi), mohli by si lidé ke svému okolí utvořit snad dokonce i citový vztah. Nakonec by měli své věci doma tak dlouho, že by je začali mít rádi, přilnuli by k nim, dali by jim jména a bylo by jim líto je vyhodit.

Měli by rádi svůj obchod, svého holiče a listonoše, svou kavárnu a svého číšníka. A měli by rádi i svůj starý mobilní telefon, který využívají proto, aby si v případě nutnosti zatelefonovali nebo přijali hovor někoho, kdo jim – rovněž veden jistou nezbytností – telefonuje. Kdyby ovšem do toho svého starého přístroje po čase sehnali náhradní díly a nemuseli před mladým flexibilním prodavačem v magacínu žhavých novinek vypadat jako Petr Chelčický, momentálně na propustce ze slovanského nebe.

Pohled na neurotika není vůbec k smíchu

Svět, ve kterém zůstávají dobře fungující věci poměrně dlouho na svém místě, aniž by je neurotická společnost stále nenahrazovala jinými, většinou o nic lepšími nebo dokonce horšími, je světem určité stability. Stabilita s sebou přináší jistý pocit bezpečí a klidu. Naproti tomu neurózy se často projevují tím, že neurotik jaksi pořád neví, kam s rukama. Tu se škrábe za uchem, tu si zapaluje cigaretu, aby ji nedokouřenou vzápětí zamáčknul v popelníku. Přechází z místa na místo, protože si nedokáže najít židli, na kterou by se posadil. A když si neurotik konečně sedne, pak si hned přehazuje jednu nohu přes druhou a potom zase tu druhou přes první. A už má zase v ruce zapalovač a po kapsách hledá cigarety, které se mu ale vzápětí po nalezení vysypou na zem.

Pozorovat vskutku dobře vyprofilovaného neurotika v akci může být pro někoho zábavné, nicméně k smíchu to vůbec není. Celý náš hospodářsko-politický (dříve i kulturní) okruh právě v našich časech prožívá velmi intenzívní neurózu. Její příčinou je mimo jiné ztráta pevných kontur. Archimedes údajně kdysi zvolal: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu Zemí.“ Onen pozoruhodný Řek, který se mimo jiné rád koupal a příležitostně vyskakoval z vany, měl na mysli teoreticky nekonečný komplex kladek, které by měly schopnost vyvinout takovou sílu, aby pohnuly celou planetou.

Lidstvo, k tomu, aby mohlo pokračovat v mírové existenci a vyvíjet se směrem k zachování sebe sama a ochraně svých dlouhodobě pečlivě a s velkou pílí pěstovaných kultur, potřebuje také pevný bod. Potřebuje prostor stability, ve kterém je zachována kontinuita toho dobrého, co bylo vytvořeno planetárními kulturami za celá tisíciletí.

Právo nosit tógu svého otce bývala pro chlapce čest

Po celé dějiny lidského rodu bývalo zvykem to, co v posledních dvou desetiletích rychle a velmi bezstarostně opouštíme a nahrazujeme něčím dost nevyzkoušeným, kuriózním a možná i potenciálně, výhledově nebezpečným.

Všechny generace minulosti předávaly svou kulturu, zvyky, pravidla, tradice, vychování, vzory a hodnoty dále, těm, kteří přicházeli po nich. Bylo to jistě až nudně monotónní. Vždycky se ti starší nebo dokonce staří domnívali, že jsou to oni, kdo bdí nad vším, co utvořilo hodnotu jejich rodu, kmene či národa. Oni byli strážci těchto hodnot a prostřednictvím neochvějné a dost často i zasloužené autority pomalu, krůček za krůčkem, dovolovali těm mladším, aby s úctou vstupovali do posvátného chrámu, jenž vystavěly generace otců, dědů a pradědů.

Právo vstoupit mezi válečníky bylo snem všech chlapců a jeho naplnění přicházelo prostřednictvím iniciačních obřadů. Svět byl dílem starších generací a mladé generace toužily po účasti v něm. Tato účast jim byla odměnou. Římský chlapec jednoho dne obdržel právo nosit tógu svého otce. To byla ohromná čest.

Posvátnost „starého“ a úcta jemu prokazovaná postupem staletí měnily formu, nicméně ve všech dobách a u všech evropských národů (jinde na světě to bylo obdobné) základní model, podle kterého starší generace předávaly svou kulturu generacím mladším, zůstal zachován. Zůstal v platnosti i po vnitřní „demokratizaci“ rodin, která se velmi pomalu začíná projevovat přibližně na přelomu 19. a 20. století (děti začínají rodičům tykat a nevyžadují souhlas ke svatbě) a v již velmi oslabené podobě dosáhl na práh plně rozvinuté digitální éry.

Tady se tento prastarý model, nutno připustit i velmi pomalý a sotva dynamický, zastavil a pomalu se rozpadá. Současné asi tak dvě nejmladší generace jsou prvními generacemi lidstva, které již nepřijímají široký kulturní soubor svých předků, tedy stará pravidla, zvyky, tradice, způsob chování, hodnoty a jiné součásti kulturního dědictví.

Není to projevem vědomé revolty mládeže vůči světu „dospělých“ (taková revolta bývala vždy), ale prostě fakt, že v důsledku obrovitého vpádu digitálních technologií a nástupu jejich virtuálního světa došlo k přerušení komunikace mezi generacemi. Starší generace nemají, jak své kulturní poselství předat dále. Nemají k tomu dokonce ani čas a nedostává se jim dostatečné pozornosti. Aby mohlo být něco pochopeno, musí mít chápající dost času na to, aby se nabízeným jevům mohl věnovat. Jinak nepochopí nic. A právě tento čas ve zrychleném tempu života a v opuštění trvalosti ve prospěch efemérnosti, nebezpečně mizí.

Malé děti v péči digitálního prostředí

Malé děti jsou velmi rychle předávány do „péče“ digitálního prostředí, které je dílem komerční, tedy zcela bez zájmu o předávání jakýchkoliv hodnot, natož kulturních, a dílem je produktem jen o málo starších „vrstevníků“, kteří žádné kulturní hodnoty nikomu předávat nemohou, neboť je sami nemají. Navíc, komerční prostředí se nadšeně zmocňuje lidí, kterým chybí možnost srovnání. Nekulturní prostředí, zůstává-li osamoceno, je považováno za jediné a jedinečné. Kdo nikdy nepozná kulturní prostředí, nemá ani tušení, že kýč může být nahrazen hodnotou.  Na svět tak přicházejí generace, kterým úpadek evropské kultury, respektive její přesun do muzea, nebude nápadný. Nevšimnou si toho. Nebudou ji postrádat!

Takto se děti a mládež stávají „autodidakty“ v tom nejsmutnějším smyslu toho slova. Vychovávají se a vzdělávají sami z toho materiálu, který si sami vyhledávají na komerčně zaměřených vyhledávačích, které pracují s nevkusem a nízkým stupněm kulturnosti. A toto své „poznání“ si pak navzájem sdělují prostřednictvím sociálních sítí. Obohacují se sdílenou chudobou. Vzhledem k tomu, že v tomto prostoru dominuje prázdnota, je pochopitelné, že neustálé novinky budí dojem, že onu prázdnotu vyplňují. Vyplňují ji ovšem efemérním způsobem. Nevzniká nic trvalého a nic se neukládá do paměti, aby mohlo být použito coby stavební kámen k tvorbě něčeho většího a trvalého.

Je pochopitelné, že proces „samovzdělávání se“ probíhá kontinuálně a že generace, jejichž obzor se plnil „svépomocí“ bez vlivu kulturních generací, vychovávají nebo budou vychovávat své děti obdobně, jak byli vychováni oni sami jen s tím rozdílem, že při vzácných chvílích mezigenerační komunikace jim budou moci předat ještě mnohem méně z kulturního dědictví minulosti, než kolik se ho dostalo jim.

Dva docela běžné příklady za všechny

Tento fenomén je asi jednou z příčin toho, že se současný svět vyvíjí od trvalosti a stability k roztříštěnosti a efemérnosti, a že se velmi rychle vytrácí širší kulturní povědomí, a to i u absolventů vysokých škol. Mění se chování lidí, vytrácí se respekt ke kulturním vzorům i tolerance vůči soukromí druhých osob. Ztrácí se pocit studu za nedostatečně kulturní chování a za celou sérií projevů, které v minulosti u provinilce vyvolávaly pocit zahanbení. Aby se někdo mohl cítit zahanben za své nevhodné chování, musí být obeznámen s obecně uznávanou normou chování kulturnějšího, v jehož světle se jeho chování jeví být méně kulturní a tedy zahanbující. A rovněž musí rozdíl obou norem sám uznávat.

Dva drobné příklady za všechny: Do ostravské tramvaje nastoupí mladý muž, příslušník většinové populace, něco málo pod třicet let. Nastupuje do vcelku plného vozu s telefonem u ucha, uprostřed hovoru. Postaví se zády ke kabince řidiče a pokračuje v řeči, přičemž ignoruje přítomnost ostatních cestujících. Rozkročen jako Napoleon před bitvou u Slavkova mluví do telefonu velmi nahlas, takže s obsahem jeho hovoru může být detailně obeznámen každý z přítomných cestujících včetně řidičky tramvaje. Na následujících zastávkách tento horlivý mobilní zpravodaj neopomene informovat též osazenstvo příslušných nástupních můstků.

Mladík telefonuje dlouho a jeho hovor je něčím, co by se dalo nazvat obchodním jednáním. Firma, pro kterou dotyčný pracuje, se zabývá vývozem zájemců do zahraničí. Patrně za prací. Tedy alespoň doufejme. Mladík v této společnosti, pohybující se dost možná na hraně zákona, asi zastává významné místo. Mimo jiné totiž říká bez výjimky všem cestujícím tramvaje číslo jedna, že zákazník, který se u nich zaregistroval před třemi dny, „je už dneska na Maltě“. Mladík je se svou prací spokojen a září na celou tramvaj. Veškerému osazenstvu tohoto vozu se zřejmě dostalo cti cestovat s úspěšným novodobým podnikatelem.

A jiný příklad, tentokrát z Brna: Tříčlenná skupinka asi tak třináctiletých Romů rovněž zatoužila po cestování městskou hromadnou dopravou. Děvče a dva kluci se vydali na docela hustě zalidněný nástupní můstek na tramvaj. Jeden z chlapců ovšem se zapálenou cigaretou v ruce, vybaven chlapácko klackovitými gesty a kuřáckými pohyby dokonale odpozorovanými od svých starších vzorů. Tu jedna starší paní o francouzských holích nevydržela podívanou na úpadek mravů mládeže, nadto nejenom neskrývaný, ale dokonce i vystavovaný na odiv, a takto k chlapci pohovořila: „Proč kouříš? Dostaneš rakovinu.“ A na ta slova chlapec děl: „Co se staráte? Nejsem váš syn!“ Paní, evidentně ze staré školy, se pokusila ve výchovném působení na chlapce pokračovat, ale přijela tramvaj, výrostek hodil ještě hořící zbytek cigarety staré paní pod nohy, spolu s oběma dalšími nastoupil a takto všichni tři zmizeli oné staré paní s francouzskými holemi z očí.

Aby se nevychovanost nestala normou a slušnost anomálií

Nevychovaných lidí či lidí nedostatečně obeznámených se základy společenského vystupování obecně, bylo vždy a všude dost. Z toho pohledu zmíněné příklady jistě nepředstavují revoluci v mezilidských vztazích. Co je ale v současné době nepochybně nové, je skutečnost, že nespolečenské, neslušné, abnormální, drzé či prostě hloupé chování dnes naráží mnohem méně na pevně ustavenou normu, a tudíž se samo necítí být nijak diskvalifikováno. Nevyvolává stud. Nenutí provinilce, aby se se svou nedostatečností raději před zraky veřejnosti skryl. Ostatně, veřejně vyprofilovaný prostor, sdělovaný prostřednictvím médií i reklamy, je vulgárností a nekulturními projevy přeplněn. Zdají se být proto normální a jejich nositelé tím pádem také. Co může být časem pociťováno jako neobvyklé a nenormální, to mohou být právě projevy původní tradiční kultury v celém jejím mnohovrstevném komplexu, do kterého patří mimo jiné i solidní společenské vystupování.

Digitální novinky jsou velkým požíračem času i pozornosti

Digitální sféra a její virtuální prostor vytvořily druhý prostor, nový rozměr reality a stáhly do něj vše, nač dosahují. Také velký díl času pohltil tento paralelní svět s vlastními pravidly a vzory. S vlastní kulturou a vlastní úrovní této kultury. Čím více ustupují reálný svět a jeho tradiční kultura do stínu, tím znatelněji září náhradní prostor nových technologií, který polyká jednu generaci za druhou a vyplivuje bytosti dokonale integrované v rámci tohoto svého prostředí, stejně dokonale izolované uvnitř zcela roztříštěné existence, která se nemá oč opřít, neboť celou soustavu kulturních pilířů přehlédla. Prostě si jí nevšimla. Neví o její existenci a ty, kteří se pokusili na tradiční kulturu upozornit, neměla čas ani chuť poslouchat.

Novinky jsou velkým požíračem času a pozornosti. Některému čtenáři těchto řádků se může zdát, že velmi přeháním nebo slyším trávu růst, zatímco skutečnost ještě zdaleka není tak špatná. Jistě, zatím ještě evropská kultura žije. Zatím se ještě daří bohaté soubory tradičních kulturních obsahů mezi generacemi předávat. Jde to ale stále hůř. Pedagogové na vysokých školách vědí, že notebooky, za nimiž se v posluchárnách skrývají tváře studentů, poutají jejich pozornost nesrovnatelně více než výklad přednášejícího, jakkoliv by byl moudrý, vyvážený i vtipný. A že obsah toho, čím se studenti zabývají, se v dané chvíli může velmi lišit od obsahu přednášky.

Na středních i v základních školách je údajná kvalita výuky velmi silně poměřována takzvaným zapojením digitálních technologií do procesu vyučování, což v praxi ovšem nejčastěji znamená jeho kvalitativní degradaci. Pedagog, který nepracuje s novými digitálními technologiemi, jak by zaspal dobu, a v konečném důsledku se žákům a studentům jeví jako podivín, který by snad chtěl učit formou verbálního výkladu učiva, a zkoušet jinak, než na počítači vyplněnými testy. Třeba v ústní komunikaci se studentem. Skutečná vykopávka z druhohor!

Školy za starého Rakouska-Uherska nebo za první republiky československé sice obsahovaly spoustu drilu a memorování látky, o jejímž praktickém využití mohl mít nejeden student oprávněné pochybnosti. A rovněž tak bývala autorita profesorských sborů přílišná a možná někdy i absurdní. To nepochybně ano. Na druhé straně byla ale forma výuky vizitkou profesora, který ji poskytoval. Byla individuálním vztahem mezi učitelem a studentem a nejlepší učitelé znali cenu VYPRÁVĚNÍ. Místo toho, aby se na plátně nebo na interaktivních tabulích promítaly obrázky, titulky, grafy a tabulky převzaté z počítače, které učitel následně předčítá studentům nebo někdy snad i komentuje, vedl přednášející souvislý výklad, který byl řekou se spoustou přítoků. Student mohl sledovat nejenom výsledek úvahy, ale také se mohl účastnit celého procesu myšlení učitele. Výuka měla do jisté míry mimetický charakter ve smyslu zobrazení, zrcadlení a nápodoby toho, co v nejširším slova smyslu nabízela.

Myslel přitom i student, žák, posluchač, neboť slova učitele musel ve vlastním myšlení přetvářet v obrazy. Ve své vlastní autentické obrazy. Sám tvořil, nebyl jen pasivním příjemcem obrazů cizích. Tento způsob výuky, vedený často formou dialogu, býval dědictvím platónské Akademie i Aristotelovy Peripatetické školy. Současné učebnice, i pro dospělé studenty, jsou přeplněné obrázky, fotografiemi, grafickými prvky, bublinami a vším možným. Jak by se bály nabídnout žáku i studentovi souvislejší text delší než dva tři řádky. Jak býval ve středověku strach z prázdnoty (horror vacui), tak u autorů textů pro mládež jako by vládl strach z delšího textu. Jak by autoři těchto obrázkových „slabikářů“ pro dospělé nedůvěřovali schopnosti studentů vytvořit si v mysli vlastní obraz skutečnosti na základě schopnosti tvořivě pracovat se slovy VYPRÁVĚNÍ v jejich zvukové či tištěné podobě.

Na závěr

V tomto textu je téma zásadní změny při předávání komplexu národní a evropské kultury z generace na generaci pouze lehounce načrtnuto. Současná situace není ještě tak hrozivá, jak by se mohlo stát v blízké budoucnosti, pokud ve způsobu našich životů nedojde k významnější pozitivní změně.

Tím, co by mělo být předáváno, není jenom respekt k tisícileté národní a evropské kultuře, k literatuře, divadlu, hudbě, výtvarnému umění, k významným osobnostem, k dějinám národního a evropského myšlení. Je to ještě mnohem více. Patří sem vědomí kontinuity společnosti, která nemůže obstát, pokud ztratí vazbu na vlastní minulost a zůstane vězet ve vzduchoprázdnu, zcela bez kořenů, zaměřena jen na tu jednu jedinou chvíli, kterou právě prožívá.

Je zde také důraz na trvalou hodnotu v konfrontaci s pomíjivým kýčem a na určitá pravidla dobrého vychování, ke kterému patří respekt ke druhým lidem a vnímání jejich práva na soukromí. Zkrátka, stále by mělo platit to, co říkávaly babičky svým vnoučatům ještě tak před nějakými třiceti lety: „Tohle se prostě, Pepíčku nebo Mařenko, nedělá!“

Ilustrační obrázek: Autor: Tim Bekaert – Own work, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=180383