Jiří Malínský připomíná zapomenuté výročí táborového hnutí a fundamentálních článků, neúspěšného pokusu o rakousko-české vyrovnání. Od začátku jeho vyjednání uplynulo 150 let.
Děje bouřlivých šedesátých let předminulého století se na rozdíl od revolučních let 1848–1849 odehrávaly v horké konjuktuře proslulého gründerství (zakladatelských let). Přesto – nebo právě proto – navazovaly na jejich výbušné dědictví. Porážka v italské válce (1859) ruinovala přetěžované státní finance a donutila císaře k propuštění pověstného ministra vnitra Alexandra Bacha a otevřela prostor pro liberální reformy, jak je sankcionoval Říjnový diplom (1860). Schmerlingovo ministerstvo (1861–1865) je však uskutečňovalo spíše polovičatě a ve vypjatě centralistickém duchu, kterým proti sobě postavilo i austroněmecké liberály a jejich německočeské severní sousedy. Od r. 1863 proti němu pracovala i česká liberální (tzv. staročeská) politika symbolizovaná dvěma protagonisty někdejšího kroměřížského říšského sněmu historikem a filozofem Františkem Palackým (1798–1876) a právníkem, prvním českým ekonomem Františkem Ladislavem Riegrem (1818–1901). Politickou mapu monarchie pak od základu změnila rakousko-italsko-pruská válka (1866), v níž Vídeň utrpěla těžkou porážku.
Podunajské soustátí se po šedesáti letech opět ocitlo na pokraji úplného zániku, který řešilo jednak schválením dualismu (Předlitavsko a Zalitavsko), jednak schválením obsáhlé a v dobových poměrech i průrazné předlitavské prosincové ústavy (1867). Ta sice na jednu stranu schvalovala základní občanská práva (v budoucnu vládnoucí administrativou nejedenkrát až okatě porušovaná), na stranu druhou však pokračovala ve své praxi dosavadní slepoty, mj. proslulým paragrafem 14, který tato práva fakticky úplně likvidoval. Oproti roku 1848 se však situace zásadně změnila: české země hospodářsky zesílily, začaly občansky politicky i kulturně žít a podstatně se pozvedlo i jejich sebevědomí. Z jejich pohledu oprávněně očekávaly politické odměny za věrnost, kterou prokázaly dynastii během rakousko-pruské války. Dostalo se jim však opaku a Vídeň se je naopak snažila vecpat do centralistické německojazyčné (a nově i liberalistické německonacionální) šablony v přímém protikladu k proslulému osmačtyřicátnickému dokumentu Františka Palackého Psaní do Frankfurtu.
Po předcházející pouti do Moskvy na národopisnou výstavu (1867) začalo v dnešním Česku bouřlivé hnutí lidových manifestací a demonstrací, jež přetrvalo do r. 1871. Jeho hlavní silou byli dědici radikálně demokratických tendencí r. 1848 (někteří z nich jako Karel Sladkovský nebo spisovatel a novinář Karel Sabina byli i jeho činnými aktéry) a postupně zachvátilo většinu tehdejšího českého jazykového území. Počet jeho účastníků podle dobových odhadů dosáhl zhruba 1,5 milionu osob. Zrcadlilo vzestup české společnosti, která disponovala prvním profesionálním divadlem (Prozatímní v letech 1862–1881), dále Národním muzeem, Maticí českou, Národními listy (od r. 1861), Národní stranou (staročechy i přípravami ke stavbě monumentálního Národního divadla) a sbírala síly k vydávání nejstarší české encyklopedie (Riegrův slovník naučný, vycházel v 11 svazcích v letech 1861–1874); stále silní i zakladatelská podnikatelská a socialistická generace. Ještědský tábor (30 000 účastníků českých i německých, mezi nimi vedle liberálů i sociálních demokratů ze saského Lipska a Liberecka), který byl přímým ohlasem na hanebné chování vlády vůči libereckému dělnickému vůdci tkalci Josefu Kroschovi během posledních týdnů jeho krátkého života v předvečer francouzsko-pruské války, vytvořil možnou, ale nenaplněnou tradici harmonických česko-německých vztahů.
Pro Vídeň tak vznikala nesnadná situace, kterou bylo nutno řešit. Nové předlitavské Hohenwartovo ministerstvo (vláda) zahájilo jednání, jehož cílem bylo nalezení žádoucího kompromisu v zásadě na půdorysu historického českého státního práva spočívajícího v částečné obnově České koruny (historický název staročeské státnosti) sjednocující Čechy, Moravu a Slezsko. Nový nedůsledný útvar se měl spravovat všemi agendami mimo finančních (rozpočtových), vojenských a zahraničních věcí; současně měla být čeština zrovnoprávněna s němčinou (zemští úředníci čeští i němečtí měli být schopni používat oba zemské jazyky). Jednání, která započala 10. srpna 1871, byla schválena českým zemským sněmem, tehdy prostým majority německočeských zemských poslanců, 10. října 1871.
Fundamentální články však vyvolaly zběsilou šovinistickou německou odpověď jak v Rakousku, tak v českých zemích. Nepříznivé ohlasy ovlivnily i Berlín, především však kancléře (premiéra) dvojmocnářství Friedricha Ferdinanda Beusta i vůdce maďarské strany ministra zahraničí Julia Andrássyho staršího. Zasáhla i německá šovinistická ulice. To zpětně ovlivnilo i původně vstřícný vztah císaře Františka Josefa I. k fundamentálním článkům; odvolal je zvláštním reskriptem 30. října 1871. Vídeň couvla; nejprve proběhl tzv. chabrus, který pomocí volební geometrie změnil složení honoračního českého zemského sněmu ve prospěch českých Němců a tzv. ústavověrného velkostatku (historické šlechty sdílející dobový německý šovinismus), jemuž předcházelo rozpuštění českého zemského sněmu 13. března 1872. Staročeská (staroliberální) Národní strana na to reagovala pasivní rezistencí vůči politice Auerspergrova ministerstva (do r. 1879, kdy nastoupila nejúspěšnější předlitavská vláda císařova přítele hraběte Taaffeho).
Cesta autodestruktivních kompromisů, kterou nastoupila Vídeň zrušením fundamentálních článků (fundamentálek), vedla k vývojovému postupnému odumírání stále problematičtější černožluté císařskokrálovské (kaiserlich und königlich, tj k. und k.) státnosti dvojmocnářství a posléze ke vzniku a vítězství prvního odboje Masarykova, Benešova a Štefánikova, ženevským jednáním (24. až 31. října 1918), vzniku první Československé republiky a přes nacistické období a hrůzy a válečné zločiny gangsterského Hitlerova režimu k přesídlení sudetizované drtivé většiny německočeského obyvatelstva v letech 1945–1947. Tento otřes už prohnilá habsburskolotrinská monarchie nebyla s to zvládnout.
Nezkreslená historická paměť nemá alternativu už proto, že je svou pro některé až dotěrnou věcností a nepředpojatostí obtížně nahraditelná informačním smogem všeho druhu.