Michael Doubek se zamyslel v souvislosti s novou kauzou v Česku nad problémem kvantity ve vědě a predátorskými autory.
Současnost nevyžaduje kvalitu, ale kvantitu. Platí to i pro zdánlivě tak odlišné oblasti jakými jsou kultura a věda. Je třeba produkovat, jinak hrozí záhuba. Nejen v akademickém prostředí platí aforismus „publish or perish“, který vyslovila Hannah Arendtová už před 50 lety: „Lidé píšou věci, které nikdy neměly být napsány a které by nikdy neměly být vytištěny. Nikoho to nezajímá. Jenomže aby si udrželi práci a získali náležité povýšení, musí to dělat. Avšak ponižují tak celý intelektuální život.“
Dnešní popkultura recykluje náměty knih, filmů nebo seriálů. A proto zde máme romány pro ženy, muže a časem zcela jistě i pro další pohlaví, můžeme se dozvědět, po čem muži touží, ale zcela jistě se z těchto lexaurinových dílek o „vztazích“ nedozvíme nic o lásce. Autoři seriálů si oblíbili kriminálky. Poté, co již vyvraždili polovinu obyvatel Šumavy, přemístili recyklovaný děj na Vysočinu, do Ostravy, do Krušných hor.
Bohužel podobné je to i v akademickém světě. Tak zvaná věda se hodnotí podle počtu odborných publikací a podle počtu citací těchto prací. Je jasné, že čím více je publikací, tím více je citací, tím rychleji rostou H-indexy autorů a tím je větší pravděpodobnost získání finanční podpory. Potřeby publikovat si všimli nakladatelé odborných textů, a tak vznikla a vzniká řada nových periodik, která se autorům začala sama podbízet, aby právě v nich publikovali své odborné texty. Kromě klasických nakladatelství tak máme i nakladatelství predátorská, která umožňují publikovat málo kvalitní práce neříkající nic nového. Před lety dokonce jedno takové nakladatelství vydalo kvůli nekvalitnímu recenznímu řízení článek, jehož fiktivními autorkami byly seriálové postavičky Maggie Simpsonová a Edna Krabappelová. Recenzent a editor si vůbec nevšimli, že jde o recesi. Naneštěstí přesnou hranici mezi kvalitním nakladatelstvím a predátorským nelze určit. Některá predátorská nakladatelství zlepšují recenzní postupy, klasická nakladatelství zase přistupují k platbám za vydání publikace. A tak vznikají celé týmy, které se věnují posuzování jednotlivých nakladatelství a snaze určit, jak moc jsou predátorská. Jenomže k hodnocení využívají většinou jen zástupné parametry, jakými jsou platby za publikace, průměrná doba trvání recenze, publikování prací, které nejsou v souladu s většinovou představou. Na to, aby byla posuzována kvalita konkrétní práce, bez ohledu na to, kde byla publikována, bohužel nemáme kapacitu.
O predátorských časopisech, které pronikly do akademického světa, jsem ale psát nechtěl. O čem se mluví méně, jsou „predátorští autoři“. Tímto termínem bych chtěl označit osoby, které publikují desítky odborných prací ročně i za cenu toho, že jde o opakování toho samého a že kvalita těchto prací už z principu musí být průměrná či dokonce slabá. Jak může být kvalitní práce autora, jenž publikuje jeden odborný článek každých 5-10 dní? Nemůže. Za tento čas, podle mě, není možné při mnoha dalších povinnostech, které všichni máme, danou práci ani zevrubně přečíst. Podobně je tomu s tématy odborných projektů – jeden nápad se vrací v různých podobách – nová metoda na určení toho či onoho použitá u souboru jedné nemoci, pak u druhé, pak u třetí… Nic z toho by nebylo, kdyby s parametry kvantity nebylo svázané financování. Kde jsou ty časy, kdy skutečně převratné publikace byly stručné jako například článeček z roku 1960 o první chromozomální změně zjištěné u nádorové nemoci (P. C. Nowell and D. A. Hungerford, “A Minute Chromosome in Human Chronic Granulocytic Leukemia,” Science, 132, 1960, s. 1497), jenž měl jen dva odstavce a dva autory.
Téma predátorských autorů mě napadlo v souvislosti s kauzou podezření na manipulaci s daty, z nichž vychází odborné texty nového rektora Mendelovy univerzity Vojtěcha Adama. A to pomíjím kvantitu těchto publikací. Vojtěch Adam je zcela jistě jen špičkou ledovce. Před několika lety řešili obdobnou kauzu v Olomouci. Jsou tito lidé tak neuvěřitelně pracovití, nebo spíš vykutálení? Kde je poptávka, je i nabídka. Nelze se navíc zbavit dojmu, že určité skupiny přátel si navzájem své práce citují či posuzují.
Tlak na publikování a citace vede rovněž k tomu, že se rozšiřují autorské kolektivy odborných článků. Už jsem to zmínil výše. Není snadné posoudit, jak moc se na konkrétním projektu tito autoři podíleli. Když roku 1959 popsali František Heřmanský a Pavel Pudlák nové onemocnění, mohlo být tohle onemocnění později nazváno Heřmanského-Pudlákovým syndromem, protože autory popisu nemoci byli jen oni dva. Dnes už by to nešlo, pokud by podobný článek vyšel nyní, měl by nejméně 15 spoluautorů.
Tlak na publikování a s tím spojené získávání peněz rovněž způsobilo, že některá témata jsou více „in“ než jiná. A ta, co jsou „in“ se stávají středem zájmu většiny badatelů. Čteme-li oponentské posudky doktorských nebo habilitačních spisů, recenzent často uvádí, že zvolené téma je „aktuální“. Není to někdy tak, že zvolené téma je „módní“? Nepřehlížíme něco, co by mohlo být zajímavé jen proto, že to právě není „in“?
Ať už kauza rektora Mendelovy univerzity dopadne jakkoliv, neoddiskutovatelně poškodí obraz české vědy v očích řady lidí u nás i v zahraničí. Jde o dopady mnohem horší než dopady naší kulturní tvorby, kterou už za Rozvadovem většinou nikdo nezná. Touto „vědeckou“ kauzou by se proto měla zaobírat i nová ministryně pro vědu, výzkum a inovace. Obávám se ale, že nic převratného nám k problémům současné vědy neřekne, i když je absolventkou Vysoké školy politických a společenských věd v Kolíně, Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Praze i kurzu MBA.
Pozn. red.: Podle zprávy ČTK z 31. ledna 2022 Vojtěch Adam rezignoval (viz odkaz zde).