Lukáš Valeš ve svém příspěvku upozorňuje, že skutečná česká levice s levicovým programem, hájící zájmy běžných lidí, fatálně chybí.
Každého politologa, ekonoma či sociologa jistě potěší, když jeho předpovědi stran budoucího vývoje vyjdou. Znamená to mimo jiné, že dotyčný je odborně zdatný a především, že alespoň některé sociální jevy lze předvídat a tudíž mají svou odhalitelnou logiku. Radost nad tím kazí snad jen skutečnost, když dotyčný odborník několik let trpělivě ukazuje na to, že něco špatně dopadne, a ti lidé, kteří mohou a měli by takovému vývoji zabránit, jeho predikce naprosto ignorují.
I my v !Argumentu jsme opakovaně varovali českou levici a sociální demokraty zvláště, že levice a zejména sociální demokracie směřuje mimo Poslaneckou sněmovnu. Od roku 2013 prohrála všechny volby, přičemž s každými dalšími byl propad větší a větší. Postupně tak vypadli z pražského magistrátu (komunální volby 2018), Evropského parlamentu (2019), velké části krajských zastupitelstev (2020). Varování od expertů i z praxe bylo dost a dost.
Přesto vedení sociální demokracie opakovaně všechny výzvy ke změně směru a vnitrostranické diskusi okázale ignorovalo. Zcela nepochopitelné v tomto kontextu bylo opakované zvolení Jana Hamáčka předsedou, který se stal přímo zosobněním těchto proher. Ty přitom svými výroky málem proměňoval ve vítězství. Vzpomeňme například jeho glosu po katastrofě strany v komunálních volbách 2018: „Sociální demokracie se odrazila ode dna.“ Přesto jej spolustraníci znovu zvolili na letošním on-linovém sjezdu strany opět předsedou. A to navzdory cílené likvidaci všech oponentů – vzpomeňme kroky proti stranické organizaci v Ústeckém kraji v loňských krajských volbách, silové prosazení Jany Maláčové lídryní v Praze a násilné dosazení Romana Onderky do čela jihomoravské kandidátky do letošních voleb, proti čemuž na protest odešlo 14 lidí z původní kandidátky, včetně dosavadní jedničky. A tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat – viz osud ministra Petříčka.
Po prohraných volbách, kdy sociální demokracie opustila i Poslaneckou sněmovnu, se pro sociální demokracii otevřela možnost konečně si otevřeně věci vyříkat – i když mnohem lepší by bylo, kdyby k tomu využila poslední čtyři roky – místo od počátku nesmyslného vládního angažmá s hnutím ANO.
Spolu s touto tvrdou, ale nanejvýše potřebnou diskusí, kde „udělali soudruzi chybu“, by se měla na všech úrovních rozehrát i intenzivní komunikace na téma: „Jak dál?“ Ta by měla zároveň generovat – ideálně z místní a regionální úrovně – i nové adepty na členy vedení, včetně nového předsedy. Bohužel se zdá, že sociální demokracie se stává mistrem v hledání svého dna, které se v čase stále propadá. První, kdo ohlásil kandidaturu na předsedu sociální demokracie, byla dosavadní místopředsedkyně strany Jana Maláčová. Tedy člověk přímo zodpovědný za dosavadní volební katastrofy. Jistě je hodný ocenění její boj za zlepšení sociálního postavení pracujících, možná i osobní nasazení v kampani, ale Maláčová vždy pevně stála za předsedou Hamáčkem a přímo se podílela na dosavadní chybné politice strany – mimo jiné i přijetím své role v čele pražské kandidátky, navzdory jasného nesouhlasu pražské členské základny a jejího vedení. Jana Maláčová by měla převzít svou zodpovědnost za výsledky ČSSD a alespoň na čas se z vysoké politiky stáhnout.
Dalším doposud známým kandidátem se stal další, tentokráte bývalý místopředseda Michal Šmarda. Ten dokonce v Deníku referendum seznámil členy strany i širší veřejnost se svými cíli. Článek se jmenuje příznačně Budoucnost ČSSD? Jedině jako demokratická levice bez nacionalismu. Ačkoliv Šmarda je jistě sociální demokrat srdcem, jeho plány se stranou vzbuzují (mírně řečeno) zděšení. Přestože sami čeští voliči jasně odmítli liberální směřování sociální demokracie v období Sobotkovy vlády, navrhuje právě propojení české levice s liberálními stranami v čele se Zelenými. Bohužel bez znalosti reality, kde právě uplatňování současné ekologické ideologie ztělesněné v evropském Green Dealu znamená výrazné zhoršení životních podmínek tradičních voličů sociální demokracie. Dnešní extrémní nárůst tzv. energetické chudoby je toho jasným důkazem. O to víc je překvapující, že Šmarda zásadně odmítl závěry autorského kolektivu publikace Budoucnost levice bez liberalismu. V ní se podle Šmardy „její autoři snaží o teoretické zdůvodnění oprávněnosti spolupráce s nacionalisty, komunisty a oligarchy. Vidí v ní budoucnost levice a striktně odmítají spolupráci s progresivními a liberálními středolevými subjekty.“ Pomiňme nepominutelný fakt, že mezi jejími autory jsou velevýznamná jména české intelektuální levice, jako jsou profesor Jan Keller, profesor Petr Drulák či ekonomka docentka Ilona Švihlíková.
Šmarda se především pokouší o pověstnou kvadraturu kruhu – totiž dát dohromady principy ochrany práv pracující většiny a progresivistických koncepcí, hájících práva pidiminorit a genderu na úkor řešení velkých a skutečných problémů současného globalizovaného světa, který jeho obyvatele drasticky rozdělil mezi vyhrávající menšinu a prohrávající většinu. Tu zmíněný Petr Drulák ve svém článku Chvála konzervativního socialismu výstižně popsal takto: „Přestože poctivě pracují, v důsledku globální konkurence, mobility, rozpočtových škrtů a technologických změn dostávají menší a menší kus ze společného koláče. Veřejné služby, na nichž závisí, jim mizí před očima. Rodina, kraj a národ pro ně nejsou prázdné pojmy, ale reálné životní hodnoty, kterých se nechtějí vzdávat. Vůči menšinám nejsou nepřejícní, dokud jim jejich aktivisté nezačnou diktovat, jak mají měnit své životy. Nerozumí zavádění genderových kvót do všech aspektů života, odstraňování kategorií otec a matka z úředních formulářů (z důvodů nediskriminace LGBT rodičů) či rušení pisoárů (jako genderově diskriminujících). A občas se také ptají, proč se v 21. století lidská práva týkají už jen genderu a menšin.“
K možné symbióze liberálů s těmito většinovými skupinami dodává Drulák výstižně: „Nad těmito lidmi liberálové ohrnují nos, vždy a všude. Jsou pro ně tupou, zaostalou masou, která potřebuje poučit a morálně dovychovat. Když Francie zažila hnutí žlutých vest, které vzešlo právě z této části společnosti, pařížští liberálové se od nich znechuceně odvraceli. Podobně i pražští liberálové pohrdají zaostalou masou, která nedokáže ocenit humanismus Karla Schwarzenberga a hlasuje pro Zemana. Stejně jako česká sociální demokracie i západní levice tyto lidi opustila.“
Je tedy zjevné, že ani bodrý starosta Nového Města na Moravě sociální demokracii zpět do sněmovny a především zpět mezi relevantní politické síly, kterým lidé opravdu věří, že se berou za jejich zájmy, nepomůže. Jedinou nadějí je tak dosud neznámá osobnost z regionů, která nemá podíl na předchozích neúspěších sociální demokracie a přitom stojí oběma nohami na zemi. Zatímco progresivistickými stranami česká politika jen hýří – vedle Zelených připomeňme zejména Piráty, skutečnou českou levici s levicovým programem, hájící zájmy běžných lidí práce, abychom pohledali. Jestliže se tedy v rámci české sociální demokracie nevyskytne spontánní levicový pohyb zdola, můžeme již nyní říci: ČSSD sbohem!