Exkluzivně: Ukázka z nové knihy Ilona Švihlíkové a Konstantinose Tsivose Řecká tragédie, která právě vyšla péčí nakladatelství Novela Bohemica.
Ukázka z kapitoly: Německá pozice a její kořeny
Německo se stalo klíčovou zemí po roce 2008, když se mu podařilo na různých úrovních prosadit své pozice a představy o hospodářské politice. Proto se nyní podívejme podrobněji, jaké jsou determinanty německých priorit.
Německý přístup k ekonomice v sobě zakotvuje jednak národní traumata doplněná o moralistní přístup. To je sama o sobě katastrofální kombinace, neboť když se některá ekonomická otázka postaví jako otázka morální, je debata de facto vyloučena. Místo analýzy se ocitáme ve světě boje dobra a zla.
Německé přístupy vnesly jako jednu z priorit do ekonomického řízení pozici věřitele (resp. nikoliv dlužníka). Být věřitelem[1] je jen odrazem německých představ o správném hospodaření (není vhodné používat pojem hospodářská politika). V německém pojetí existují určité univerzální ctnosti, které by měly být naplňovány. A bohužel je zcela ignorováno, že v rámci makroekonomiky, či dokonce globální ekonomiky se jedná o nemožnosti. Nejde o to se samoúčelně zabývat německými obsesemi, kdyby neměly takový dopad na podobu eurozóny a nestavěly hráz nutným změnám – pokud má eurozóna přežít.
Začněme třeba onou mytickou „švábskou hospodyňkou“.[2] Ta představuje určitý archetyp ctnostného chování. Nejenže pro pírko i přes plot skočí, ale na nouzi reaguje úsporným chováním. Toto lahodí morálním představám, ovšem aplikace v rámci celé země nebo ještě většího celku bude nutně katastrofická. Nebyl to nikdo jiný než John Maynard Keynes, který se jal ukazovat, že to, co může fungovat na mikroúrovni v jednotlivých případech, nutně selže na makroúrovni, tedy pokud to dělají všichni. Jedním z těchto poznatků je tzv. paradox spořivosti. Ten je postaven na ekonomice pod svým potenciálem, což velmi dobře odpovídá realitě eurozóny. Pokud se většina ekonomických subjektů bude snažit o úspory, pak poklesne spotřeba (a ta je klíčovou komponentou HDP pro vyspělé země), což se multiplikačně projeví na souhrnném ekonomickém výkonu, který poklesne. Paradoxně – proto paradox, že se tak sníží i celkové úspory. Keynes tak vlastně demonstroval, že v makroekonomice naprosto neplatí, že celek je pouhá suma částí. Keynese ovšem z německých politických stran ovládá leda tak Die Linke.
Odpor k aktivnější monetární politice je zase dán německým traumatem z hyperinflace dvacátých let, kdy se výmarské Německo marně snažilo zaplatit takto svou reparační povinnost. Proto byl v německé hospodářské politice vždy kladen velký důraz na nezávislost centrální banky. Problém spočívá ovšem v tom, že Němci zde obcházejí vlastní dějiny, neboť to, co přivedlo k moci Hitlera, nebyla hyperinflace počátku dvacátých let, ale následky Velké deprese spojené s nutností udržet zlatý standard – kterému je současné euro dosti podobné. Představuje totiž podobnou svěrací kazajku. Německá reakce na Velkou depresi také stojí za zmínku – byly jí totiž tzv. Brunningovy škrty. A ty sociální a ekonomickou situaci samozřejmě dále významně zhoršily…
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble aktuálně obvinil guvernéra ECB Maria Draghiho z toho, že jeho uvolněná monetární politika (včetně kvantitativního uvolňování) poškozuje spořivé Němce skrze nízké až nulové úroky a přispěla tak k rostoucí popularitě Alternative für Deutschland.
Z podobné myšlenkové výbavy pak pocházejí dále jdoucí analogie od hospodaření domácnosti po stát, tj. důraz na přebytkové hospodaření za každou cenu. Paul Krugman v této souvislosti výstižně zmínil středověké pouštění žilou, od něhož se rovněž očekávalo, že pacienta vyléčí. Pokud se tak nestalo, došlo na další fázi, která obvykle skončila úmrtím pacienta. Není náhodou, že v němčině slovo „Schuld“ znamená „vina“ a zároveň také „dluh“. Tento postoj v sobě zároveň zahrnuje i morální nadřazenost, sestává z jakýchsi „selských rozumů“ a lidových mouder, které tak dobře znějí někomu, kdo o makroekonomii nic neví. Od morální nadřazenosti je jen krok k dogmatismu a šovinismu.[3]
Německo je v současné době zemí dvojího přebytku – má vysoký (pro vyspělou zemí naprosto abnormální) přebytek běžného účtu (8,8 % HDP[4]) a zároveň i přebytek rozpočtu (0,7 % HDP). Zatímco u lidí neznalých makroekonomie toto vyvolává nadšení, makroekonom ví, že to znamená, že Německo žije z poptávky jiných zemí.[5] Když tedy Německo svou poptávku utlumuje, resp. nevyužívá, potřebuje ji z jiných zemí. Je to vlastně varianta na politiku „ožebrač svého souseda“, při které Německo využívá, že současné euro je pro něj příliš slabé, zatímco pro země jižního křídla (a také nově pro Finsko) příliš silné.
Bohužel, nikomu se zatím nepovedlo německému ministru financí Schäublemu vysvětlit, že globální ekonomika je uzavřený systém. Pokud je někdo věřitel, musí být někdo jiný dlužníkem. Pokud má někdo přebytky obchodní bilance či běžného účtu, někdo musí mít deficity. To ale neznamená, že dlužník je morálně vadný. Jeho role je ve světové ekonomice důležitá, nemluvě o tom, že se historicky také může měnit a že spíše než na pozici věřitel/dlužník závisí na velikosti salda (jak přebytku, tak deficitu!) a jeho udržitelnosti.
Bez ironie je možno podotknout, že oficiální německé představy o hospodaření vycházejí z neznalosti makroekonomie. Je nutno ovšem také dodat, že k největším kritikům těchto postojů patří význační němečtí ekonomové, ať je to již Wolfgang Münchau, komentátor Financial Times a serveru Eurointelligence, či bývalý hlavní ekonom UNCTAD Heiner Flassbeck.[6]
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman přímo uvádí: „Německá posedlost fiskální bezúhonností je založená na faktu, že když přijde na makroekonomii, Německo žije v jiném intelektuálním vesmíru. A okolnosti daly německé obsesi větší dopad, než špatné nápady obvykle mívají.“[7]
Ještě razantněji se ve Finacial Times vyjádřil Wolfgang Münchau: „Němečtí ekonomové zhruba spadají do dvou skupin: ti, kteří nečetli Keynese, a ti, kteří nepochopili Keynese.“ V článku rozebírá odlišné německé ekonomické myšlení, založené na tzv. ordoliberalismu[8]. Přestože šlo původně o přístup pravice, Schroederova „modernizace“ sociální demokracie vedla k přijetí tohoto přístupu. Tento přístup je podle Münchaua naprosto dominantní – ovládá nejen politické strany (kromě Die Linke), ale také univerzity.
Zásadní vliv toho, že německé ekonomické myšlení je jak „z jiného světa“, se začal projevovat až v rámci měnové unie. Právě ordoliberální myšlení vede podle Münchaua k tomu, že krize v eurozóně je chápána jako otázka fiskální disciplíny. Münchau upozorňuje na tři zásadní limity tohoto přístupu, které jsou nyní aktuální a důležité. Ordoliberalismus nemá žádnou koherentní politiku, jak se vypořádat s depresemi.[9] Chybí rovněž jasný přístup k monetární politice, protože zastánci ordoliberalismu se dříve hlásili k monetarismu, ale současnost už není tak konzistentní. Třetí Münchauova kritika se týká toho, že ordoliberální svět je svět asymetrie. Přebytky běžného účtu jsou vítány, deficity nikoliv a ordoliberálové se o následky v ostatních zemích příliš nezajímají.[10] Německo ale přes eurozónu vyváží i svou ideologii, která je podle Münchaua pro celou eurozónu naprosto nevhodná.[11]
Kořeny německé pozice rozebírá také detailně Heiner Flassbeck. Spatřuje je v novém merkantilismu a monetarismu. Nový merkantilismus podle Flassbecka spočívá na konkurenci zemí mezi sebou. To znamená boj o tržní podíly i cenovou cestou – tedy snižováním cen (nižší inflace, nižší pracovní náklady). To je ovšem s měnovou unií, která by měla být založená na cenové konvergenci, neslučitelné. Monetarismus zase vylučuje diskreční politiku centrální banky (viz také odpor německých představitelů vůči politice ECB), takže zde není prostor reagovat, vytvářet prorůstové impulsy. Což opětovně zdůrazňuje roli mzdové deflace.
Flassbeck se domnívá, že klíčovou veličinou pro úspěšné fungování měnové unie nejsou limity pro veřejné dluhy či rozpočtové deficity, ale společný inflační cíl. Monetaristé se samozřejmě domnívají, že hlavní pro určení inflace je nabídka peněz. Jenže, namítá Flassbeck, ve skutečnosti tomu tak není (viz také výsledky politiky kvantitativního uvolňování). Nejdůležitější jsou jednotkové pracovní náklady. Flassbeck vyzdvihuje roli Francie, která se držela dohody stabilizace měnové unie: držet vývoj mezd v linii s produktivitou práce a k tomu 2% inflační cíl.
Jak jsme již viděli v minulých částech, Německo ovšem reformou pracovního trhu své náklady (i inflační cíl) „podseklo“. Malé roční odchylky následně vyústily v obrovské rozdíly ve mzdové a cenové úrovni mezi Německem a Francií a také jižním křídlem. A tyto značné rozdíly se následně odrazily v obchodních tocích a tak i v nerovnováhách běžného účtu. Německo drží svou konkurenceschopnost odchýlením vývoje mezd od vývoje produktivity.[12]
Ke kritikům německé hospodářské politiky patří také hlavní komentátor Financial Times Martin Wolf. V článku příznačně nazvaném Hlavním problémem eurozóny je Německo konstatuje, že žádná měnová unie nemůže fungovat tak, že bude prospívat pouze věřitelům. Wolf zdůrazňuje, že Německo není schopné absorbovat skoro třetinu svých úspor.[13] Následek německého podsekávání domácí poptávky vidíme nejen v tom, že reálná poptávka v eurozóně ke konci roku 2015 ještě nedosáhla na úroveň roku 2008 (zatímco v USA už ji dávno překročila). Především se ovšem eurozóna změnila na slabé Německo (s vykazováním přebytku na běžném účtu). Jedná se tedy o donucení ostatních zemí napodobit německou strategii růstu vnějškem. Kromě již výše uvedených problémů (strukturální rozdíly, a demokratická legitimita takovéhoto podsekávání domácí poptávky celkově), je čistě technicky eurozóna na takovouto strategii příliš velká a také nedisponuje dostatečně velkou externí poptávkou.
V rámci tohoto myšlenkového zázemí Německo ovlivňovalo a stále dominantněji ovlivňuje nejen celou eurozónu, ale také EU. Připomeňme, že v době ještě předcházející vypuknutí Velké recese učinilo Německo – zcela unilaterálně[14] – řadu zásadních rozhodnutí, která (ne)funkčnost eurozóny nutně ovlivnila. Jednak to byla změna hospodářské politiky, zejména v sociální oblasti (zákon Hartz IV), která vedla k následujícím letům německé mzdové deflace.
Vztah Německa k eurozóně je nutně také determinován tím, jak probíhalo samotné německé znovusjednocení. Sjednocení obou (ve většině případů, např. u platů apod.) marek v kurzu 1:1 bylo totiž takovým částečným předvojem eura. Pro západní Německo to znamenalo značné břemeno, které nutně muselo být doprovázeno mohutnými fiskálními transfery na východ země. Rozdělení Wessis versus Ossies bylo zejména v devadesátých letech silně pociťováno a odráželo se také např. na významném demografickém poklesu řady oblastí východního Německa (typicky Magdeburg), ale také na tom, že východní Němci neměli při transformaci „své“ země téměř žádné slovo.
Pokud hodnotíme postoj německých představitelů k Řecku (viz také dále), nutně nás napadne, že vlastně jde o Versailles 1919 naruby. Uvalování podmínek, které Řecko nikdy nemůže splnit. Ovšem s tím rozdílem, že je nepravděpodobné, že by Řecko mohlo vojensky ohrožovat celou Evropu. Ještě trpčí pachuť zůstane, když si uvědomíme, že to bylo Řecko, které po druhé světové válce sedělo u vyjednávacího stolu, kde se tehdejšímu Německu odpouštěly dluhy…[15]
K významným kritikům německého postupu patří také Thomas Piketty[16], autor ekonomického bestselleru Kapitál v 21. století. V rozhovoru pro Die Zeit uvedl, že Německo je příklad země, která své veřejné dluhy nikdy neplatila. Piketty uvádí příklad první a druhé světové války. Na konci druhé světové války bylo Německo zadluženo ve výši 200 procent HDP. Po dluhové konferenci v roce 1953 bylo ovšem přes 60 procent zahraničních dluhů Německa anulováno a byla provedena restrukturalizace dluhu, zdůrazňuje Piketty. Důvody přitom nebyly moralistní, jak Němci rádi zdůrazňují, ale spíše pragmatické. Kdyby se tak nestalo, Německo by dluhy z druhé světové války splácelo dosud.
Krize představovala možnost, jak i proti vůli obyvatelstva v zemích postižených krizí učinit reformy v německém střihu. A právě učinit z eurozóny další malá Německa je očividnou snahou německých představitelů. Odcitujme Angelu Merkelovou: „Německo je předlužená, exportně orientovaná ekonomika se stárnoucí a zmenšující se populací. Nemůže povzbudit spotřebu na úkor exportu. Německá ekonomika je závislá na exportech, a to není něco, co se dá změnit za dva roky. A ani to není něco, co bychom chtěli změnit.“
…
Snad není paradoxní zdůraznit, že němečtí pracovníci si v rámci mzdové deflace věru moc nepomohli. Jejich podíl na celkovém produktu kontinuálně klesá od zavedení eura a od aplikace reforem Hartz IV. Navíc i dosti strmě. Vybočení směrem vzhůru je dáno krizovým rokem 2008, ovšem úroveň roku 2000 zdaleka dosažena nebyla, o devadesátých letech ani nemluvě.
A byla to také Merkelová, která k Fiskálnímu kompaktu uvedla: „Dluhová brzda bude závazná a navždy platná. Nikdy ji nebudete moci změnit žádnou parlamentní většinou.“[17]
Německé cíle a priority jsou stavěny jako vzorové a jako povinné pro všechny. Názory ostatních zemí, lidu ostatních zemí nemají žádnou relevanci, překážejí a narušují svět přehledné, německé mašinérie těch správných pravidel. V takovémto světě, jak uvádí Merkelová, nemá demokracie žádné místo.
Co má toto společného s domem evropských národů? Dluhová krize umožnila to, čemu se původně evropská integrace snažila zabránit: německou Evropu.[18]
Poznámky a odkazy:
[1] Viz dle Švihlíková, I. A všichni budeme věřitelé. Britské listy, 16. 2. 2015.
[2] V originálu Schwabische Hausfrau.
[3] Viz prezentace Němců jako vzorného, spořivého národa, v kontrastu s línými Řeky, kteří se válejí pod olivovníkem. Dluhová krize oživila evropský šovinismus v nebývalé míře.
[4] Což je více než trojnásobek čínského přebytku běžného účtu.
[5] Resp. produkuje podstatně více, než spotřebovává. Ergo, svou produkci musí udat v zahraničí, kde ale musí být z logiky věci opačná situace. Věřitel a dlužník jsou strana jedné mince. Jenže německé uvažování v morálních kategoriích spíše jde tím směrem, že Německou touto politikou nastavuje vzor sousedům „jak na to“!
[6] Viz například tento rozhovor: Germany caused the crisis, Germany must solve it, v němž uvádí, že Německo a jeho rozhodnutí stála na počátku dluhové krize.
[7] Krugman uvádí, že Německo tím, že má přebytky a chce i po všech ostatních, aby měli přebytky, oslabuje domácí poptávku, což dále vede k prohlubování politiky austerity, a to i tehdy, když má řada zemí rekordně nízké náklady na půjčování. Kromě toho tato snaha po přebytcích posiluje deflační tendence, na které reaguje ECB – což zase vyvolává kritiku Německa. Krugman dále zdůrazňuje, že Německo tak samo na sebe, ale i na ostatní uvaluje obrovský negativní multiplikátor. Krugman, P. Germany’s drag. NY Times, 26. 8. 2016.
[8] Münchau, W. The wacky ekonomics of Germany´s parallel universe. Financial Times 16. 11. 2014. Ordoliberalismus je ekonomický přístup, vycházející z freiburgské školy. Kombinuje v sobě „pořádek“ (ordo) a liberální přístupy v kontrastu ke státem kontrolovanému hospodářství. Důležité je udržení řádu a principů.
[9] Münchau zde zmiňuje odvolávky na „kreativní destrukci“, což je schumpeteriánský termín.
[10] Münchau se navíc domnívá, že německé úspěchy nejsou ani tak dílem ordoliberalismu jako spíše dílem technologie, vysoké kvalifikace pracovníků a několika vynikajících firem.
[11] Doslova říká: „Těžko si lze představit nějakou více nevhodnou doktrínu pro monetární unii, která má tak různé právní tradice, politický systém a ekonomické podmínky.“
[12] Nemluvě o pro Německo slabém euru. Flassbeck, H. German Mercantilism and the failure of the Eurozone. 21. 4. 2012.
[13] Úspor dosahují domácnosti, vláda i korporace. To se následně odráží v záporném finančním účtu platební bilance.
[14] Můžeme uvést i plynovod Nord Stream, který patří ke stejné kategorii rozhodnutí, jimž se ostatní prostě musejí přizpůsobit. Podobně i později přechod Německa k obnovitelným zdrojům (Energiewende), kterýžto nezměrně zatěžuje českou přenosovou síť, nemluvě o pozvání migrantů. Ve všech případech ovšem platí, že Německo posléze – po unilaterálním rozhodnutí – požaduje, aby se ostatní přizpůsobili a nesli náklady této pro ně často nevýhodné či přímo nebezpečné politiky. Viz také Švihlíková, I. Evropské Německo? – Spíš německá Evropa. Britské listy, 2. 4. 2013.
[15] V roce 1953 byly německé dluhy sníženy na polovinu. Tehdejší poměr dluhů k exportu ve výši 85 % a obsluhy dluhu přesahující 3 % byly považovány za neudržitelné. Němečtí představitelé navíc mohli sdělit svou představu o tom, kolik budou schopni splácet. Článek 5 Londýnské dohody navíc některé nároky zcela vyjmul. Nároky obětí druhé světové války (zemí, které si musely vzít nucené půjčky) byly navíc odloženy. Viz Raffer, K. Insolvency protecion and fairness for Greece: implementing the Raffer proposal. In Political economy of public debt and austerity in the EU, s. 225–237.
[16] Piketty kromě jiného také zdůrazňuje, že Německo na řeckém dluhu vydělává. Viz: Piketty, T. Deutschland hat nie bezahlt. Die Zeit, 27. 6. 2015.
[17] French election poised to become referendum on fiscal union pact. Telegraph, 31. 1. 2012.
[18] Varuje před tím i bývalý ministr zahraničí, J. Fischer: „Německo zničilo sebe — a evropský řád — ve 20. století dvakrát a pak přesvědčilo Západ, že se z toho poučilo. Pouze tímto způsobem, který se nejvíce odráží v německém přijmutí evropského projektu, získalo Německo souhlas ke svému znovusjednocení. Bylo by tragické a ironické, aby obnovené Německo, mírovými prostředky a s těmi nejlepšími úmysly, přivodilo zkázu evropskému řádu potřetí.“ Fischer, J: The threat of German amnesia. Project Syndicate, 25. 5. 2012.
Ilona Švihlíková – Konstantinos Tsivos, Řecká tragédie, Novela Bohemica: Praha 2016, 295 stran, ISBN: 978-80-87683-69-9.