Jerry Harris a Garret Virchick nabídli jinou perspektivu na konflikt o Ukrajinu a také uvnitř ukrajinské společnosti.
Ukrajina se opět stala jablkem sváru mezi Ruskem a Západem. Kde by v tomto konfliktu měla stát levice? A jak může Ukrajina, uvízlá mezi Východem a Západem, řešit své domácí problémy s ohledem na vlastní nezávislost a sebeurčení?
Abychom pochopili současnou situaci, musíme začít trochou historie. V roce 1654 byla podstatná část dnešní Ukrajiny začleněna do carského Ruska. Jižní a východní oblasti byly připojeny v roce 1920, zatímco vzdálený západní region byl začleněn ve 40. letech 20. století po dvou stoletích rakousko-uherské vlády (resp. polské, pozn. překl.). V roce 1954 byl přičleněn Krym. Ukrajina jako moderní národní stát vznikla v roce 1991, kdy 93 % obyvatel země schválilo referendum o nezávislosti. Tento drtivý výsledek hlasování ve prospěch nezávislosti ale ostře kontrastuje se současnou růzností názorů na stav země. Na Ukrajině existují hluboké rozdíly pramenící z regionálních odlišností v historii, jazyce, identitě, kultuře a náboženství.
Nezávislost a vzestup oligarchů
Po získání nezávislosti se ukrajinská ekonomika točila kolem exportu surovin, jako je zemědělské zboží, železná ruda a uhlí. Východní část země byla industrializovaná a těsně integrovaná s Ruskem, západní části byly více zemědělské a stále více se orientovaly na evropský trh. Oligarchové, kteří se dostali k moci na základě privatizace státních podniků, udělali pro rozvoj domácího trhu jen málo, místo toho vyváželi miliardy do daňových rájů. Stejně jako v mnoha dalších zemích způsobila globalizace a světový ekonomický kolaps v roce 2007 chaos i na Ukrajině. HDP klesal, státní dluh stoupal a miliony lidí odešly za prací do Ruska a EU, což vedlo k 13% poklesu populace. Tato ekonomická krize spojená s korupcí vládnoucí třídy vyvolala nedávné nepokoje. Ačkoli vnější vměšování EU a USA hrálo roli v rozdmýchání hněvu, kořenem povstání, ke kterému došlo v roce 2013, nebyla zahraniční manipulace, ale vnitřní podmínky.
Euro-integrace versus nacionalismus
Moderní globalizovaná ekonomika byla svědkem prohloubení rozporů mezi nadnárodními kapitalisty a národními kapitalisty. Nadnárodní kapitalisté na Ukrajině volali po hlubší integraci do evropské ekonomiky. Tito miliardáři obhajovali ukončení ochrany domácího trhu výměnou za uznání ze strany Evropy, což by vedlo ke zničení různých průmyslových odvětví a zvýšilo nezaměstnanost. Této strategii odporovali národní kapitalisté, kteří byli stále napojeni na domácí ekonomiku a postrádali dostatečný kapitál, aby se mohli připojit k nadnárodní elitě. Tento rozpor položil základy politického zvratu v roce 2013, kdy prezident Viktor Janukovyč usiloval o půjčky na pokrytí rychle rostoucích ukrajinských dluhových závazků. Půjčka 17,5 miliardy dolarů, kterou nabídl Mezinárodní měnový fond, byla spojena s neoliberálními „reformami“, které upřednostňovali nadnárodní kapitalisté. Ruský balíček ve výši 15 miliard dolarů, který žádné takové reformní požadavky neobsahoval, byl podporován ukrajinskou národní buržoazií.
Janukovyč byl na vážkách. Svou politickou základnu měl ale na proruském východě země. Nakonec tak zvolil ruský balíček, který pobouřil Ukrajince na západě země, kteří chtěli silnější vazby s Evropou. To spustilo masivní demonstrace, nazvané Euromajdan, podle centrálního náměstí v Kyjevě Majdanu Nezaležnosti (Náměstí Nezávislosti), kde se protesty konaly. Občanské nepokoje spojené s vládními represemi byly na obou stranách stále násilnější (s potvrzenými 130 mrtvými). V únoru pak byl Janukovyč donucen rezignovat a uprchl do Ruska. I když dav demonstrantů na Majdanu sestával hlavně z prozápadních liberálních aktivistů, nepřítomnost progresivního vedení zanechala vakuum, které vyplnili protiruští pravicoví nacionalisté, z nichž mnozí oslavovali pronacistické aktivity ukrajinských fašistů za druhé světové války. Díky motivovanému a ideologicky založenému členství byli schopni hrát vedoucí roli.
Demokracie, nebo neofašismus?
Janukovyče ve funkci prezidenta nahradil jeden z menších ukrajinských oligarchů Petro Porošenko. Mnoho lidí na východě země přitom mělo dojem, že došlo k volebnímu podvodu. Někteří z nich nikdy plně nepřijali odtržení od Ruska v roce 1991. Vzniklo tak hnutí, které začalo volat po autonomii či nezávislosti. V reakci na to zahájila nová vláda v Kyjevě ozbrojené útoky, které označovala za protiteroristickou ofenzívu, i když se protesty na východě nijak nelišily od počátků protestů na západě. Etnické a regionální rozdíly zažehly jiskru. Stoupenci nové vlády označili východní Ukrajince za ignorantské a nevzdělané, zatímco na východě byla nová vláda vykreslována jako fašistická junta, která ohrožuje ruský jazyk a kulturní práva. Tento konflikt vedl k občanské válce. Vládu sestavenou Porošenkem měly v hrsti neoliberální prozápadní elity, ale protofašistické síly byly důležitou součástí vládnoucí aliance. Strana Svoboda, hlásící se k tradici pronacistické Ukrajinské povstalecké armády (banderovců), která se za druhé světové války podílela na masovém vyvraždění 70 000 židovských a polských občanů, získala šest míst ve vládě. Vedle ní byly k potlačení povstání na východě naverbovány pravicové milice, jako je prapor Azov, jenž má ve znaku Wolfsangel, dříve používaný Hitlerovými SS.
Porošenka nakonec v prezidentských volbách v roce 2019 porazila hvězda televizní reality show Volodymyr Zelenskyj, který uspěl s protikorupční kampaní. Jeho popularita ale klesá a jeho režim se stává autokratičtějším. Nedávno zakázal opoziční zpravodajský web a potrestal jeho redaktora.
Rusko, Krym a kořeny dnešního konfliktu
V situaci, kdy byli označeni jako „teroristé“, zorganizovali někteří lidé na východní Ukrajině ozbrojené milice, které měly bojovat proti západní vojenské ofenzívě. Ale boj nezůstal jen vnitrostátní, ruské zbraně a dobrovolníci rychle překročili hranici, aby se zapojili do bojů. Mnozí z těchto dobrovolníků byli reakční panslovanští nacionalisté. Alexandr Borodaj, který se stal předsedou vlády samozvané Doněcké lidové republiky v oblasti Donbasu na Ukrajině, pochází ze skupiny, která vydávala krajně pravicové noviny Zavtra. Jeho povstalecký velitel Igor Strelkov je známý jako křesťanský náboženský fanatik.
V rozporu s principem národní suverenity Rusko začátkem roku 2014 napadlo Krym a nakonec tento region anektovalo. Vladimir Putin tvrdil, že pokud se lidé na Krymu nebo v Novorusku (navrhovaná konfederace samozvané Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky na Donbase) chtějí od Ukrajiny odtrhnout, mají na to legitimní demokratické právo. Sociální vědec a levicový aktivista Alexander Buzgalin poukázal v tomto směru na Putinovo pokrytectví vzhledem k jeho popírání demokratických práv národností, které v Rusku požadují právo na sebeurčení.
Ruská invaze a anexe Krymu vedla k ekonomickým sankcím ze strany Západu. Jak podotýká ruský marxista Boris Kargarlickyj: „Situace, které čelí naše elity, je v tomto ohledu víceméně jasná; nemohou aktivně vstoupit do konfrontace se Západem, aniž by zasadili zdrcující ránu svým vlastním zájmům, vlastnímu kapitálovému majetku a svým vlastním sítím, metodám vládnutí a způsobu života.“ Podle Credit Suisse ovládá 110 ruských miliardářů 35 % národního bohatství. Není pochyb o tom, že je ekonomický bojkot bolí. Na Západě přišel politický redaktor deníku Financial Times Gideon Rachman s obdobnými postřehy: „Hluboké propojení mezi politikou a byznysem v moderním Rusku znamená, že nejmocnější lidé v zemi mají často přímý osobní podíl na pokračující prosperitě západní Evropy. Musí udržovat obchodní vztahy, chránit investice, domy na jihu Francie, děti ve škole v Británii… Lidé s mezinárodními obchodními zájmy nebývají nacionalisté. Nemohou si to dovolit.“ Ale to samé platí také pro západní nadnárodní kapitalisty; vzájemné vazby překračují hranice a národní politiky. Poškozování ruských ekonomických zájmů poškozuje i západní zájmy.
I když sankce bolí, z dlouhodobého hlediska se zdá, že se ruská strategie zaměřuje na udržení Ukrajiny mimo NATO, ochranu ruských jazykových a kulturních práv a udržování silných vazeb s ukrajinskou ekonomikou.
NATO a ruské jednotky na hranicích
Ukrajinci tak nesou tíhu konfliktu mezi konkurenčními kapitalistickými zájmy. Nadnárodní kapitalisté chtějí zemi integrovanou v Evropě a spojují se s protofašisty, aby to pomohli zajistit. Kapitalisté zakořenění v domácí ekonomice podporují pravicové nacionalisty a náboženské fanatiky, aby si udrželi svou moc. Rusko shromažďuje vojáky u hranic a požaduje, aby se Ukrajina nepřipojila k NATO. Západní elity tvrdí, že je na Ukrajincích, aby se rozhodli, zatímco pořádají schůzky s Ruskem bez ukrajinských zástupců. Ale co vlastně chtějí Ukrajinci a Ukrajinky?
Volodymyr Iščenko v nedávném článku v LeftEast poukazuje na to, že lidé na Ukrajině nejsou ohledně NATO zdaleka jednotní. Hnutí Euromajdan nazývá nedostatečnou revolucí, která netvořila žádnou národní jednotu, ale jednoduše prospěla části elitních oligarchů. Neutrální status Ukrajiny je zakotven v její ústavě, která výslovně zakazuje vstup do jakéhokoli vojenského bloku. Členství v NATO podporovala před událostmi roku 2014 ve skutečnosti jen malá menšina Ukrajinců a Ukrajinek. Ačkoli podpora členství v NATO vyskočila po ruské anexi Krymu až na 40 %, stále může být v populaci menšinovým názorem. Iščenko přibližuje důvody zvýšení podpory členství. Ruská invaze přesvědčila dříve skeptické Ukrajince a Ukrajinky, aby hledali ochranu před dalšími projevy ruského nepřátelství, ale poukazuje také na to, což je možná ještě důležitější, že průzkum nezahrnoval nejvíce proruské občany Ukrajiny na východě země!
Existuje cesta ven?
V prosinci 1917 vyhlásil první Všeukrajinský sjezd sovětů vznik Ukrajinské sovětské republiky a ustavil úzké spojenectví s Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou. Po dlouhé občanské válce se Ukrajina stala v roce 1922 zakládajícím členem Svazu sovětských socialistických republik. Tyto první dělníky vedené revoluce inspirovaly miliony lidí po celém světě. Ale i když dosáhla dělnická třída obrovského pokroku, byly při těchto pokusech o vybudování socialistické společnosti napáchány vážné chyby. Socialismus na Ukrajině skončil selháním a rozpadem SSSR v roce 1991. K vybudování skutečného demokratického socialismu je zapotřebí kriticky prozkoumat vnitřní i vnější faktory, které k tomuto kolapsu vedly.
Za posledních 31 let se v postsovětské Ukrajině udělalo jen málo pro to, aby byly vyřešeny problémy, které vznikly během oněch 75 let socialismu sovětského typu. Ale rovněž je pravdou, že na tyto problémy neposkytnou odpovědi geopolitické manévry Spojených států a EU na Západě nebo Putinova Ruska na Východě. Ukrajinské problémy musí řešit jednotlivé sektory ukrajinské společnosti. Proto se americká levice musí postavit proti jakémukoli pokusu Bidenovy administrativy začlenit Ukrajinu do NATO. Rozšiřování NATO přispěje pramálo k zajištění míru a stability. Jeho postup do východní Evropy je vnímán spíše jako provokace zvyšující napětí v regionu. CODEPINK, grassrootová ženská organizace, která se snaží ukončit americké války a militarizaci, v této souvislosti zveřejnila petici požadující, aby NATO a USA přestaly eskalovat konflikt na Ukrajině.
Iščenko ve svém textu dále navrhuje, že by minské dohody, které přinesly příměří po ruské invazi na Krym a masivních bojích, mohly nabídnout cestu kupředu zapojením odtržených proruských částí Ukrajiny při rozhodování o budoucnosti celé země. Neexistuje však žádný mezinárodní orgán s legitimitou a vůlí odsunout Rusko a NATO z cesty a přivést všechny ukrajinské frakce ke společnému jednacímu stolu.
Když tento článek vychází, napětí v regionu by se dalo krájet. Ruské jednotky se shromažďují na hranicích s Ukrajinou. I když nic není předem dané, ruská invaze je dost možná. A pokud k ní dojde, pak je pravděpodobná občanská válka na Ukrajině. V Kyjevě se už manévruje. Porošenko se nedávno vrátil do Kyjeva, aby čelil obvinění vznesenému Zelenským, který ho viní ze zrady a podpory terorismu během jeho prezidentského mandátu, kdy povolil nákup uhlí z dolů ovládaných separatisty na východě. Porošenko, který má oporu v ukrajinské nacionalistické politice, zase kritizuje Zelenského za to, že v mírových jednáních ustupuje Rusku.
Bez vzniku progresivního sociálního hnutí na Ukrajině je možné pro stabilizaci země a zabránění krveprolití udělat jen málo. Vezmeme-li v úvahu putinovské Rusko, pak je potřeba strategie, kterou bolševici nazvali revolučním defétismem. Během první světové války vyzval Lenin revolucionáře, aby poté, co car poslal do této imperialistické války na smrt bezpočet vojáků, vedli kampaň za porážku vlastní vlády. Ruští progresivisté by nad tím měli uvažovat, rozhodne-li se Putin napadnout Ukrajinu. Učit se z minulosti by mělo být denním chlebem pro nás všechny, kteří pracujeme na budování lepší, socialističtější budoucnosti.
O autorech
Jerry Harris je národním tajemníkem Asociace globálních studií Severní Ameriky a členem mezinárodní výkonné rady Network for Critical Studies of Global Capitalism. Garret Virchick pracoval ve veřejném školství v Bostonu.
Z anglického originálu zveřejněného 30. ledna 2022 na webu https://portside.org/2022-01-30/can-ukrainians-survive-east-west-conflict-and-their-own-bad-actors přeložil Otakar Bureš. Publikujeme se svolením autorů.