Ivo Šebestík píše na okraj vyřazení Ruska a Číny z tendru na dostavbu jaderní elektrárny Dukovany. Komu vlastně uškodí?
Jedné velmoci může zasadit citelnou ránu jenom jiná velmoc. Pokud do arény velmocí vstupuje maličký a zcela závislý vazal, o jehož pozici jsou všichni na světě samozřejmě dobře zpraveni, tak ten šťouchnutím do velmoci pouze ublíží sám sobě. Jako když dítě uhodí pěstičkou do stromu nebo do skály. Jenomže dítě se běží vyplakat s bolístkou k mamince, zatímco strůjci ostudného chování státu jsou schopni se se svojí ostudou ještě veřejně pochlubit. Inu, komu není dáno, ten to v apatyce nekoupí…
Takový vazal se totiž především zesměšní, neboť každý pozorovatel snadno uhodne, že vazal nebojuje svůj vlastní zápas, ale svýma vlastníma holýma rukama tahá horké kaštany z ohně, což činí za mocnosti, jimž slouží. Aby se mocnosti, jimž slouží, nemusely popálit samy. To, že vazal má za chvíli ruce samý krvavý puchýř, to jeho pána vůbec netrápí. Tohle je samo o sobě nejenom hloupost, ale přímo nebetyčná ostuda, jaká bohužel nepadá jenom na hlavy těch, kteří se takto ostudně chovají, ale noří do ostudy celý stát a jeho obyvatelstvo. Tedy i milióny lidí, kteří s takovým jednáním, poškozujícím v konečné instanci pouze vlastní národní zájmy, nesouhlasí. To, že s tím souhlasí média hlavního proudu, není vůbec směrodatné. Většina z nich žije v bublině, do níž okolní vzduch vůbec neproniká.
Vlastní gól vstřelený nadmíru přesně
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR popostrčená k rozhodnutí Senátem téhož parlamentu schválila ve středu 15. 9. iniciativu, podle které má být z tendru na dostavbu Dukovan vyřazena ruská a čínská konkurence předem k úspěchu vybraných firem. Patrně amerického Westinghousu. (Nejspíš klasika odkoukaná z praxe mnohých českých výběrových řízení. Vítěz je znám předem, další uchazeči dělají křoví s příslibem, že příště se role navzájem prohodí.) Kromě toho, že se jedná o příklad klasického zásahu politického rozhodnutí do svobodné hospodářské soutěže (kdeže dávné sněhy jsou?), což by samo o sobě mělo být nepřípustné, tak je to v tomto konkrétním případě přímo úžasně přesně vstřelený vlastní gól pro Českou republiku, její jadernou energetiku, energetickou síň, a tím i vlastní gól občanům země, jimž se energie brzy velmi prodraží. Případné díky, račte, spoluobčané, adresovat do Valdštejnského paláce, do Strakovy akademie, do ulice Sněmovní a na stranické centrály účelových slepenců, v té době již rozpadlých zpět na nevolitelné prvočinitele.
Jistě, žádná novinka. Politika a zájmy byznysu pro vybrané subjekty už před časem neprodyšně uzavřely evropský vakcinační trh před nevítanými vetřelci z Ruska a Číny. Roli Kerbera střežícího brány evropského Západu sehrála Evropská léková agentura (EMA). Stačilo konkurenci, dost možná i kvalitnějšího zboží, jednoduše neschválit. Komické, trapné, ale efektivní. Hlavně typické.
Vyřazení Rosatomu z tendru na Dukovany ruská strana nepocítí. Ale zapamatuje si to
Cíl vyřazení především ruského Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan je snadno čitelný. Záminku k němu dodalo přesměrování ostudné vrbětické kauzy proti Ruské federaci, což bylo samozřejmě učiněno bez doložení validních důkazů, jaké by prokazovaly osobní účast dvojice ruských agentů přímo u obou výbuchů těchto záhadným zbožím naplněných skladů existujících (a jistě i obchodujících se zbraněmi) zcela bez kontroly ze strany českého státu. To, že ruské tajné služby o existenci záhadných skladů zbraní po celém světě vědí, je samozřejmé. Kdyby nevěděly, dělaly by svoji práci špatně. Nikdo nemůže po Ruské federaci chtít, aby namísto tajných služeb měla BIS! Jenomže mezi důkazem o tomto naprosto logickém zájmu ze strany státu, který si nepřeje, aby se odněkud prodávaly zbraně třeba i jeho nepřátelům, a důkazem o ruské vině přímo na výbuších zeje propast, jakou BIS za sedm let nedokázala překlenout. Dokonce ani si vymyslet věrohodný příběh! Domácí selhání přelepené údajnou ruskou stopou mělo tedy posloužit k uvolnění zakázky pro západní firmu a k zavděčení se USA a Velké Británii. Přitom neexistuje ani jediný důkaz, o který by se mohlo opřít tvrzení, že Rosatom by nedostavěl Dukovany ve standardní, tedy velmi vysoké kvalitě, a zároveň bezpečně a bez rizika. Takový důkaz neexistuje, a přesto se česká „vláda“ ve spojení se slepencovou opozicí rozhodla zavděčit se Spojeným státům a alespoň nepatrně Ruskou federaci poškodit.
Kdyby spojité nádoby CIA a BIS byly schopny dodat důkazy o tom, že dva ruští agenti vlastnoručně vyhodili sklady ve Vrběticích (a to opakovaně) do povětří, pak by už dávno ležela žaloba na Ruskou federaci u mezinárodních soudů. I s oněmi důkazy. Ale neleží. Lepší důkaz o neexistenci důkazů patrně neexistuje.
Martin Luther v 16. století prohlásil, že rozum je „děvka ďáblova“. A doslova zakazoval, aby si člověk kladl otázky a domáhal se odpovědí, neboť všechno, co potřebuje vědět, najde v Písmu. Člověk by řekl, že šestnácté století máme přece už dávno úspěšně za sebou, takže dnes už nikdo nebude považovat kladení otázek a hledání i nalézání odpovědí za smrtelný hřích. Ale ono to tak není. Znovu se vrací názor, že prostá víra bez důkazů musí lidem stačit. V politice docela určitě. „Ve zjevení svatého Koudelky stojí, že vrbětické sklady vyhodili do vzduchu vlastnoručně dva Rusové (Kniha Andrejova, žalm třetí O utrpení svatého Hamáčka, verš třicátý prvý.) A šmitec! Na víc se, člověče, neptej! Věř a bude ti odpuštěno. Amen! (Tedy aspoň s demokracií bude nejspíš brzy ááámen.)
Ale z doby nedávné, dokonce současné, známe i další donebevolající příklady vyžadování slepé víry a konání podle této slepé víry. Bez otázek, bez odpovědí. Jen houf kazatelů a oddané pohledy visící jim na rtech. Lidé, dělejte, co se vám říká, a na nic se neptejte. Buďte stále stádo kráčející za svým pastýřem. Do ohrady, k ostříhání, pod nůž.
Jak vlastní branky „vylepšují“ skóre domácích?
Přesto si česká strana ten malý štulec do ruského obra neodpustila. Podívejme se ale nyní na to nejpodstatnější. Tedy na to, zda takovéto jednání České republice prospívá, a zda ona dloubnutí do ruských žeber Ruskou federaci skutečně bolí. Jediným výsledkem takového drobného bodnutí je to, že si velmoc, v tomto případě největší stát světa a jedna ze dvou vojensky nejsilnějších světových mocností, všimne, kdopak ji takto šimrá pod žebry. Tedy, Rusko si všimne toho, že se Česká republika k němu chová nepřátelsky. Vzhledem k tomu, že Česká republika nemá fyzikální rozměry, jaké by jí umožňovaly utkávat se sama za sebe v aréně s velmocemi, znamená to, že tímto svým chováním, jaké jí nepřináší ani ten nejmenší prospěch, se jenom angažuje na straně jiné velmoci. Sama z toho nemá vůbec nic, ale slouží až do roztrhání těla, jak by asi pravil Josef Švejk. Maličko to připomíná dorostence okresního přeboru, který během zápasu Ligy mistrů nečekaně vběhne na stadion Realu Madrid, tam nakopne do kostky jednoho hráče a zase honem utíká pryč z trávníku, aby ho nevyvedli pořadatelé. Doma se ale chlubí, že si takto zahrál Ligu mistrů. Rozumní rodiče mu ale zabaví počítač i mobil, odepřou po večeři zmrzlinu a pošlou ho vyčůrat a spát.
V Moskvě, stejně jako v Londýně, Berlíně, Paříži nebo ve Washingtonu vědí velmi dobře, že státy nemají přátele. Česká republika a její předchůdce, Československo, mají několikerou opakovanou zkušenost z toho, že ač samy přepečlivě ba s láskou ctily spojenecké závazky, jejich zájmy nectil žádný spojenec. Česká republika, která je sama malá a v mezinárodním prostoru má význam pouze geografický, nikoliv silový, finanční, technologický nebo ekonomický, se může spolehnout na své západní spojence pouze v jediném případě. A to, pokud by se její případné ohrožení nebezpečně dotýkalo také těchto spojenců. Pokud by naopak spojenci opětovně usoudili, že obětování českých zemí je pro ně výhodné, tak by Česká republika i s hanebným lokajstvím části svých reprezentací zůstala opět sama. A předhozena lvům.
V českých dějinách sázky na spojence jaksi nevycházejí
Negativní zkušenost s cizím spojenectvím učinil už král Jiří z Poděbrad. Snažil se čelit tlakům papeže, který chtěl jej i „kacířské“ husitské české země přivést zpět k Římu, a tak veden geniální myšlenkou pokusil se vytvořit „unii“ evropských království, onen známý předobraz evropské integrace. Vycházel z předpokladu, že panovníci mají s římským zasahováním do svých záležitostí podobné trable, jaké má on sám. Že by v jejich jednotě mohla být síla, která by mohla vrátit evropské poměry někam před ostudnou pouť krále Jindřicha IV. za papežem pěšky přes Alpy do Canossy, což se událo roku 1077.
Jenomže Jiří zůstal s projektem sám, neboť jeho „spojenci“ v té věci vsadili více na bilaterální a výhodné vztahy s papežskou stolicí. Nakonec přišel Jiří o Moravu. Uzmul mu ji bývalý zeť, Korvín. Další zkušenost s cizím spojenectvím učinily české i moravské stavy v době povstání proti Habsburkům na prahu 17. století. Sázka na Anglii, Sasko, Švédsko, Nizozemí, sázka na Zimního krále Fridricha Falckého. Nic z toho nevyšlo. Marné byly Komenského cesty do Nizozemí, jeho dopisy švédskému kancléři, amsterdamským měšťanům, jeho úpěnlivé prosby, knihy, vynikající osobní pověst. Žádná pomoc jeho milovaným zemím nepřišla. Přišla třicetiletá válka a s ní i vojska z protestantských zemí. Jenomže ta nepřišla osvobozovat Čechy a Moravu, ale rabovat a loupit. Prostý lid příliš rozdílů mezi císařskými a Švédy neviděl.
Že by se dějiny přestaly opakovat? Že bychom postoupili někam dál a státy začaly mít konečně přátele? Nezištné přátele? Přátele ochotné dokonce krvácet pro jakousi malou a vzdálenou zemi? Že by opravdu bylo možné zavěsit celičký osud národa na jednu jedinou kšandu? Na nerozborné přátelství se Spojenými státy? Řekl bych, že sám o tom docela pochybuji.
Vsadit všechno na jednu jedinou kartu, na spojence, toť velký nerozum
Jen imbecil nejimbecilnější si dělá úplně zbytečně nepřátele mezi nejsilnějšími státy planety, aniž má stoprocentní jistotu, že zůstane navždy v bezpečí. Třeba pod sukněmi Sochy svobody? Kdybych hledal slovo, jaké by vyjádřilo nejpřesněji českou zahraniční politiku posledních tří dekád, takové slovo bych našel jen ve slovníku psychiatrie!
Vyřazení Rosatomu nebo čínských jaderných firem z tendru na dostavbu Dukovan nezpůsobí Ruské federaci či Číně ani tu nejmenší škodu. Konkrétně Rusko staví jaderné bloky po celém světě. Je to jen prázdné a sebepoškozující gesto. Ani komáří píchnutí, které by zanechalo bolestivou ranku v kůži, tohle není. Bolestné to může být pouze a jedině pro Českou republiku. Už nyní nebo v neznámém časovém horizontu. Uzavřít si cesty ke spolupráci a aspoň korektním vztahům, nota bene ve světě, který se prudce a rychle mění a může být už během dvou tří pěti let v úplně jiné konstelaci, než jakou zná nyní, pak takové jednání je tak hloupé, že pro ně neexistuje slušných slov. Kdo bude za takovou politiku potrestán?
Jistě, mnozí lidé si nechali hlavním proudem médií vsugerovat dojem, že osoby, jako jsou senátor Vystrčil, primátor Hřib, starostové Kolář nebo Novotný, svými štulci pod žebra Ruské federace nebo Číny prokazují morální postoj. A chovat se morálně, znamená nehledět na osobní prospěch, ani na rizika. Vždyť už mučedníci cedili krev pro věc Boží. Je skutečně docela možné, že si tito lidé opravdu myslí, že jednají morálně, když se snaží, v rámci svých velice omezených možností, škodit Rusku nebo Číně. Proti jejich moralizujícímu postoji stojí ale jeden argument, který má pro ně doslova zničující váhu. Morálka nezná stranictví. Morálně uvažující člověk nerozlišuje mezi pachateli zlých skutků podle toho, jak je mu kdo sympatický či zda náhodou není některého takového pachatele spojencem. Morálka je důsledně apolitická. Pokud si někteří lidé chtějí přivlastnit auru kazatelů práva a napravovatelů křivd a nepravostí, pak jsou povinni – a to zdůrazňuji – JSOU POVINNI! být kritičtí a stejně nesmiřitelní ke každému, kdo nejedná v souladu s mravními principy. A to je v našem světě nejspíš úplně každá velmoc, Spojené státy s obrovským náskokem na prvním místě mezi všemi. Existuje jenom jeden metr. Kdo neumí měřit jedním metrem, ten ať neměří vůbec. Kdo si vybírá, koho bude kritizovat a komu nechá vše projít, takový člověk není hoden úcty. Diskvalifikuje se sám. Nepatří do politiky, nepatří do médií, sluší mu místo v ústraní, nejlépe v koutě.
Tito čeští mravokárci se ale přísně specializují. Zlo páchané některými západními státy velkoryse přehlížejí a veškerou svoji aktivitu vynakládají na popichování Ruska nebo Číny, případně obou těchto velmocí zároveň. Kdyby se zaměřili na Spojené státy, tak by jen s tímto „matriálem“ vystačili každý na tisíc let pastoračně mravokárné činnosti a ještě by nebyli ani zdaleka hotovi. Nejenom Moskva čte přesně toto jejich chování a nejenom Kreml v tom vidí ubohost a ostudu. Každý člověk na celém světě, pokud si tohoto chování vůbec všimne, je nemůže hodnotit jinak, než jako poškozování vlastního státu a pověsti národa výměnou za úplně plané vyhlídky cizí podpory v případě ohrožení. Bylo by opravdu zajímavé zjistit, čím jsou tito lidé skutečně motivováni. Na světce opravdu nevypadají.
„Jsem tady! Střílejte!“
Provokace a mikroskopické škody působené Ruské federaci skupinou aktivistů nacházejících se – patrně obrovským omylem demokracie – v různých funkcích vládních, parlamentních nebo samosprávných neznamenají nic jiného než upozorňování na Českou republiku ve stylu: „Podívejte, tady jsme. Nemáme vás rádi a vy nemějte rádi nás. My vám škodíme, abyste si nás všimli a případně nám to někdy v budoucnu vrátili. Nejlépe, až se zase jednou ocitneme sami bez pomoci svých milovaných spojenců. Až se nám dějiny zase hezky zopakují. Budeme zase naříkat, že jsme zůstali sami.“
Připomíná to člověka, patrně nevalné inteligence, který uprostřed husté palby (a svět se uprostřed husté palby skutečně už nějaký čas nachází) vyskočí z úkrytu a volá na všechny strany: „Jsem tady! Střílejte!“
Říká se, že jaký pán, takový krám. Tedy, jaké bylo a je obsazení českého ministerstva zahraničí, taková je i česká zahraniční politika. Zatímco česká „diplomacie“ zavírá svým vlastním občanům dveře k obchodům v některých velice významných a vlivných zemích, blokuje kontakty i kulturní výměnu, tak všude, kde se jen uprázdní místo, kdysi české, se objevují přesně ti, v jejichž zájmu jsme my ty své pozice vyklidili. Tak tomu bylo už v devadesátých letech minulého století. Ohromné vyklízení českých trhů v oblastech, které přece nebyly dostatečně demokratické. Země bývalého Sovětského svazu, Blízký a Střední východ, Afrika, latinská Amerika. Ty trhy prázdné nezůstaly. Hloupí odešli, chytří přišli. Současní selektivní „mravokárci“ nechtějí nic jiného než v této destruktivní politice pokračovat a dovést ji ještě dál. Přesněji, spíše hlouběji. A v podstatě s tímto programem jdou letos znovu do voleb. Žádná potravinová soběstačnost, žádná soběstačnost energetická, žádná vlastní zahraniční politika, žádné srovnání mezd a důchodů se Západem. Více závislosti, více ztrát, více montoven a méně přidané hodnoty, větší vývoz peněz ze země, žádné vlastní banky, co nejméně vlastních značek. Zato o to více radosti z cizího bohatnutí! A velmi mnoho jásání nad vlastními morálními postoji, kterým ale uniká základní požadavek objektivity, nestrannosti a vyváženosti.