Josef Buřič se zamýšlí nad nedávným zvýšením úrokových sazeb ze strany České národní banky.
Poslední kroky české centrální banky vyvolaly (jak jinak) řadu emocí. Vládní strana, která si asi více uvědomuje svoji odpovědnost za chod ekonomiky, to pokládá za neadekvátní krok, neodpovídající reálné situaci ekonomiky.
Naproti tomu politická opozice téměř jednotně centrální banku chválí a zdůrazňuje, jak to dělá dobře, že ukázala, jak je nezávislá atd. Jen by měla říci, jak by se jí v tomto modelu chování centrální banky dařilo, kdyby ona vládla. Skoro to vypadá tak, že by požadovala ještě daleko tvrdší kroky, ještě větší zvýšení základních úrokových sazeb.
Účelovost tvrzení opozice je více než zřetelná. Cokoliv, co se dá použít proti vládní politice, je dnes (v předvolební době) dobré. Možná, že to tak ani centrální banka nemyslela, ale svými kroky vstoupila do předvolebního boje. I když, že by to nevěděla, o tom bych pochyboval…
Ono by se totiž vůbec nic nestalo, kdyby své rozhodnutí, když už nemůže jednat jinak, oddálila o týden. A já bych se velmi divil, kdyby si to členové bankovní rady, když přijímali toto rozhodnutí, neuvědomovali.
Naopak, možná, že převážil přesný opak. Právě proto, že je před volbami, my můžeme takové rozhodnutí udělat a nebudeme se ohlížet na nic dalšího. Svým způsobem vyjádřili svůj postoj k probíhajícímu předvolebnímu klání. Prostě tito lidé nemohou být tak nevědomí, aby si tyto souvislosti neuvědomovali. Možná je to svým způsobem i vyjádření určité arogance či snad jenom distance vůči vládě.
A já myslím, že to není dobrá pozice pro naši budoucnost. K čemu je dobrá, resp. jak prospívá české ekonomice, ona deklarovaná nespolupráce mezi centrální bankou a vládou, jak právě v těchto dnech bylo široce publikováno?
Bylo by asi dobré se zamyslet i nad tím, zda vždy v tomto „sporu“ vlády a centrální banky, je to právě centrální banka, kdo má pravdu, protože může jednat tzv. nezávisle. Snad jen papež má onu vlastnost, že je neomylný, jak stanovuje jedna encyklika – mimochodem z doby relativně nedávné (1870).
Jak centrální banka hodnotila současnou ekonomiku
Stojí totiž za zamyšlení podívat se na historii hodnocení vývoje české ekonomiky ze strany centrální banky, které je někdy (mírně řečeno) zvláštní a to zejména v posledních dvou letech. Je sice možné mnohé z toho přiřadit tomu, že jsme v turbulentní době, kde je příliš mnoho neznámých a těžko předvídatelných veličin, které je nutno vzít v úvahu. Ale přece jen některé závěry jsou velmi diskutabilní.
V únoru 2020 byla vydána zpráva centrální banky o inflaci. V ní se uvádělo, že česká ekonomika poroste v roce 2020 o 2,3 % a je zde nebezpečí inflace. Tím banka vysvětlovala, proč přistoupila ke zvýšení úrokových sazeb: repo sazba až na 2,25 %, lombardní sazba na 3,25 %.
Je pravdou, že inflace za prosinec 2020 dosáhla úrovně 3,2 % a byla z velké části ovlivněna růstem cen bydlení, potravin, energií a cen stravovacích služeb. Bylo však také zřetelné, že cenový růst zpomaluje a je již na vrcholu. Pak už by dynamika cen musela klesat.
Naproti tomu ČNB vůbec nebrala v úvahu, že průmyslová výroba za čtvrté čtvrtletí 2019 je o 2,3 % pod úrovní čtvrtého čtvrtletí 2018 a dokonce průmyslová výroba jako celek – onen motor ekonomiky – je za celý rok 2019 o 0,5 % nižší než v roce předchozím. Tato data již v té době byla známa. Byly zde tedy evidentní příznaky stagnace průmyslové výroby především pak v hlavních odvětvích: automotive růst jen o 0,7 %, strojírenství minus 2,5 %, výroba elektřiny stagnace atd.
Tato zpráva o inflaci zpracovaná v první polovině února tak zcela pomíjela vznikající nebezpečí stagnace výroby. Jejím hlavním problémem byla rostoucí inflace a nutnost ji potlačovat.
Zpráva v té době vůbec nehovoří o možnosti koronavirové epidemie, ačkoli již od ledna 2020 bylo evidentní, že začíná v okolním světě koronavirová krize, která může mít nepředvídatelné důsledky.
Podle mého soudu zde došlo k naprosto chybnému vyhodnocení celkové situace české ekonomiky. Bylo jednostranně hodnoceno jen nebezpečí inflace, ačkoli daleko větším problémem byla stagnace produkce. Za této situace zvyšovat úrokové sazby a tzv. brzdit inflační očekávání, zdražovat úvěrování firem v situaci krize výroby přece nedávalo smysl a mohlo znamenat jediné – krize výroby se dále prohloubí…
Domnívám se, že v únoru 2020 již byla také patrná rizika související s koronavirovou epidemií. Nebezpečí, že zasáhne také Evropu, protože v té době se již rozvíjela v Číně a bylo patrné, že se nezastaví na hranicích země.
V té době bylo jediným rozumným řešením vyčkat. Nespěchat se zvýšením sazeb. Po dvou týdnech již bylo jasno, jaké procesy se začínají rozvíjet. Jednoznačně v té době zvýšení sazeb a tzv. krocení inflace bylo omylem. Už začátkem března byla pak přijímána první opatření vlády k omezení šíření koronaviru. Centrální banka pak zareagovala v polovině března a znovu koncem března snížením repo sazby na 1,00 %. V té době už nemohla žádným způsobem obhájit svoji předchozí politiku zvyšování sazeb.
Podobně se dá hodnotit i celková analýza vývoje ekonomiky v roce 2020 ve zprávách centrální banky. Můžeme se podívat na její hodnocení celkového vývoje HDP, kde se v prognóze o růstu ekonomiky v únoru 2020 pro rok 2020 počítalo s růstem HDP o 2,3 %. V dalších zprávách pak se již počítalo s poklesem HDP za rok 2020 o 8 %, resp. o 8,2 % (viz Prognóza ČNB ze srpna 2020), což bylo zjevně nadhodnocené. K tak hlubokému poklesu tvorby HDP nebyl důvod. Připomeňme, že celkově rok 2020 skončil poklesem HDP o 5,6 %.
Obdobně fluktuující byl i odhad růstu HDP pro rok 2021. Jestliže ještě v červenci 2020 se odhaduje růst HDP v roce 2021 na 3,5 %, pak v listopadu již snižuje odhad pro rok 2021 na růst o 1,7 %. V únoru 2021 je odhad růstu HDP pro rok 2021 vyšší, tj. 2,2 %, aby vzápětí (v květnu 2021) byl odhad růstu snížen na 1,2 % a nakonec v srpnu korigován znovu na 3,5 %.
Tuto fluktuaci odhadu není asi reálně možné vysvětlit. Samozřejmě, že vždy se pro ni dá (na papíře) najít vysvětlení, je složitá situace atd. Ale že by taková fluktuace svědčila o znalosti vývoje reálné ekonomiky, o tom by se asi dalo pochybovat. Domnívám se totiž, že právě znalost reálné ekonomiky by měla být tím klíčovým parametrem při úvahách o dalších opatřeních v měnové politice.
Zde narážíme na zásadní problém koordinace měnové a fiskální politiky – jinak řečeno na problém hodnocení ekonomiky ze strany centrální banky na jedné straně a ze strany vlády na straně druhé. A samozřejmě na otázku, zda má nějaká koordinace být či nikoli.
Ta je tím závažnější, čím jsme menší ekonomikou a samostatnou ekonomikou se svojí měnou. Nebyl by asi tento problém tak vyhraněn tehdy, kdyby byla česká ekonomika součástí eurozóny. Pak se rozhoduje jinde a my se tomu jen musíme přizpůsobit, navíc změny v tak velkém celku neprobíhají tak rychle.
Když chceme mít svoji korunu, a já myslím, že to je tak správně, pak si uvědomme, že také musíme mít do značné míry společnou politiku. Táhnout za jeden provaz, i když někteří by chtěli být nezávislí.
Jak s nezávislostí
Současná pozice centrální banky příliš připomíná ono heslo Fiat iusticia, pereat mundus. Tento latinský výrok se obvykle překládá – ať je spravedlnost, i kdyby měl zhynout celý svět. Jinak řečeno, zaveďme spravedlnost ať to stojí, co to stojí. Tedy potlačme inflaci za každou cenu, i kdybychom měli zastavit či snad „zruinovat“ celou ekonomiku…
Ono je krásné být nezávislý. Ale ono to také může znamenat, že mohu dělat cokoli, co uznám za vhodné a nikdo nemá právo mi do toho mluvit. Zejména, když se do toho dá zahrnout i politika. Vždycky se najde politická opozice, která takovou nezávislost pochválí, protože se jí to hodí do kritiky vlády, zejména když vidí, že to může vládnoucí koalici komplikovat život.
Vždycky mohu zdůvodnit, že to dělám s tím nejlepším úmyslem. Když jsem nezávislý, jsem také někomu odpovědný? Třeba parlamentu jako je vláda, nebo nikomu, nebo jakési abstraktní ideji o inflaci? Kdo to nakonec posoudí?
Kritéria nezávislosti jsou zde přece příliš volná a pružná. Jsou snad nějak měřitelná? Hrát si na nezávislost je tak lehké. Když to nevyjde, tak ztráty takové operace nakonec státní rozpočet zaplatí, tedy i daňový poplatník.
Idea nezávislosti se zrodila v akademickém prostředí. Stejně jako některá další pravidla, podle nichž by (podle akademiků) měla ideálně fungovat ekonomika. Tedy mezi těmi, kteří nikdy nestáli před nutností volby, jakou politiku zvolit, neměli požadavky na financování mnoha potřeb a omezené zdroje pro jejich pokrytí. A někdo se těchto idejí chytil v domnění, že našel „perpetuum mobile“, které zajistí „věčnou rovnováhu a růst“, když svěří vládu odborníkům, nezávislým na politickém životě, a také na voličích. Je to prostě představa o tom, že existují nějaká „zlatá“ pravidla, podle nichž se budeme řídit a vše půjde jak na drátkách…
To jsou nápady, které se možná hodí do „dobrého počasí“. Co dnes chtějí tito rozumbradové dělat s faktem, že země eurozóny již nyní mají v souhrnu dluh vyšší než je jejich HDP? Jak to, že ekonomicky nejrozvinutější země mají dluh větší než HDP a dosud prosperují? Proč už se dávno nezhroutily? Kde je ta kouzlená hranice 60 % podílu dluhu na HDP, kterou taky tak ráda vykládá naše politická opozice?
Tahle pravidla, ještě doprovázená nejrůznějšími sankcemi za jejich porušení, přece musí být opuštěna, protože jsou mimo realitu. Život je přece někde jinde a nebude se řídit nějakými dogmaty…
Jsem proto přesvědčen, že bude nutno dojít i k výkladu toho, jak to má být s onou nezávislostí centrální banky a vlády. Pokud se takový princip dostává do konfliktu s reálným životem, pak musí být změněn, resp. nemůže být vykládán tak dogmaticky, jak to vidíme v naší praxi.
Historie z roku 2013
Můžeme se vrátit i dále do minulosti. Do roku 2013, kdy byla provedena devalvace české koruny a úroveň devalvovaného kurzu byla centrální bankou držena po celé čtyři roky. I tehdy bylo jasné, že je to problém, že držet stabilní kurz tak dlouho, bude nakonec přítěží pro ekonomiku. Ale byla tu ona nezávislost a tak se mohl ten kurz držet, tak dlouho, jak banka chtěla, ačkoli to v té době již ekonomice vadilo.
Problém je přece v tom, že prostřednictvím devalvovaného kurzu firmy získávají dodatečné zdroje, které se však nutně nemusí přeměňovat do investic do nové techniky, vyšší výkonnosti. Nic je k tomu přece nenutilo.
Ekonomika s takovým přebytkem obchodní bilance by musela směřovat k revalvaci kurzu, nikoli k devalvaci. Jak to obvykle bývá, devalvace zvýhodňuje exportéry a vytváří bariéry pro dopady vnějšího prostředí do vnitřní ekonomiky. Tak tomu bylo i u nás. Výsledkem bylo, že se oddálily nezbytné změny ve výrobních strukturách, v tlaku na modernizaci atd.
Stačí uvést tato čísla: jestliže v roce 2013 byla celková aktiva centrální banky 1 141 mld. Kč, a úložky komerčních bank v centrální bance byly 664 mld. Kč, pak v roce 2017 byla celková aktiva centrální banky 3 212 mld. Kč a úložky komerčních bank v centrální bance byly 2 294 mld. Kč. Takže masa peněz se za tyto necelé čtyři roky zvýšila 4krát. Jak se v té době zvýšila reálná ekonomika? Asi tak o čtvrtinu.
Jen si představme, jak výrazně stoupla masa finančních zdrojů v kontrastu k růstu reálné ekonomiky. Nárůst 2 000 mld., který za tyto necelé čtyři roky evidujeme, je nesporným inflačním činitelem, který se přelil především do cen nemovitostí. Co asi tak měly komerční banky dělat s tak rostoucími zdroji než je investovat do hypoték atd. a také je deponovat v centrální bance?
Tato politika je u kořenů současné tzv. inflace, se kterou dnes musíme údajně zápolit. Příčinou současného vzestupu cen jsou ovšem především zahraniční ceny. Těžko se dá něco udělat s tím, že železo dovážíme a jeho cena je vyšší o 40 %, nebo ropa je dražší atd. Zahraniční ceny stále rostou a naše politika zdražování peněz je ani náhodou nezastaví. Pokud současně nedojde k výraznějšímu zpevnění kurzu koruny, o který si vyššími sazbami úroků docela koledujeme. Co pak budou dělat naši exportéři, bude-li tento vzestup příliš rychlý?
Nemyslím, že je nutno zde hájit vládu, ale myslím, že je nutné být trochu objektivnější a neschovávat se za nezávislost. Ale k tomu by nemuselo docházet, pokud by zde byla přítomna určitá odpovědnost a snaha o vzájemné porozumění. A to zatím není vidět ke škodě všech….
Ilustrační foto: Kirk979, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons