Letos uplyne 30 let od začátku války v Bosně. Stanice France Culture si toto výročí připomíná rozhlasovým cyklem, ve kterém se setkáme např. s historikem a politologem J. Rupnikem (v 90. letech byl poradcem prezidenta V. Havla).
Jak se mohla Jugoslávie, která se dokázala vymanit ze sovětského područí a vytvořit liberálnější socialistický model, a která každé léto vítala u svých břehů turisty z celého světa, nejen tak brutálně zhroutit, ale především upadnout do násilí, jaké Evropa nezažila od druhé světové války?
Na to se ptá čtyřdílný cyklus „Yougoslavie, la guerre au cœur de l’Europe“ (Jugoslávie, válka v srdci Evropy), který přinesla francouzská rozhlasová platforma France Culture.
***
„Abychom pochopili historii války, museli bychom se vrátit k počátkům Jugoslávie, k touze po emancipaci, která se zrodila na Balkáně, tehdy rozděleném mezi Rakousko-Uhersko a Osmanskou říši. Projít 20. stoletím a jeho dvěma světovými válkami, od atentátu na arcivévodu v Sarajevu, Království Jugoslávie, Titovy vlády až po probuzení nacionalismu a nástup Miloševiče k moci,“ uvádí se v textu, který doprovází 1. díl s názvem „Aux origines de la Yougoslavie“ (Ke kořenům Jugoslávie).
Politolog Jacques Rupnik se vrací k počátkům jugoslávského projektu, který vysvětluje jako „pokus na konci první světové války sjednotit jižní Slovany v jednom státě, který by spojil národy, jež některé byly v Osmanské říši, jiné v říši Habsburků.“
Je to doba konce impérií, kdy přicházejí nové státy postavené na národním principu. Podle Rupnika spočívá celá problematičnost projektu právě v tomto bodě: „Jugoslávie v době, kdy se budovaly tyto takzvané národní státy, budovala mnohonárodnostní stát, a právě v tom spočívá nejasnost. Můžeme z této situace vytvořit jugoslávský národ složený z různých národů?“
Z tohoto projektu zůstává určitá lítost, jak vzpomíná Vasilij Silovič, režisér narozený v Jugoslávii: „Když se řekne bývalá Jugoslávie, je to jakási trvalá melancholie. Představa, že země může zmizet, jako by nikdy neexistovala, mě stále udivuje.“
Druhý díl se věnuje obléhání Sarajeva („Le siège de Sarajevo“) – v pořadu kromě jiných vystoupili novináři Rémy Ourdan (během války v Bosně působil v deníku Le Monde) a Jean Hatzfeld (během obléhání Sarajeva psal pro Libération).
Třetí díl je zaměřen na válečný tribunál: „Le TPIY, un tribunal en temps de guerre“.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY – International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia) byl soudní dvůr OSN, který se zabýval válečnými zločiny, k nimž došlo během konfliktů na Balkáně v 90. letech 20. století. Během svého mandátu, který trval v letech 1993-2017, nezvratně změnil podobu mezinárodního humanitárního práva, poskytl obětem možnost vyjádřit se k hrůzám, jichž byly svědky a které zažily, a dokázal, že osoby podezřelé z toho, že nesou největší odpovědnost za zvěrstva spáchaná během ozbrojených konfliktů, mohou být volány k odpovědnosti.
Čtvrtý díl se týká Daytonské dohody („Les accords de Dayton : 25 ans après“).
Odborníci v regionu se shodují, že Daytonská dohoda je nedokonalá. Podle Jeana Hatzfelda „vytvořila všudypřítomný systém moci“ a připomíná obtíže vládnutí, které z ní vyplývají: „Tento systém není životaschopný, je nákladný a především, protože jej vykonávají nacionalističtí lidé, jejich první starostí bude často zbořit nebo popřít to, co bylo uděláno dříve.“
Rémy Ourdan má za to, že „Dayton je jednou z nejhorších dohod v dějinách mírových dohod“.
Historik Jean-Arnault Derens vysvětluje, že „Daytonská dohoda vytvořila institucionální monstrum, jakéhosi golema, jehož klíče byly předány nacionalistickým oligarchiím.“
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.