Adam Votruba míní, že migrace je otázkou souboje principů, ekonomickým problémem a také produktem západního neoliberalismu.
Téma migrace ustoupilo ve veřejném prostoru do pozadí, aniž by se po několika letech poměrně vypjaté diskuze dočkalo rozuzlení. Dokonce se zdá, že účastníci debaty se vyhýbají tomu, aby pojmenovali jádro problému.
Otázka migrace jako souboj principů
Občas se setkávám s prohlášeními typu: „Nelíbí se mi vyhrocené pozice – přijímat buď všechny migranty, nebo nikoho. Přece bychom měli najít nějaký umírněný střed.“
Problém ovšem je, že diskuze se netýká pouze počtu přijatých migrantů nebo uprchlíků. V jejím podtextu jsou dvě antagonistická principiální stanoviska: 1) Každý stát má právo rozhodovat o tom, koho pustí na své území. 2) Každý člověk má právo rozhodnout se, v které zemi bude žít. Dodejme, že v případě principů platí „buď, anebo“, neexistuje nějaký zlatý střed. Dojde-li k zájmovému konfliktu, pak musí mít jeden z principů přednost.
První stanovisko odpovídá tomu, jak je chápána úloha státu už po několik tisíciletí. Druhé stanovisko je nové a odpovídá liberální ideologii. Mohli bychom též říci liberálnímu hédonismu – tj. představě, že člověk má nárok na uspokojení všech svých přání a osobních voleb. Jádrem vzájemného sporu je tedy ve skutečnosti otázka, zda suverénem je stát (resp. lid prostřednictvím státu), nebo jedinec.
Při posuzování principů je třeba si klást otázku po důsledcích: Bude lepší svět, v němž stát rozhoduje, kdo z cizinců smí vstoupit na jeho území a případně se stát občanem, nebo svět, kde si každý člověk rozhodne, kde na zeměkouli bude žít?
Problém druhého principu je především v tom, že fakticky legalizuje invazi. Můžeme to ilustrovat na modelovém příkladu: Představme si, že do země, která má méně než milion obyvatel, např. Černá Hora, přijdou dva miliony příslušníků cizího velkého národa, např. Číňanů. Podle liberální představy mají přišedší nárok na sociální dávky stejně jako místní občané a mají právo získat občanství. Kdo by pak následně mohl zabránit tomu, aby si noví občané, když se tak rozhodnou, odhlasovali připojení k mateřskému státu? To, co bylo vždy považováno za nelegitimní – anexe cizího státu, to se stává faktickým „lidským“ právem. Dovedeme-li liberální ideologii do důsledků, pak anexe, kolonizace, loupež území je legální, zatímco obrana před ní zločinem.
Jistě se najdou lidé, kteří budou namítat, že uvedený příklad je přehnaný. Patrně použijí argument, že k něčemu takovému nedojde. Zkušenost nás však učí, že pokud se řídíme pravidly, která je možno zneužít, pak je dříve či později někdo zneužije. K popsané modelové události jistě nedojde během jednoho roku a stávající pravidla by to ani neumožnila. Musíme si však položit otázku: Byl by podstatný rozdíl, pokud by k něčemu takovému došlo v horizontu jednoho století? Taková perspektiva je reálná a v historii bychom našli řadu příkladů, kdy migrace předcházela přepisování hranic.
Podpora liberálního migračního principu je tudíž z podstaty věci nemorální. Řečeno metaforou: Právo žít v kterékoliv zemi je totéž jako právo žít v kterémkoliv bytě bez ohledu na mínění majitele.
Migrace jako ekonomický problém
To, co je na diskuzi matoucí, je, že obhájci migrace nedeklarují princip, k němuž se hlásí. Snaží se apelovat soucitem, morálkou, odvolávat se na evropské hodnoty apod. Pokud jsem s liberály mluvil na dané téma, přiznali nakonec, že si myslí, že by každý člověk měl mít právo žít v kterékoliv zemi, zároveň však mnozí o tom do hloubky nepřemýšleli a nechápali, proč by odpověď na tuto otázku měla být důležitá. Navíc se zdráhali deklarovat toto své stanovisko veřejně. (Najdou se výjimky, např. Deník Referendum uveřejnil v roce 2015 článek, který uvedenou tezi hájil.)
Častým argumentem je, že migrace je přirozená a že tady byla vždy. Je tu však otázka množství. Déšť je také přirozený, a přece se snažíme předcházet povodním a stavíme střechy. O zelenině říkáme, že je zdravá, ale člověk, který sní 10 kg zeleniny za den, nebude víc zdravý než střídmější konzument. Pravdou je, že míra migrace do Evropy a v rámci Evropy je v posledních 50 letech mimořádná – není srovnatelná s ničím, co se v Evropě dělo v uplynulém tisíciletí. Paralelu bychom našli až v době stěhování národů.
Liberálové věří, že není problém, aby se migranti stali součástí společnosti, do níž přicházejí. Větší množství migrantů však znamená menší ochotu k integraci, protože mnohem snazší je žít ve své kulturní komunitě. Multikulturalisté navíc povzbuzují imigranty, aby si svoji původní kulturu zachovali, což je z hlediska úspěšné integrace rovněž kontraproduktivní.
Jako příklad úspěšné integrace velkého množství přistěhovalců se uvádějí Spojené státy americké. Jejich situace je ale specifická. USA úspěšně integrovaly imigranty přicházející ze stejných či alespoň podobných kultur (tj. evropských), tito se však zároveň stali i kolonisty, kteří Američanům pomáhali kolonizovat – tedy zabrat a zcizit původní indiánská území.
Závažným argumentem zůstává, že migranti prchají před útlakem a válkou. Pokud bychom ovšem tento argument přijali, znamená to, že máme přijímat azylanty, ale ne všechny migranty. To by pochopitelně bylo v pořádku. Pokud je však azylový systém zneužíván do té míry, že hostitelské země nemohou neoprávněné žadatele účinně vyhostit, musí se o ně starat a migrace začíná mít své neblahé sociální a bezpečnostní důsledky, pak je na čase tento systém změnit. Azylový systém lze snad považovat za kompromis v tom smyslu, že státy si ponechávají právo migranty odmítat, ale berou na sebe závazek v jistých případech pomoci utečencům. Azylový systém by však neměl být zneužíván jako trojský kůň k prosazení úplné liberalizace migrace.
Pravda je, že hlavním motorem masové migrace není politické pronásledování, ale touha po snadnějším živobytí. Je to patrné i z toho, že migranti nemíří do první bezpečné země, ani do jakékoliv bezpečné země, ale preferují země s nejvyšší sociální podporou – Německo a Švédsko. Pro obyvatele Afriky jsou sociální dávky v Evropě vysoko nad jejich průměrnými platy. Je to podobné, jako by se Čech dozvěděl, že v zemi X dostane na sociálních dávkách v přepočtu 200 000 Kč měsíčně. (Jistě by se tam nemálo lidí vypravilo.) Zaplatit převaděčům se tak jeví jako investice, která se časem vrátí, byť sumy nejsou nikterak nízké. Vzhledem k africkým platům jsou zhruba stejné, jako kdybychom my měli zaplatit 1,5 milionu. V konečném důsledku tak evropské sociální dávky živí obrovský pašerácký průmysl. Je to jakési chytré tunelování veřejných zdrojů ve prospěch zločineckých organizací.
Řekneme-li, že migrace je přirozená, pak tím fakticky neříkáme nic. Dokud byla migrace nízká, nebylo nutno ji nijak regulovat, ale ve chvíli, kdy se stala masovou záležitostí, vzniká otázka, co s ní. I jevy, které jsou v malém měřítku eticky indiferentní, se mohou stát při větším rozsahu morální výzvou. Dokud bylo všude dost lesů, bylo v pořádku, aby kdokoli kácel dříví volně dle vlastní potřeby. Pokud by tento princip platil dnes, jsme za chvíli bez lesů a planeta je neobyvatelná. Podobné je to s migrací – v malém množství neškodná, ve velkém může způsobit katastrofu.
Neoliberální jádro západní migrační politiky
Měli bychom si uvědomit, že volná migrace úzce souvisí s neoliberálním konceptem privatizace. Neoliberálové neuznávají kolektivní (národní, státní) vlastnictví, což u nich vyvolává dvojí reakci: 1) doporučují jeho převedení do soukromých rukou, 2) chápou kolektivní zdroje jako neobsazené přírodní zdroje, jichž má právo se kdokoliv zmocnit. (Proto deregulaci nezřídka doporučují ve využívání veřejných zdrojů.)
Zajímavé je, že i levicoví liberálové tento princip chápou, pokud se týká někoho jiného než národů západní civilizace. Když chtěl kanadský premiér Stephen Harper zrušit kolektivní status indiánských území a nahradit ho soukromým vlastnictvím jednotlivých kmenových příslušníků, bylo i levicovým liberálům jasné, že jde o to, aby se tohoto území mohli následnou koupí zmocnit těžební společnosti.
Liberalizace v otázce prodeje půdy a nemovitostí cizincům či přístup cizinců k sociálním dávkám a k volebnímu systému jsou opatření stejného druhu jako korporátem naplánované vytunelování indiánského území. Jde o to, aby společnost ztratila kontrolu nad svými zdroji a následně se jich mohli snáze zmocnit hráči globálního trhu.
Je úsměvné, že titíž levicoví liberálové, kteří se angažovali v boji proti neoliberálním ekonomickým reformám, zastávají dnes ve věci migrace striktní neoliberální stanovisko. Liberální intelektuálové ironizují tzv. populistická hnutí, resp. jejich záměr získat zpět kontrolu nad národním státem. Uniká jim snad ekonomický rozměr problému? O čem jiném je kolektivní vlastnictví než o kontrole? A s čím jiným souvisí vlastnictví úžeji než s ekonomikou? Když ztratí nad svým územím kontrolu společnost, kdo ji získá?
Za liberalizací migrace se tedy skrývají různé zájmy – v první řadě ekonomický a politický zájem globální buržoazie. Některé úvahy v pozadí jsou i dosti temné, např. přání zničit původní národy. Jak se vyjádřila jistá německá politička ze strany zelených: Je dobře, že za pár let budeme mít suprakulturní společnost a nebude tu žádná etnická většina. Zatímco tedy někteří z liberálního tábora diskreditují každého, kdo upozorní na riziko přepsání etnické mapy Evropy (tvrdí, že šíří fašistickou konspirační teorii „velkého nahrazení“), v té samé chvíli již jiní liberálové vychvalují tento cílový stav jako žádoucí.
V otázce masové migrace je ve hře velmi mnoho. Není-li stát schopen kontrolovat hranice, pak se otevírá mocenské vakuum, do něhož se derou jiní silní hráči – 1) nadnárodní korporace, 2) cizí vlády 3) univerzalistické (a tudíž imperialistické) ideologie typu progresivního liberalismu a islamismu. Národní státy i společnosti je možné destabilizovat, a dokonce i zničit. Vítěz však, ať už to bude kdokoliv, bude ekonomické zdroje a pohyb osob kontrolovat nikoliv méně, nýbrž více; byť třeba ve změněných hranicích.