Ilona Švihlíková ve svém komentáři hodnotí koaliční vyhlídky spolkové vlády v Německu po nedělních volbách. Čeká Německo a Evropu červeno-žluto-zelený semafor?
Na začátek rozboru, jaké varianty koalic jsou nyní pravděpodobné u našeho západního souseda, je potřeba vyzdvihnout kvalitu odhadů v Německu. Ve včerejším článku jsem operovala s prvotními odhady, které se ukázaly být nadmíru přesné. Nicméně, jedna ze stran, Die Linke, spadla pod pětiprocentní hranici, což mění politickou situaci v Německu. K hodnocení, které dala Sahra Wagenknechtová, není moc co dodat – takhle to dopadá, když místo nabízení radikálních levicových vizí převezmete témata a rétoriku měšťáckých liberálů a místo starostí společenské většiny se orientuje na pofidérní menšiny. Die Linke bude nicméně v Bundestagu zastoupena, neboť uspěla u tzv. přímých mandátů (Direktmandate), i když těsně nepřekročila pětiprocentní hranici. Tagesschau uvádí, že strana bude zastoupena celkem 39 křesly, ale přeci jen je varianta SPD – Zelení – Die Linke málo pravděpodobná.
Kandidátu sociální demokracie na kancléře, Olafu Scholzovi, se tím pádem jistě ulevilo, a dal jasně najevo, že usiluje o tzv. semafor (červená – SPD, žlutá – FDP a zelená Zelení). Takováto koalice by s levicí, notabene se Scholzem v pozici kancléře, neměla nic moc společného, zato by byla silně liberální. Jak v rovině ekonomické, tak kulturní, což autorka považuje za hrůzostrašnou kombinaci (která hrozí i v ČR).
Zelení už přiznávají, že mají blíže k SPD. FDP si na svou roli jazýčku na vahách rychle vzpomněla a jdou z ní, zřejmě záměrně, velmi rozporuplné hlasy. Je pravděpodobné, že tyto hlasy typu „je třeba vyjednávat, ale máme blíže k CDU/CSU (což je nepochybně pravda)“ mají za cíl zvýšit vyjednávací pozici této pravicové, liberální, směrem k podnikatelům nakloněné formace.
CDU/CSU bude muset projít výraznou vnitřní debatou, která se bezesporu dotkne „dědictví“ Angely Merkelové, která stranu naprosto vyprázdnila a jako bezobsahovou jednotku z ní udělala mocenský servis. Příznivci CSU již nyní dávají najevo zklamání z toho, že jako kandidát na kancléře neuspěl výrazný bavorský Markus Söder. Spekulace, kdyby byl býval Söder, nebyl by nyní Scholz, jsou zajímavé, ale realitu neurčují.
Ještě výraznější reflexi bude potřebovat Die Linke. Jelikož ale vedení této strany dalo najevo, že odstoupit nehodlá (co nám to připomíná, možná by mohly obě dámy, když budou vyzvány k rezignaci, začít hulákat, že „je to puč“), je možné, že Die Linke je na cestě z velké politiky.
Jak vypadá programová shoda případného semaforu?
I v Německu jsou tématem daně a změny daňového mixu. Jak SPD, tak Zelení, byť s poněkud odlišnými akcenty, se stavějí za větší zdanění majetku. FDP, což nepřekvapuje, je naopak striktně proti obnovení majetkové daně či proti zvýšení daně dědické. Naopak chce snížit zdanění pro firmy.
SPD, nejspíše pod tlakem levého křídla, které se nyní dostane do defenzívy kvůli propadu Die Linke, má v programu „právo na práci“ a také zvýšení minimální mzdy na 12 eur za hodinu. Zelení se shodují v potřebě navýšit minimální mzdu, také chtějí utlumit využívání smluv o dílo. Chtějí navýšit právo na podporu v nezaměstnanosti i na OSVČ. Naproti tomu FDP chce flexibilnější zákoník práce a celkově je na straně zaměstnavatelů, nikoliv zaměstnanců.
Vidíme tedy, že existuje určitá míra shody mezi SPD a Zelenými, zato FDP se svými pravicově-liberálními názory zcela vymyká.
Vzhledem k možné účasti Zelených na vládě, je potřeba se také podívat na program týkající se klimatu a ekologické politiky. Všechny tři strany si kladou v této oblasti velmi ambiciózní cíle. SPD se minimálně rétoricky v programu obává dopadu daně z CO2 na chudé, chce stanovit omezení rychlosti na dálnicích, podporovat železniční výstavbu.
Zelení mají program s názvem „sofort“ (ihned). Chtějí zavést ministerstvo pro ochranu klimatu, urychlit tzv. odchod od uhlí k roku 2030. Chtějí navýšit cenu za CO2, ovšem „sociálně snesitelně“. Zelení chápou téma ochrany klimatu jako průřezové, které se dotýká trhu práce (nových zelených pracovních míst), dopravy, stavebnictví i zahraniční politiky.
FDP vidí zelenou politiku jako kombinaci nových technologií a „neviditelné ruky trhu“. Obchod s emisními povolenkami se má rozšířit na všechny sektory, hlavní sázkou na budoucnost má být vodík. FDP se také obává energetické chudoby a nabízí „klimatickou dividendu“, kterou bude následně mezi občany rozdělovat. FDP nechce zákaz spalovacích motorů, zato ovšem chce zprivatizovat dráhy.
Nejste sami, pokud vám toto nejde moc dohromady. Jenže politická jednání jsou mocná čarodějka, obzvláště je-li v dohledu nějaké to atraktivní ministerstvo, takže programové prohlášení může být k nepoznání pro členy a příznivce všech tří stran.
Autorka, se slušnou znalostí německého prostředí, které se vyznačuje tím, že absolutně není schopno provádět korekci, byť sebehloupějších či dokonce sebenebezpečnějších plánů, si dovolí malou predikci. Pokud vznikne vláda semaforu, bude dominanta politiky upřena na to, aby se klimatické německé plány nejen realizovaly v Německu, ale staly se pokud možno eurounijním imperativem. Koneckonců Scholzovo volání po hlasování kvalifikovanou většinou indikuje dobře, kam by chtěl směřovat (psali jsme zde).
Pro (nejen) německé občany to bude znamenat, že jejich volání po sociálních jistotách, podle nich hlavnímu tématu voleb, bude nevyslyšeno, zato se ocitnou na cestě do nového krásného zeleného světa, kde se chudí budou muset radovat (povinně) z multikulturní politiky s adorací 490 druhů pohlaví. Vzhledem k rostoucím cenám všeho, hlavně energií, toho jinak k radování moc nebude. Hlavním bonusem bude, pokud se Zeleným nepodaří rozpoutat konflikt s Ruskem anebo s Čínou.