Ilona Švihlíková ukazuje příčiny a dopady hned několika událostí v české ekonomice. Vedle energetické krize píše o minimální mzdě a o zvýšení úrokových sazeb ČNB.
V minulém týdnu se nahromadilo několik událostí, resp. jejich dopadů, které vyžadují komentář a zasazení do kontextu. Snad nebude čtenáři vadit, že z důvodu přehlednosti je včlením do jednoho článku.
Začněme případem Bohemia Energy. Jedná se o komplexní téma, které otevírá řadu velmi problematických otázek. Jednak je to vývoj na komoditním trhu, který je silně (byť to není jediný faktor) ovlivněn zcela nepromyšleným Green Dealem (Zelená dohoda). V minulém týdnu začali navíc novináři, tito dobří sloužící systému, klást otázky typu, jestli si lidé nemohou za to, že s někým jako Bohemia Energy uzavřeli smlouvy. Nu, možná se mohli zeptat, proč tito novináři adorovali osobu Písaříka jako „mladého dynamického podnikatele“. Nebo bychom si možná vůbec mohli položit otázku jinou: čímpak to asi bude, když se „nepovede“ nějaký podnikatelský projekt? Tak „to prostě nevyšlo“, a je potřeba s tím v tržní (čti v kapitalistické) ekonomice počítat, zatímco ti lidé, které „nepovedený projekt“ uvrhne do chudoby, nezaměstnanosti či exekuce „si za to mohou sami, měli více přemýšlet, být více finančně gramotní“ a tak dále.
Kapitalismus si svou „legitimitu“ uchovává tím, že se vždy najde dost oddaných sloužících, kteří rádi z obětí udělají viníky (napadá mě v této souvislosti případ krizí v jihovýchodní Asii v letech 1997-98). Mezinárodní měnový fond tyto země, např. Indonésii, Malajsii a další chválil za jejich politiku, dokonce se objevilo pojmenování pro tyto země jako „tygři druhé vlny“ (do té první patřil Singapur či Jižní Korea). Po vypuknutí krize pak ta stejná instituce, tedy MMF, svalovala vinu na vlády, které si najednou počínaly nerozumně a jejich hlavním úkolem nebylo se postarat o své trpící obyvatele, ale obnovit důvěru finančních trhů.
Role ERÚ zůstává sporná. Samotný úřad se hájí tím (viz prohlášení z 5. listopadu zde), že politika EU je v oblasti energetiky vysoce liberalizační a že samotný ERÚ nemá nástroje, jak firmy s riskantními praktikami krotit, příp. je vůbec na trh nepustit. Je nicméně jasné, že jsme dostali, podobně jako v jiných případech, výživnou ochutnávku „liberální politiky EU“. EU je fascinující v tom, jak nefunkční její adorované mantry jsou a jak katastrofálně dopadají nejen na evropské občany, ale i firmy. Nepromyšlenost následků Green Dealu spolu s liberalizací vytváří podhoubí pro dlouhodobě vysoké ceny primárních komodit a s tím i pro sociální destrukci evropské společnosti.
Minimální mzda vzrostla
V minulém týdnu došlo také k navýšení minimální mzdy. Nu, zcela cynicky by se dalo říci, že lepší nějaké navýšení než žádné, protože vzhledem k očekávanému složení příští vlády, bych očekávala, že budou chtít nejspíš minimální mzdu zcela zrušit.
Minimální mzda plní v ekonomice důležitou funkci, její zvyšování pomáhá odstraňovat pracující chudobu a motivuje zaměstnavatele zvyšovat mzdy i pro další pracovníky. Přestože se vláda rozhodla minimální mzdu zvýšit na 16 200 Kč (o tisícovku výše než nyní), je potřeba zmínit, že stále přetrvává situace, kdy minimální mzda v ČR je nižší – a teď pozor – nejen ve srovnání s vyspělými zeměmi (kde to raději ani nesrovnávejme, udělá se nám zle), ale i mezi sousedními „postkomunistickými“ zeměmi.
Podívejme se na následující údaje (dle dat z Eurostatu, rok 2021): v ČR 579 eur, na Slovensku je to 623 eur, v Polsku 615 eur, Německo 1 569 eur. Poláci plánují navýšit svou minimální mzdu příští rok na 661 eur!
V Polsku vládnou národní konzervativci, premiér Morawiecki ale o konci levné práce pro Polsko hovořil v minulosti opakovaně.
Zdá se, že model levné práce či láce jako jediného modu operandi je v ČR zakořeněn ještě silněji než v zemích, které si prošly podobným modelem transformace. Odpor vůči zvyšování minimální mzdy ze strany pravice nepřekvapí, ti, kteří se nyní dostali k moci, jsou v řadě případů ti stejní, kteří drželi minimální mzdu na úrovni 8 000 Kč téměř osm let!
Inflace a zvýšení úrokových sazeb ze strany ČNB
O šok týdne se postarala ČNB. Tématu inflace jsem se věnovala v podcastech již mnohokrát. Musím ale zopakovat, že ČNB ve svých predikcích inflaci katastrofálně podcenila, a její současné, dramatické kroky směrem k navýšení úrokových sazeb je potřeba interpretovat i v tomto kontextu – šokovat trhy, aby se „zapomnělo“ na to, jak špatně si ČNB vedla při čtení světového vývoje.
Inflace v ČR překračuje (měřeno CPI, tedy indexem spotřebitelských cen, který ČNB používá) inflační cíl, který je směřován na 2 % s tolerančním pásmem +/- 1 procentní bod. Jenže, na rozdíl od toho, co tak rádi melou redaktoři ČT, nejde dominantně o inflaci způsobenou „Babišem“, ale o inflaci nákladovou, danou kombinací řady faktorů, z nichž některým jsem se věnovala v podcastu o cenách primárních komodit. Proti nákladové inflaci dané globálními faktory se z pozice takové země, jako je ČR, prostě bojovat nedá. ČNB se proto rozhodla ekonomiku doslova „zaříznout“ a nasadit ve srovnání s okolím obrovské úrokové sazby.
Podívejme se na tabulku:
Poznámka k vykřičníku: to, že eurozóna má vyšší inflaci, a ECB neupravila své úrokové sazby, je zcela mimořádné a zaslouží si samostatný rozbor. Jedná se o nebývalou kombinaci, které je ovšem pro nás velice relevantní, jak akademicky (srovnání dopadů se Slovenskem např.), tak prakticky (viz dále).
ČNB se svou úrokovou politikou dostala mimo kontext evropských zemí, podobnou úrokovou míru má Chile (o kterém mluvil i premiér Babiš), nižší má i Kolumbie.
Jaký bude mít nárůst úrokových sazeb dopady?
Navýšení úrokových sazeb, notabene takto drasticky, se do ekonomiky promítne významně. Jedná se o monetární restrikci, která podváže ekonomický růst. Pokud si k tomu doplníme, že nová vláda bude chtít škrtat (už to ohlásila a pravice nic jiného ani neumí), pak se nám tu sejde skutečně „lahodná“ kombinace fiskální a monetární restrikce, které nemůže skončit ničím jiným než ekonomickou recesí. Vzpomínáte rádi na roky 2012/2013?
Promítnutí vyšších úrokových sazeb se v ekonomice rozprostře v čase, nicméně efekty na hypotéky budou patrné rychleji. Uvědomme si, co to bude znamenat v kombinaci s vysokými cenami energií… a máme zaděláno na pořádný sociální problém.
Je tu ale ještě jeden faktor. Jak je patrné z tabulky, naše úroková sazby je podstatně vyšší než ta v eurozóně, ale i vyšší než u zemí, které mají stále vlastní měnu, např. polský zlotý. Je tedy nabíledni očekávat, že tímto krokem ČNB posílila tzv. úrokový diferenciál (korunová aktiva jsou výnosnější než eurová) a že se tím posílí příliv kapitálu do ČR (hledající vyšší zhodnocení), což bude tlačit na apreciaci (zhodnocení) koruny vůči euru. Což je sice dobrá věc obecně, ale pro ty, kteří by se rádi „vyexportovali“ z krize, to asi super zpráva nebude.
Posilující koruna by mohla nicméně zbrzdit trošku zahraniční inflační tlaky. Samotné zvyšování úrokových sazeb ČNB nemůže nikdy přetlačit vývoj světových cen komodit.
Na obrázku vývoje kurzu CZK/EUR z Evropské centrální banky vidíme velkou volatilitu (kolísání) koruny, přičemž jasná apreciační tendence není jasná, což může vyjadřovat znepokojení nad celkovým makroekonomickým vývojem.
Neschopnost včas rozpoznat trendy, nepromyšlenost velkých změn jako je Green Deal a reagovat na ně, včetně přetrvávání politiky láce, to jsou bohužel hlavní výstupy (nejen) minulého týdne.