Milan Daniel míní, že jednostranná podpora Kyjeva ze strany Západu je spolutvůrcem potenciálního vojenského konfliktu v Evropě.
Nepřímým a současně důležitým účastníkem konfliktu může být i ten, kdo nedělá nic. Anebo nepřímo fandí straně prosté racionálního jednání, uvízlé jednou nohou v bahně nenávisti. Evropa má možnost válce mezi Ruskem a Ukrajinou účinně bránit. Volí však jednostrannou podporu Kyjeva, pro jehož ultras je slovo mír zrada.
Přestože se ukrajinský režim pokouší mluvit za celou zemi, stále platí její rozdělení na „prozápadní“ a „proruskou“ část. Zlomově se to projevilo v roce 2013, kdy se tehdejší prezident Janukovyč rozhodoval mezi podpisem asociační dohody s EU a vstupem do Euroasijské unie podporované Ruskem. Obě možnosti tehdy podporovaly podobně velké skupiny obyvatel.
Oprávněné protesty proti despocii a brutalitě zkorumpovaného režimu následně přerostly do tzv. Majdanu, týdny trvajících krvavých střetů, které měla ukončit v únoru 2014 dohoda mezi ukrajinskou vládou a opozicí. Jejími garanty byli ministři zahraničních věcí Polska Sikorski, Francie Fabius a Německa Steinmeier, ruským ombudsman Lukin a ruský velvyslanec Zurabov. Měla zaručit návrat k ústavě z roku 2004, vytvoření prozatímní vlády, vyhlášení všeobecné amnestie pro demonstranty a zdržení se násilí na obou stranách. Součástí dohody bylo rovněž vytvoření nových volebních zákonů.
Dohoda nebyla nikdy dodržena a její dodržení nebylo ze strany EU, která se na jejím uzavření podílela, nikdy vyžadováno nebo nějak sankcionováno. Režim vzniklý bez voleb, jako výsledek ozbrojeného převratu, však byl Západem ihned oficiálně akceptován.
Proč?
Jedním z důsledků převratu byl vznik separatistických „lidových republik“ se sídly v Doněcku a Luhansku. Kyjevský režim s nimi odmítl jednat a vedl s nimi boje, jež si do současné doby vyžádaly na 13 tisíc lidských obětí. Nemuselo tomu tak být – již 11. února 2015 se v Minsku sešli německá kancléřka Merkelová, francouzský prezident Holland, ruský prezident Putin a ukrajinský prezident Porošenko. Výsledkem jejich jednání byla dohoda o opatřeních, která se měla postupně realizovat. Dohoda však byla od počátku oběma stranami porušována a její striktní dodržování není všemi stranami důsledně vyžadováno. Platnost je navíc ukrajinskou stranou v poslední době zpochybňována.
Kyjevský režim je bez ohledu na tuto skutečnost léta bezvýhradně podporován a vyzbrojován Západem. Zdá se, že se aktuálně cítí být sdostatek silný, aby odtržená území dobyl silou, aniž by tento úmysl doprovázela rozumná úvaha a důsledcích takového jednání.
Západ ale má nástroje k tomu, aby Kyjev donutil k přímému jednání se separatisty. Třeba zastavením veškeré podpory a finančních půjček. Prezidenta a sluhu národa Zelenského k jednání s Donbasem přímo vyzývá i prezident Putin. Zelenský to odmítá, protože ultranacionalisté by jej rázem ocejchovali jako zrádce. Řešením je pro ně jen válka a „vítězství“.
O setrvalé přítomnosti institucionalizované nenávisti v ukrajinské společnosti oficiální média většinou cudně mlčí, nebo se snaží jejich vliv marginalizovat. Je však skutečností, že nejen existuje, ale má na tamní politiku rozhodující vliv.
Z případné války by přitom neměla prospěch ani jedna zúčastněná strana. Jen ten třetí, který ji zpoza Velké louže už týdny přivolává.
Jestliže tedy Západ „podporující Ukrajinu“ není ochoten dostat ze hry ukrajinské ultranacionalistické kruhy chtivé krve a odstranit tak faktickou překážku k tomu, aby protivné strany našly postupně cestu k smíření, je to on, kdo je za situaci do značné míry odpovědný.