Jiří Málek komentuje volební neúspěch německé Die Linke, která se nedostala před pětiprocentní práh a zbyly na ni nejspíš jen tři přímé mandáty.
Dnes ráno (27.9.) mne napadla vzpomínka na letní webinář organizovaný pražskou kanceláří Nadace Rosy Luxemburgové. Byl zaměřen na situaci levice v Německu a u nás. Německý analytik uváděl, že Die Linke po únorovém sjezdu strany nastoupila správnou a slibnou předvolební cestu. Personálně se strana obměnila, aby i tím bylo zajištěno její nové směřování. Byla formulována strategie k volbám. Sjezd na tomto dosáhl velmi vysoké shody, čtyři pětiny se vyslovily pro. Bylo dosaženo i ukončení vnitrostranických konfliktů o politickém směřování, přinejmenším navenek, které se táhly více než deset let. Die Linke se zaměřila na sociální spravedlnost, což v jejím chápání znamená otázku přerozdělování. Dále byl dán důraz na „spravedlivou transformaci“ s ohledem na klima a životní prostředí. Šlo i o „radikální, progresivní, libertariánskou politiku boje proti diskriminaci, rasismu“. Programově byl upozaděn „socialismus“ a další levicové principy původně reprezentované především „postkomunistickou“ PDS. To vše má svoji logiku. Dnešní Die Linke je jiná než v době jejího vzniku. Těžiště členské základny má již v západní části Německa. Za deset let vstoupilo více než 50 % nových členů. „Tradice“ jsou stále slabší. A také, jako v Česku, její prvotní východoněmecké (postsocialistické) volební jádro se postupně rozplývá. Volby ale předložily otázku, kterou si nikdo veřejně nepokládal – bude to stačit na politickou budoucnost Die Linke?
Vraťme se ale k webináři. Český hlas zprostředkovala socioložka a členka strany Levice, která se svým způsobem snaží inspirovat právě německou jmenovkyní. V interpretaci referentky (velmi zestručněně vyjádřeno) krize české levice (komunistické i sociálně demokratické) je založena především na „podpoře oligarchy“. Německé volby dopadly tak, že Die Linke je na 53 % jejího minulého výsledku (2017) a nejspíše jen ziskem tří přímých mandátů (což je minimální hranice) si zajistila účast v Bundestagu, neboť volební výsledek zůstal těsně pod 5% hranicí. A to tam prosím žádného podporovaného „oligarchu“ neměli. Je náhoda, že to přes velmi rozdílné podmínky (programové diference apod.) výsledek zase tak odlišný není? Možná, že to bude tím, že z radikálních levicových stran se stávají „strany mírného pokroku v mezích (kapitalistických) zákonů“? A že na vině je absence nebo nečitelnost radikální politické vize levice, která by oslovila občany a dala jim nějaké světlo na obzoru. Občané za této situace nemají důvod, aby šli ke kováříčkovi, pokud je oslovuje i kovář (v německém prostředí SPD a částečně i Zelení), který se zdá, že obdobný očekávaný výsledek zajistí pravděpodobněji.
Na formulování relevantních závěrů nedobré německé situace je brzo. Die Linke se tomu jistě bude intenzivně věnovat a oproti české levici má k tomu dostatek vzdělaných a chytrých lidí i potřebné instituce. I pro nás by důkladná analýza této porážky měla být poučením. Je ale skoro jisté, že v Die Linke se opět otevře diskuse o programových a možná i personálních otázkách a určitě to nebude jen akademická diskuse.
Již nyní si ale musíme klást otázku, co to znamená pro nás s volbami za dva týdny. Ti, kteří vždy měli velké výhrady k „revizionistické“ politice Die Linke se možná radují. Jenže německé výsledky jim také dávají odpověď. Politické koncepce vycházející z tradičního marxismu, popř. marxismu-leninismu v Německu také nic podstatného nedosáhly. Německá komunistická strana a Marxisticko-leninská strana Německa v součtu dosáhly asi na 1,2 % hlasů získaných Die Linke (cca 28,1 tisíc proti 2 307 tisíc hlasů pro Die Linke), což je statisticky nula a také u nich oproti minulým volbám došlo k poklesu (obdobnému jako u Die Linke). Takže v rudé barvě, „komunismu“ a revolučnosti to také nebude.
Jak to vidí nebo před několika měsíci viděli naši „noví“ levičáci? Ve zmíněném webináři zaznělo, že kdyby KSČM zmizela z parlamentu, (prý) by to umožnilo překonat antikomunistický narativ ve společnosti a otevřelo by to cestu pro „stranu demokratickou a radikálně levicovou“, která nebo které by byly schopny se stát součástí různých koalic. Teď ještě, aby to takto také cítili její potenciální voliči. Německá dnešní realita to tak jednoduše nepredikuje. Spíše by to mohlo otevřít tradiční cestu levice v postsocialistických státech a společnostech. Daleko reálnější je mnohaleté vymizení levicových reprezentací z lokální politické krajiny.
Můj názor je, že i s přihlédnutí k německým reáliím, v české společnosti je potřeba vynaložit dostatek sil, aby levice (hodně radikální, méně radikální i reformistická) zůstala v centru české politické moci, v parlamentu. K tomu by všichni, kdo by nechtěl, aby levicový motiv byl vygumován z české centrální politiky, měli „překousnout“ své případné výhrady a dát jedné nebo druhé levicové kandidující straně hlas. A u těch stran, které by chtěli také hrát viditelnou roli v levicové budoucnosti, ale zatím nemají šanci něco pozitivně ve volbách ovlivnit, svůj hlas pro ně odložit na později. Tady nejde o větší nebo menší souznění v názorech s jednou či druhou politickou levicovou silou. Tady jde o levici jako takovou.
Nyní jde o to, aby česká levice neudělala někde chybu, jako soudruzi v Německu. O nic více a nic méně!