Zleva tanky: Matěj Stropnický se v první eseji z připravovaného seriálu věnuje fenoménu hnutí žlutých vest ve Francii.
Vzedmutí odporu Žlutých vest se ve Francii odehrálo na přelomu let 2018/9, tedy právě před třemi lety. Několika následujícími texty se chci proto k tomuto hnutí vrátit a první z nich je částečně již tento.
Střední třídy bohatnou z existence dělnictva, není-li dělnictvo, chudnou, píše francouzský antropolog Emmanuel Todd. A dodává, že právě to je situace současné Francie, odkud se většina průmyslové výroby přesunula v rámci globalizace již před časem na východ včetně dálného, aniž tato proměna struktur společnosti přinesla očekávaný sociální smír a tím méně prosperitu. Pro svou novou knihu zvolil název Les Luttes de classes en France au XXIe siècle (Seuil, Paris 2020) podle Marxových Třídních bojů ve Francii 1848-1850 o revolucích let 1848-9, ale s marxistickou analýzou Todd mnoho společného nemá: tyto reminiscence se prostě ve Francii dobře prodávají, vzpomeňme na Pikettyho. Todd ve své knize využívá četných předchozích antropologických výzkumů rodiny, aby ukázal, že Francie je dnes společensky překvapivě homogenní stát. Homogenní ve své roztříštěnosti a úpadku. Přesto, nebo právě proto, ale pozoruje ukončení padesátiletého cyklu kulturní emancipace (1968-2018), který je podle jeho mínění nyní a počínaje hnutím žlutých vest nahrazován opět cyklem třídních bojů.
Todd patří ke generaci francouzských osmašedesátníků, krátce byl koncem šedesátých let i členem francouzské komunistické strany, jeho dnešní politické názory se v knize dozvídáme spíš okrajově, ale zůstává prý „někde na levici“, jak lze tuto rozšířenou a nepříliš spolehlivou pozici vymezit. Věří, že „tam nahoře“ něco je.
V knize Les Luttes de classes en France au XXIe siècle předkládá tříšť tezí a politických komentářů, aniž k těm či oněm zpracovává nový výzkum. Proto je její nejzajímavější částí ta, v níž analyzuje společenské pozadí hnutí žlutých vest. V něm kniha vrcholí, předchází mu ale velmi silně zabarvené hodnocení téměř tří desetiletí počínajících podpisem Maastrichtské dohody (1992). Tu hodnotí jako katastrofu. Podle Todda se očekávání Francie od vzniku EU a posléze eurozóny vyvinula takto: zatímco od vzniku EU francouzští politici – a zejména socialisté – očekávali posílení vlivu a kontroly Francie nad Německem, EU posílila naopak pozici Německa vůči Francii. Tam, kde očekávali vznikem jednotného trhu pomoc pro francouzský průmysl, urychlil ve skutečnosti evropský trh jeho úpadek a předpoklad zvýšení politického vlivu lidí na (tehdy) globalizující se ekonomiku přenesením mnoha pravomocí na evropskou úroveň přineslo ztrátu suverenity. Pro Maastricht se v okamžiku podpisu vyslovovalo ve Francii 70 % nejvyšších vrstev, 44 % obchodníků, řemeslníků a podnikatelů, 57 % lidí pracujících ve službách, 44 % zaměstnanců, 42 % dělnických profesí a 55 % důchodců. Hlasování o evropské ústavě skončilo v referendu o třináct let později už těsnou porážkou záměru a ústava nikdy nebyla přijata. Data francouzského statistického úřadu l’Insee, jehož kritikou Todd nešetří, ukazují podporu při referendu o ústavě, kterou tvořilo 62 % nejvyšších vrstev, 45 % obchodníci, živnostníci, podnikatelé, 46 % lidí pracujících ve službách, 40 % zaměstnanců, 19 % dělníků, 56 % důchodců. Největší pokles podpory evropské integrace je tedy mezi Maastrichtem a rokem 2005 patrný u nejvyšších vrstev a u dělníků: mínus 8, resp. 23 procent. Ti první ztratili vliv, ti druzí přišli o práci.
Toddovi ale vadí na eurozóně vůbec všechno, a tak tvrdí, že vstupem do ní přišla Francie o svou samostatnost. Tento názor není na levici příliš obvyklý. U nás vůbec a ve Francii s ním patří Todd rovněž spíše k výjimkám. Ostatně na konci knihy vytýká, že už jej v evropské politice nezastupuje vůbec nikdo, protože ačkoli volil La France insoumise, Mélenchonova evropská politika je jen heslo „jiná Evropa“, k čemuž se z druhé strany postupně propracovala i Marine Le Penová. Z levice adresují tvrdou kritiku euru vlastně jen ekonomové: ať Joseph Stiglitz, ať Janis Varufakis, liberální levice sice ani jednoho z nich dosud neexkomunikovala, ale nic z jejich analýz ani nevyvodila. A Toddova jeremiáda nad ztrátou možnosti provádět samostatnou ekonomickou politiku, měnovou, finanční a v důsledku i národohospodářskou kritikou chtě nechtě není. A tak jakkoliv mu ústí do temného nihilismu ve vztahu k perspektivám domácí politiky, v níž je mu vše už jen komedií, případně od Hollanda velkou komedií, není vlastně schopen říct, proč tomu tak přesně je.
Rozdělení francouzské společnosti se u Todda vyvíjí a po dokončení deindustrializace v letech 2015-8 shledává vymizení dělnických profesí a oslabení lidových vrstev: dominantní společenskou třídou je pro něj roztříštěná většina (50 %), teprve za ní následují lidové vrstvy (30 %), drobná buržoazie (19 %) a na vrcholku státní a finanční aristokracie a vrstvy na ní závislé (0,1 % + 0,9 %). Problém je stejný jako v případě teze, že za ztrátu svrchovanosti může vstup Francie do eurozóny: polovinu francouzské společnosti (vesměs pracující ve službách) Todd v celé knize zevrubněji necharakterizuje, neumí ji segmentovat, ani neřekne, proč je nedělitelná, čím je třídou, jaké má zájmy, jaký životní styl, jak se vnímá či co a jak mnoho vlastní. O atomizované společnosti mluvil už Riesman. Pokud se jedná o polovinu současné Francie, a uplatňuje-li autor zároveň tezi o mizení dělnické vrstvy, a dokonce lidových vrstev šířeji, měl by umět lépe popsat, čím je společenská třída, která lidové vrstvy podle něj nahrazuje. Todd trpí obecně francouzským sklonem k bombastickým oznámením – jako v úvodu knihy, kdy čtenáře nachystá na kritiku společenského vědomí tříd tím, že prý popíše třídy bez společenského vědomí, s falešným vědomím a také ovládané, kteří se cítí být ovládajícími – která ovšem naprosto nenaplňuje. Zoufalý Todd.
Když pominu několik pozoruhodných postřehů plynoucích z agregovaných dat, jakože Francouzi jsou oproti jiným národům „barvoslepí“ pokud jde o uzavírání sňatků (25 % Alžířanek si vzalo Francouze, 2 % Turkyň si vzala Němce, procento Pákistánek, které si vzalo Brita, bylo neměřitelné), čímž argumentuje proti rasismu Francouzů, zůstává nejzajímavější částí výkladu ta, již by šlo nadepsat sociologie Žlutých vest.
Když se Emmanuel Todd ohlíží za největšími protesty, které Žluté vesty ve Francii předcházely, nachází dva: protesty na předměstích v roce 2005 navazující na smrt dvou přistěhovaleckých chlapců trvající tři týdny znamenaly deset tisíc hořících aut, ale ani jednoho mrtvého – francouzský stát proti demonstrantům sice vyhlásil výjimečný stav, ale policie zasahovala ve srovnání s rokem 2019 mírně, a vlnu demonstrací Je suis Charlie po atentátu na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo o deset let později. Poznamenává, že zatímco v roce 2005 demonstrovala (zejména přistěhovalecká) předměstí, a to i proti většinové francouzské společnosti a jejímu útlaku, v roce 2015 byla cítit v ulicích odveta: aliance drobné buržoazie, penzistů a vlažných katolíků hájila svobodu projevu a zároveň demonstrovala předměstí svoji sílu. Naše liberální levice vnímala věc se svými profilovkami Je suis Charlie na sociálních sítích poněkud jinak. Konečně, Žluté vesty byly hnutím francouzského maloměsta.
Institut Montaigne vypočítal, že Žluté vesty tvořilo 26 % dělníků a 21 % zaměstnanců, dle voličských preferencí tvořili třetinu voliči Le Penové, pětinu Mélenchona a třetinu nevoliči (včetně prázdných lístků), jimiž se lze ve Francii zúčastnit voleb bez výběru strany či kandidáta. Todd na základě dat uvádí, že u stánků čili ve všední dny přes den převažovali důchodci, studenti, určitý podíl bezdomovců, ze začátku též živnostníci, řemeslníci a zdravotníci. Jejich mediánová mzda se pohybovala okolo tisíce euro měsíčně (25tis korun). Účastníci víkendových demonstrací, kde měli vyšší podíl i lidé přes týden zaměstnaní a s pevnou pracovní dobou, měli mediánový příjem 1400 euro (35tis korun). Mediánový příjem celé Francie je ještě o tři sta euro vyšší (42,5tis). Tím je základní charakteristika, tuším, zřejmá.
Podpora hnutí ve veřejnosti byla největší na začátku, kdy s jeho požadavky v listopadu 2018 souhlasilo 71 % Francouzů, ale klesala až na 46 % v březnu 2019 podle IFOP (obdoba našeho CVVM).
Autor poznamenává, že reakce veřejnosti byla po celé Francii přibližně stejná, což svědčí opět o homogenitě společnosti. Relativní epicentra hnutí byla v oblastech méně zasažených deindustrializací a imigrací: větší homogenita a „tradičnost“ obyvatel (místních vazeb a důvěry) umožňovala podle Todda snazší šíření protestu. Podotýká, že jde o úvahu: více imigrace přispívá dále k větší atomizaci a znesnadňuje odpor. Kniha cituje odjinud i řadu interviewovaných obyvatel francouzských předměstí, která se k protestům vest nepřipojila, a vesměs jde o podporu. Nepřipojení se k protestům je odůvodňováno strachem z represí a také určitým distancem: je to jejich boj, tj. boj místních nižších vrstev s vládou. Potlačení hnutí stálo 11 životů, 2448 zraněných demonstrantů a 1797 policistů, uvádí Todd. Proti Žlutým vestám, hnutí vzešlému ze soukromého sektoru, postupovala vláda mnohem tvrději než proti protestům přistěhovaleckých předměstí.
O mnoho víc Todd nemá. Kam nás tedy svou knihou vlastně přivádí? Co chce mnoha čísly, daty a analýzami i jen pouhými zlostnými názory vlastně říct? V Toddově knize je hodně bezradnosti. Snad nejvíc je patrná na dojetí, jemuž se stárnoucí antropolog tváří v tvář Žlutým vestám nedokáže ubránit, zvlášť úplný závěr, v němž vidí v motivacích Žlutých vest k protestům nejen ekonomické příčiny, ale „podle všeho zejména morální“, tak když se u stánků potkávali lidé všeho věku, kteří se neznali (teď cituji) a začali spolu opravovat svět, „vytvářeli tím opravdovou krásu a dodávali protestu skutečně i náboženský rozměr, řekl bych dokonce: kristovský“. Takto a také varováním před státem (nezbytným ve foucaultovské generaci na Západě): „état partout, capitalisme nulle part“ – stát všude, nikde kapitalismus, končí osmašedesátník Emmanuel Todd. Hned vedle Houellebecqa v Serotoninu, který na závěrečnou sušinu svého nihilistického antihrdiny navěsil anachronický kostým náboženského obrácení. Ti sentimentální staříci už úplně změšťáčtěli. A to ať už si svět přejí změnit, nebo zachovat.