Balkánské zápisky připomínají působení českých vojáků v misi UNPROFOR v době jugoslávského konfliktu.
Níže jsou výňatky z dokumentu Vojenského historického ústavu (VHÚ) napsaného historikem a spisovatelem Jindřichem Markem a věnovaného působení českých vojáků v rámci UNPROFOR v srbské Krajině v Chorvatsku. Jejich úkolem bylo bránit civilní obyvatelstvo ve válečném konfliktu mezi chorvatskou armádou a ozbrojenými silami srbské Krajiny.
„Jsme tady proto, aby svět, když už není rájem, se nestal peklem! Zněl nápis na stanovišti francouzských příslušníků sil OSN v Parćići v Sektoru JIH mise UNPROFOR v roce 1992.“ Tím začíná Jindřich Marek svůj popis událostí v srbské Krajině, kam byli do mírových jednotek OSN povoláni rovněž čeští vojáci. „Se zaujetím a nasazením v letech 1992–1995 v Krajině chránili civilní obyvatelstvo chorvatské (ochrana enklávy Podlapać) i srbské a že je frustrovala stejným dílem brutalita účastníků všech stran balkánského konflikt,“ popisuje historik situaci a jako pracovník Vojenského historického ústavu čerpá z dostupných vojenských materiálů i přímých rozhovorů s účastníky vojenské operace „Oluja“.
Již na začátku nutno poznamenat, že postoj České republiky nebyl nestranný. Média obviňovala Srby z agrese a prezident Václav Havel chorvatskou ofenzívu proti krajinským Srbům podpořil. Tehdejší český prezident zastával názor, že Záhřeb dával dost dlouho šanci mezinárodnímu společenství, aby urovnalo konflikt se vzbouřenými krajinskými Srby. „Když toho nedosáhlo, Chorvatsko se rozhodlo k vojenské ofenzívě, aby obnovilo integritu svého území,“ řekl Václav Havel. O to těžší byla pozice českých vojáků bránících Srby proti organizovaným a USA podporovaným útokům Chorvatů. Jednou z pozic bylo stanoviště Tango 23, které oddělovalo srbské pozice od chorvatských v úseku asi 72 kilometrů ve výšce 1200 metrů, což umožňovalo dobrý přehled o dění v perimetru 20 až 30 kilometrů. Zde byla dislokována četa českých ‚modrých přileb‘. Předznamenejme, že se zachovali příkladně a hájili Srby, popisuje historik situaci a dodává, že půl roku před ofenzivou byl klid jako před bouří (chorvatsky oluja), neboť Chorvatsko se nemínilo smířit s existencí Republiky Srbská Krajina.
Jak známo, chorvatská ofenziva za pomoci amerických výzvědných služeb mapujících polohu jugoslávské armády a srbských povstalců začala 4. srpna 1995. V dokumentu o českých vojácích Vojenského historického ústavu se píše: „Dne 4. 8. 1995 v ranních hodinách bylo zahájeno chorvatskou stranou ostřelování srbských pozic. Příslušníci pozorovacího stanoviště T-23 Repetitor okamžitě zaujali kruhovou obranu. Když v průběhu dopoledních hodin začaly do blízkosti stanoviště padat minometné granáty, nařídil velitel čety npor. Jaromír Alan, aby se všichni ukryli v úkrytu. Ve večerních hodinách palba ustala. Mezi sedmou až osmou hodinou 5. srpna 1995 začalo opět minometné ostřelování. Munice dopadala do prostoru stanoviště. V této době došlo k zabití rtm. Luďka Zemana a čet. Petra Valeše. Byli zraněni rtm. Roman Čelanský, čet. Jiří Suda a čet. Jiří Hubáček. Velitel čety npor. Alan se domnívá, že k tragické události došlo v době, kdy probíhalo střídání stráží.“
Tragická událost se stala zároveň mediální válkou. Mluvčí UNPROFOR Kanaďanka Rita M. LePageová řekla, že při úmyslném chorvatském ostřelování pozorovacího stanoviště OSN bylo zraněno celkem pět vojáků, z nichž dva svým zraněním podlehli. Reportér deníku Washington Post její prohlášení potvrdil útok chorvatského tank na pozorovací stanoviště OSN. Navíc sdělil, že právě Chorvaté zabránili evakuaci těžce zraněných českých vojáků. S tím však příliš nesouhlasil zástupce velitele Sektoru JIH plukovník Karel Blahna, který řekl, že palbu vedly obě strany, jak Srbové, tak i Chorvaté. Z toho důvodu je těžké určit viníka. Historik Jindřich Marek si všímá tehdejších českých médií, která „informovala o svědectví zraněných českých vojáků, kteří dávali vinu za zabití svých kolegů Srbům, protože podle nich zasáhl pozorovací stanoviště českých vojáků minometný granát ze srbských pozic.“
Další svědectví z české mise podle materiálů VHÚ naznačuje do určité míry názory přímých účastníků po tomto útoků. Ten znamenal konec mise. „Na velitelství v Borje (a prakticky všude) vládla špatná nálada. Jeden můj kamarád mi ukazoval střepinu, která při ofenzivě proletěla místností. Měl velké štěstí, protože krátce předtím ten prostor opustil… Tehdy již původní činnost našeho praporu ztratila smysl, a tak se začalo de facto s jeho likvidací. Svážel se materiál z jednotlivých stanovišť, obytné buňky, „defense valy“. Likvidovala se postupně celá pozorovací stanoviště, protože již nebylo co pozorovat. Jiná parta svážela z lesů opuštěné obrněné transportéry, které tam zanechali keňští řidiči. To byla vůbec zvláštní kapitola. Stále bylo co dělat až do našeho odjezdu domů…“ Tak popisuje dění pplk. v zál. ing. Jan Kolář. Dodává: „Během chorvatské ofenzivy přišli o život vedle dvou českých vojáků i jeden příslušník keňského praporu a jeden dánský vojenský pozorovatel OSN. Osm mužů v modrých baretech bylo zraněno – 3 Češi, 3 Poláci (jeden z nich velice vážně), 1 Keňan a 1 Rus.“
Zapomíná se, že chorvatskou ofenzivu, útoky na objekty OSN a masový exodus srbského obyvatelstva z Krajiny ostře odsoudily především vlády Velké Británie, Španělska, Francie, Itálie, Řecka, Ruska i orgány Evropské unie. Ta již 4. srpna 1995 vydala prohlášení vyzývající k okamžitému zastavení palby. Vyjednavač za EU Carl Bildt odsoudil chorvatskou ofenzivu nebývale ostře a naznačil, že by chorvatský prezident Franjo Tudjman mohl být obviněn z válečných zločinů. Stejně tak chorvatský útok ostře odsoudil generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí.
Co Češi? Tehdejší ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec konstatoval, že vojenská akce Záhřebu byla předčasná, neboť ještě nebyly vyčerpány všechny prostředky, které mezinárodní společenství hodlalo uplatnit.
Veteráni z T-23 Repetitor se každoročně setkávají u hrobů svých kamarádů Valeše a Zemana, povýšených na podporučíky in memoriam, a vzpomínají na své těžko sdělitelné zkušenosti z mise. Za všechny to vyslovil v dokumentu Jindřicha Marka veterán Petr Vávra. Sloužil u českého praporu v misi UNPROFOR v roce 1993 jako spojař a říká: „Každý jsme měli své důvody, proč tam jít. Dnešní profi armáda námi opovrhuje, ale byli jsme to my chlapi z této mise, kteří jsme stavěli její pilíře. Tenkrát byla válka a my si ji „užili“ – a ztratili často doma kvůli odloučení holky, ženy, děti… Chtěli jsme dokázat, že ne vše je nám lhostejný. Byli jsme obyčejní kluci ve válce, žádní žoldáci, jak se dnes píše a říká. To, že jsme byli v Yugo hned na začátku, nám nikdo nevezme. Byli jsme parta a buďme na to hrdí. Dnes je půlka z nás spodina, ale ani jeden z nás se nestydí ani nechlubí svou minulostí. Je to oběť lidem.“
Článek vydáváme ve spolupráci s webem Balkánské zápisky.