Vidět zdejší vývoj jako porážku USA by bylo naivní.
Ruská politoložka Darija Mitina píše ve svém komentáři pro noviny Vědomosti, že by bylo naivní považovat vývoj v Afghánistánu za porážku USA. Mitina kritizuje jednorozměrnou reakci světových a ruských médií a informačního prostoru na poslední vývoj v Afghánistánu.
Považovat USA za poraženou stranu je podle politoložky přinejmenším podivné, tedy v případě, kdy se nemluví jen o reputačních ztrátách. Jistě, že vývoj nedodá americké armádě na prestiži. USA se nicméně zbavily tíže nesmyslných nákladů, jakmile bylo jasné, že jejich hlavní strategický cíl se naplňuje i bez nich. Tím je podle Mitiny „řízený chaos“. Všechny povinnosti a všechna rizika zůstaly na nás – a hádejte, kam bude směřovat hlavní proud utečenců a za čí peníze se budou posilovat hranice a armády zemí střední Asie?
Dalším tématem je vedle „porážky USA“ také otázka, proč se vláda Afghánistánu tak rychle sesypala a kam se poděla 300tisícová Afghánská národní armáda, na jejíž výcvik a vybavení daly Spojené státy oficiálně 83 miliard dolarů za dvacet let. Ovšem realita vypadá pro znalce afghánských poměrů jinak. Střízlivé odhady ukazují na to, že armáda měla asi 53 až 55 tisíc lidí. Hlavní její součástí byly zvláštní služby a komanda. Její vybavení bylo přitom dost minimální: nemá dokonce ani vlastní úderná reaktivní letadla, nemá žádné těžké raketové systémy či taktické raketové systémy, nemá vůbec žádné systémy protivzdušné obrany. Korupce navíc zkorumpovala celou armádní strukturu odshora dolů. Podle názoru afghánské společnosti slouží armáda spíše cizím zájmům, což nevedlo k silné motivaci v jejích řadách sloužit.
Není také pravda, jak média v Rusku a ve světě opakovala, že se Afghánci postupu Tálibánu nebránili. Podle informací Mezinárodního červeného kříže ošetřili od 6. srpna v 15 nemocničních zařízeních země kolem 4042 lidí. Některá města se postavila na odpor a následně se vzdala po bojích (nikoliv na základě dohod).
V Rusku dominuje představa o současném Tálibánu jako o čistě afghánském hnutí, a nikoliv hybridní jednotce pákistánské armády. Mitina odkazuje na důvěryhodné informace o tom, že hranice Pákistánu překročilo za poslední dva týdny celkem 800 až 1000 lidí se zbraněmi. Z toho autorka vyvozuje, že události v Afghánistánu jsou „obyčejná hybridní zvláštní operace“ a „vládní převrat“, který se realizuje s vnější podporou. Demonstrativní nekonání americké armády svědčí o tom, že se jedná o „dohodnutý zápas“, jehož výsledkem se stalo předání nelikvidního aktiva Pákistánu.
Hlavní, co ale předurčilo pád oficiální vlády, nebylo pro ni nevýhodné složení sil a revanšismus Tálibánu. Hlavním faktorem nestability je společnost, která se nachází ve stádiu zhroucení kmenového systému, jehož urychlená modernizace byla násilně přerušena během sovětského období, a mimořádně slabý stát, o němž Afghánci říkají, že „nepřesahuje Kábul“.
Jen málo se hovoří o tom, že v posledních letech vláda v Kábulu fungovala v prostředí faktického dvojvládí, protože prezidentské volby v roce 2014 skončily se dvěma vítězi, kteří se navzájem neuznali. Nyní lze očekávat, že bývalý premiér Abdulláh Abdulláh (jeden z vítězů voleb), který roky pracoval na svržení Ašrafa Gháního (druhý vítěz voleb) a spolupracoval s Tálibánem, bude odměněn vysokou funkcí v nové vládě.
Hlavním poraženým je však v celé této šlamastice afghánský lid, kterému se namísto křehké a nestabilní ale parlamentní republiky dostanou uřezané nosy a uši, povinnost vdát jednu z dcer za tálibánského vojáka, šibenice a veřejné ukamenování, které už tálibánské vedení přislíbilo provádět „výlučně podle verdiktu soudu šaría“.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.