Jak Kozlík se zamýšlí nad tím, proč náboženství rozděluje a jaké to má politické důsledky.
Náboženství odjakživa lidi rozděluje na ty (kulticky) čisté a pak na ty ostatní. Přitom se různá náboženství v minulosti často překrývala či mísila, ale toto jim bylo společné. V jednu dobu vedle sebe žila v římském Pantheonu, kam Římané umístili bohy všech podrobených národů a tak tato náboženství „adoptovali“. Všechna známá náboženství stála tehdy pod záštitou Říma a každý mohl svobodně své náboženství změnit či být ctitelem hned několika náboženství či kultů zároveň. Tato svoboda volby však není (z hlediska náboženství) žádnou náboženskou ev. mravní hodnotou. Spíše je chápána jako neštěstí či původ hříchu ev. zla ve světě. Smyslem každého náboženství je konat vůli Boha či bohů, neboli jednat správně. Zda také zcela svobodně už není tak podstatné.
Žádné náboženství není svou povahou dialogické, proto vést dialog jedno s druhým ani nemůže. Žádné náboženství nevystavuje své myšlenky pod soud cizí pravdy, kterou nemá, nýbrž jen pod soud své vlastní pravdy, kterou má, nebo má alespoň v základu již danou. Náboženství se mohou jen vzájemně ovlivňovat.
Křesťanství nevzniklo jako nové náboženství, nýbrž uprostřed židovského náboženství jako víra v brzký příchod Božího království, kterou svým učením, životem i smrtí ztělesňoval Ježíš. Církev vznikla jako společenství lidí plně obrácených k přicházející budoucnosti. To jest těch, co „činili pokání a věřili evangeliu“ (Mk 1,15). I jejich misijní činnost byla ještě výrazem starosti o budoucnost (těch druhých), ale teprve když se církev stala ústavem zajišťujícím spasení, kde vše podstatné se již stalo, stává se i budoucnost jednou provždy danou. Církev se stala náboženstvím mezi jinými náboženstvími.
V křesťanství je však zakódovaný nejvnitřnější motiv, jenž volá církev na cestu vstříc onomu přicházejícímu království (biblicky: Duch svatý) a ten působit nepřestal. Církev se opravdu na cestu vydala. Ale vydala se tak jako náboženství. Podstatou každého náboženství je uctívání. Správné ctění Boha Otce, Syna a Ducha svatého se tak stalo tou „cestou“ (zda právě o to Ježíš stál, se nikdo neptal). Z víry se stalo pravověří. To už není o víře, nýbrž o názorech. Ortodoxie vlastně znamená: mít správné mínění. Kdo ho nemá, je zavržen – se všemi následky. A to je princip rozdělení: církev se domnívá, že stoupá stále výš k dokonalosti tím, jak vylučuje ze svého středu ty, kteří k ní nepatří, neboli, jak pečlivě třídí koukol od pšenice. Tím se sama očišťuje. Reformace sice rozbila monopol katolické církve, ale princip zůstal zachován.
Zdálo se, že potřebě náboženství učinilo konec už osvícenství, které odkázalo všechna náboženství do soukromé sféry člověka a nahradilo jej vírou v Rozum a pokrok. Šlo o zásadní obrat k budoucnosti, v níž se všechny dobré věci teprve mohou a mají stát. Všechny boje za svobodu, demokracii a sociální spravedlnost byly vedeny ve víře, že nastavený ideál nakonec zvítězí. Vždy však, v různé míře, nesly s sebou i dávku náboženskosti, zejména když realizace ideálu z různých příčin vázla, nastává posun od víry k uctívání (osob, symbolů, doktrín, apod.).
Poslední obecně přijímanou ideou v polistopadové době u nás byl „návrat do Evropy“. Do ní jsme došli. Ale kam ta Evropa jde? O tom nejenže nepanuje shoda, ale je čím dál zřetelnější, že nějaká nosná a přesvědčivá idea chybí. A to je živná půda pro vzestup různých náboženství. V poslední době je to tzv. Zelený úděl, když do vědecké debaty o příčinách a následcích globálního oteplení náhle vstoupila malá školačka a je konec debaty. Hlavy států se poklonily. Otázky a pochybnosti se už nepřipouštějí. Není to snad ryze náboženský symbol? Čistá a nevinná (žádnou politikou či byznysem neposkvrněná) dívka zjevila všem pravdu.
U nás se kultické uctívání osob projevuje na osobnostech T. G. Masaryka a Václava Havla a to (jak jinak) aniž by se kdo zajímal o jejich myšlení a o to, jak se vyvíjelo v reakci na události do kterých byli postaveni. Jaký je myšlenkový odkaz Václava Havla? To se netáží ani ti, co se jím zaklínají. Ale kriticky jej zkoumat by se už bralo jako zneuctění jeho památky.
Všem je známo Havlovo heslo, že „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Zní to skoro biblicky, ale co to znamená? Co tím V. H. myslel? Nevíme. Může to být cokoli, ale v náboženství o to vůbec nejde. Jde jen o to, se pod to heslo postavit a už tím jsi morálně povznesen nad okolí, protože stojíš na té správné straně. Přitom to k ničemu nezavazuje. Neděla se snad všechna možná zvěrstva pod křížem Kristovým? Tohle Havel určitě nechtěl. Jestli mu dobře rozumím, pak chtěl do politiky, která mu byla jen nechutným handrkováním o zcela přízemních věcech, vnést trochu „duchovní rozměr“. Potud dobře. Jenže netušil, jak nebezpečnou věc umožnil svým ctitelům: chápat politiku – která skutečně je především bojem o moc a handrkováním o alokaci peněz – jako svatou válku dobra se zlem, resp. pravdy a lásky se lží a nenávistí. A jsme opět v náboženství. Ve svaté válce (bellum sacrum) je dovoleno vše.
Povahu „svaté války se Zlem“ mají očividně akce Antizeman a Antibabiš. Bojovníci využili všech možností slovem i obrazem, včetně nechutností a lži (o rakovině v konečném stadiu) v případě Zemana. V celonárodní kampani nechtěla zůstat pozadu ani Synodní rada ČCE. Ačkoli ji nepřísluší vydávat politická prohlášení, v případě boje se Zlem učinila výjimku. Nejčistším projevem náboženského boje se zlem však byla ona mladá žena, která vzala prezidentovu kytici z pietního místa a hodila ji do koše. Nečisté přece nesmí znesvěcovat čisté!
V akci Antibabiš se spojilo pět opozičních stran s tím, že Babiš do politiky nepatří, ani kádrovým profilem ani programem (ani levice ani pravice) ani deklarovaným antikomunismem, ani vazbou na sponzory. Pouhý pragmatik, přesto úspěšný. Proto musí zmizet dřív, než vyhraje další volby. Celá politická agenda se jim tak scvrkla v útok na jednu osobu, kterou představily jako ztělesněné zlo a sebe jako mravně pohoršené nad tím Zlým. Politický boj tak změnily v boj náboženský. Není to vkusné, ale v politice je to možné.
Akci Antibabiš měl podpořit zdola hněv pohoršeného lidu, organizovaný spolkem Milion chvilek ve zřejmé nápodobě revoluce z r. 1989. Tehdy se, podle lidové představy, vláda KSČ sesypala při pohledu na zástupy lidu na Letné. Dovedu pochopit patos revolucí – jak u těch, co se jim po listopadu 89 stýská, tak u těch, pro které je to zcela nový zážitek. Lidé v davu cítí ohromnou sounáležitost, spojuje je jeden společný konkrétní nepřítel. (Pozn.: totéž ale platí i o lidových pogromech na Židy.) Patos revoluce má v sobě mnoho z náboženství. Jistěže si demonstrující připadali jako lepší, morálnější část společnosti (lidově se jim říká „lepšolidé“), ale to jsme již po krk v náboženství. Kdo by si nechtěl potvrdit svou morální identitu v boji se zlem – obzvlášť když je to snadné a bezpečné a k ničemu to nezavazuje. Imitace revoluce však naštěstí je pořád jen imitací, což v době plně funkční parlamentní demokracie a svobody neznamená nic víc než demonstraci na podporu oněch pěti stran. Však také iniciátoři vyzvali ty strany k vytvoření Národní fronty proti Babišovi. Demonstrace jako boj se Zlem je náboženský, resp. morální kýč.
Ježíš také kolem sebe shromáždil zástupy. Dovedete si představit, že by je vyzval k boji se Zlem – ať už by tím myslel kohokoliv? K čemu je vyzval a co je učil, vědí i špatní studenti teologie.
Aby bylo jasno, je třeba odlišovat názorové oponenty Zemana či Babiše, ti jsou schopni vést s nimi polemiku, od „božích bojovníků“, kteří nepotřebují ani nechtějí nic slyšet, protože ty dva prostě nesnášejí jako osoby. Mluvit se s nimi nedá a myslím, že právě takové shromažďuje Milion chvilek.
Na závěr:
Nespokojenost s daným stavem společnosti a hledání cest k jeho nápravě je zásadně správná a to vždycky (tj. bez ohledu jaký je ten stav z pohledu historie). Jde o nápravu věcí lidských, která se počíná už u starých proroků izraelských a přes Ježíše došla až k nám. Je to naše evropské dědictví. Jistěže to nepůjde bez zmatků, polemik a názorových střetů. Je však třeba aby se to opět nezvrhlo v náboženský boj proti „zlu“, protože to je konec vší diskuse.